„Vítejte ve světě vědy a otázek současné společnosti.“ Tato slova už několik let pronáší novinář Daniel Stach (*1988) v úvodu pořadu České televize Hyde Park Civilizace, který uvádí od září 2012, tehdy jen pod názvem Hyde Park. Za dobu svého účinkování už Stach stihl získat řadu ocenění (Novinářská křepelka 2014, Cena Václava Havla za přínos občanské společnosti, Medaile Vojtěcha Náprstka). Chválen je coby příklad vždy skvěle připraveného moderátora a celý pořad za „odvážnou dramaturgií, která dokáže před kameru dostat kvalitní hosty, nebojí se využívat moderní technologie, ale osměluje se také opustit studio“ (Jaromír Volek). Pozvání do jeho pořadu si už tedy čeští odborníci pokládají za čest, zkušený popularizátor vědy Karel Pacner Stacha v přímém přenosu familiárně označil za svého (zasloužilého) kolegu a třeba teoretický fyzik, kosmolog a bojovník za věc ateismu Lawrence Krauss měl prohlásit, že v pořadu strávil „nejlepší hodinu v hlavním vysílacím čase, jakou kdy zažil“.

Několik málo osobností, s nimiž Stach ve studiu vedl rozhovor a jimž také předkládal otázky diváků, jak je v Hyde Parku Civilizace zvykem, nyní představuje stejnojmenná kniha. Mezi oněmi vybranými jsou například světoznámý plastický chirurg a průkopník v oblasti transplantace obličeje Bohdan Pomahač, architektka Eva Jiřičná, nositel Nobelovy ceny za fyziku Jerome Friedman nebo disidentka Natalia Gorbaněvská (1936–2013). Ta zemřela jen pár týdnů po odvysílání pořadu. Na její návštěvu později Stach v článku pro Respekt vzpomínal: „Byla maličká, sahala mi do poloviny hrudníku. Sedla si tamhle,“ ukazuje na jednu z „barových“ stoliček ve studiu, „nedosáhla na zem, a tak kývala nohama ve fialových ponožkách. Ale stejně bylo v tu chvíli jasné, kdo je pánem situace. Její kniha Poledne o nuceném pobytu v psychiatrické léčebně je strašně silná, ale je to nic ve srovnání s tím, co z ní vyzařovalo.“

Za dobu existence pořadu jím prošla řada pozoruhodných lidí, škoda například, že do knihy nebyl zařazen skvělý rozhovor s Timothym Snyderem, analyzující ruskou propