Krátké básnické texty jsou jako údery bičem. Buď zasáhnou, zaryjí se a táhnou vás dlouho s sebou, nebo se vás přese všechnu razanci ani nedotknou, naprázdno lupnou, nechají vás být. Ještě horší je mdlé plácnutí: sotva polechtá a sklouzne. Knižní debut Luboše Svobody (*1986) má jistě napřáhnuto, ale jak to skončí? Sbírka básní Vypadáme, že máváme zahrnuje několik desítek kratších textů od tří do 15 veršů. Jaké zanechávají zářezy pod čtenářskou kůží?

Jakkoli se zdá, že autor vše sepisoval v chvatu na okraje diáře ve vzácně ukořistěných chvílích mezi dvěma poradami, při čtení se vyplatí odolat a nenechat se strhnout jeho tempem. A od začátku je to výzva: sype se na vás řada postřehů, drobtů všednodenních dramat, texty připomínají narychlo utroušené glosy. Co s tím? To je rovnice o příliš mnoha neznámých. Stopujeme tedy vlákna souvztažností, až přijde první záchytný bod: „všechna telefonní čísla došla / její obočí vlaje jako graf / v kanceláři plné světla fouká / z větráku (…)“. Trefa! Kancelář je ohniskový prostor této knihy a další texty to jen potvrzují. Například pověstný „Open space office“, stejnojmenná báseň a jeden z prvních vrcholů sbírky, z kterého trochu mrazí: „hřbitov malý / ale hluboký / polohovací židli / sjedu nejníž co jde / stoly jsou společné / přiložím ucho na desku / slyším krumpáč a lopatu jak zvoní / nikdo nekleje / ani neplive na zem“.

Životní zkušenost z textů prýští jak dužnina z naříznutého plodu, o tom zřejmě není pochyb. Autora zastihujeme v pracovním procesu s kouzelným jménem Administrativa. Co to obnáší, lze vyčíst i z hádankovitých obrazů: stres, hovory narychlo, jazyk lámaný anglicismy, pohled zploštěný zíráním do monitoru a slalom mezi termíny. Kancelářská práce autora drtí a on hledá skuliny, kudy se z toho vypsat. Nejspíš je to třeba, protože kancelář za ním jde, i když ji po šichtě opouští; zrakem navyklým na její studené hrany si ji promítá i do venkovních výjevů (odpovídá tomu i foto na obálce knihy – jakýsi snímek obrazovky a lišty prohlížeče). Spěch startuje cestou do práce a setrvačně pokračuje i cestou z práce „ve frcivém frcu“, komolí hodnoty, plynulost veršů, vzácněji jednotlivá slova („uzly kravat kurvat krvat“). Přerývanost za ním chodí až do bytu. A potom zastavení se na přechodu je podivnou událostí: „stojí na přechodu / jako by z něj šlo skočit / ještě níž / mezi bílou / a asfalt“. Celý svět i celý život je kancelář, chtělo by se říci, ale ne tak zhurta – u Svobody vše končí na hranici (velko)města, přírodniny se u něj téměř nevyskytují, a pokud ano, jsou postaveny do kontrastu s umělým světem. Obrazy, které z toho vznikají, nabývají až biomechanické povahy: „do batohu si dávám notebook ještě teplý / aby mi hřál záda // zpátky koupím chléb na rohu“, elektronika se ocitá v symbióze s jeho tělem v navazující básni: „s notebookem na břiše / teplým bochníkem chleba / ruku na touchpadu / jako na ní / usínám klidně / postranní lišta / roluje / sem a tam / v rytmu mého dechu“.

Střet virtuálního a přirozeného jej nakonec dovede i k působivým spojenectvím („pixely šera“), ale i jindy potěší, když autor vyjeví cit pro jazyk: „prší kašel ze světlíku“ apod. Můžeme za ty občasné obraty děkovat, protože jinak tvůrce spoléhá na útržky, náznaky, jejichž linie nelze ani intuicí, ani rozumem dotáhnout.

Spěchavý životní styl se postupně proměňuje skoro v chorobu a pracovní proces je hlavním zdrojem jejích příznaků. Nelze to léčit, jedině se z toho vypsat. Civilizační výdobytky básníkovi spíše působí úzkost, místo aby mu pomáhaly k pohodlnějšímu životu. Průtok dat přináší závrať z kvantity. Ani nasazené medikamenty nepomáhají, naopak patří k diagnóze samotné: „řekni mi jméno svého léku / sám si najdu nežádoucí účinek / (…) / oči dva ibuprofeny / nohy dva čípky v lodičkách / (…) příbalovým letákem osuším ti rty“. Úlevu přináší snad jedině kamarádka cigareta – a pár veršů jí básník také věnuje: „trochu kouře v puse / to jsem já“ a ne náhodou je s obláčkem nikotinu vyobrazen na zadní straně obálky.

Jestliže ty nesourodé střípky vztáhneme k jednomu obecnému civilizačnímu problému, hned dostávají smysl. A kdo čeká, že dojde i na pocity samoty a odcizení, dočká se. Dojem studených hran, ošlehaných klimatizací, provane mezi verše a je všudypřítomný. Ani paprsek milostné tematiky sem není vpuštěn. V několika málo náznacích se vyskytne vztah ty-já. Místo vyhrazené partnerce si můžeme domyslet z kontextu (např. dle postele v básni Zeď, album – ta mimo jiné obsahuje narážky na Facebook). Bytosti ženského pohlaví se tu dají jen odhadnout. Pak i pouhý dotek prodavaččiny ruky při nákupu, jakkoli nastal nedopatřením, je vnímán jako mimořádný důvod k básni: „ten pocit, že ses přesáhl / když ses dotkl rukou prodavačky (…)“. A že se jedná o sváteční příležitost, pohraje si o kousek dále autor se zvukem jazyka: „(…) a ona jak pták // kartu kartu kartu“. Poté jsou tu anonymní kolektivy, ty si hledí svého a pokuřují nebo obědvají. Práh lhostejnosti se nachází vysoko, například v básni Jídelny: „zvedáme hlavy / až když se tříští sklo / někomu vypadne sklenice / anebo vítr rozbije okno // nic menšího nemá smysl / nic většího nikdo nečeká“. Třeba tato báseň už dovede zburcovat pozornost. Je pozoruhodné, že básník občas užije oslovení v druhé osobě, ale i tehdy je jasné, že promlouvá spíše k sobě samému. Proto si předpovídá, že mu samota jednou přeteče přes ústa, až bude v obchodě mluvit na žampiony (viz šestá báseň sbírky).

Jistěže se v oněch situacích může najít každý z nás, ale je patrné, že jde především o básníka, který zaznamenává sebe sama v pracovním tempu, a zaznamenává tedy i texty… které se z celkového pohledu spíše podobají produktům terapie psaním než poezii: ta prozatím zůstává za dveřmi. Bude zajímavé sledovat, jestli jí básník v dalších knihách, přijdou-li, dokáže otevřít. Nebude to marné, protože ona už se pootevřela a „unikla“ mu povětšinou v těch textech, kdy opustil kancelářskou techniku: „tak tlustí lidé / v úzkých ulicích / tlustí jak úbytek / očního kontaktu / tlustí jak doba / jako součet / hubenějších / předků“.

Básnický debut Luboše Svobody je svižný a míří hluboko, ale přesto nedokáže proniknout pod kůži a zanechává rozpačitý dojem. Zásahy jsou příliš roztříštěné, chtělo by to dotáhnout spoje. Nikde není řečeno, že to nepůjde. Vždyť u některých kousků si řekneme: ano, toto muselo být napsáno. Jinak se zdá, že největší ekrazit dojmů se soustředí jen v několika verších, třeba v těch, které po právu vyústily do titulu celé sbírky: „(…) ruce studené jako data mezi servrovnami / ztracená mezi domovy kde / někým zezadu přitlačení na sklo / vypadáme / že máváme“. Nezbývá, než Luboši Svobodovi přát šťastnou tvůrčí ruku, aby jeho básně nekončily stejně jako informace v jednom z výjimečně hravých textů: „když všechna data / už jsou rozdatá // dívám se co zbylo // kam to padá / jako do drtiče“.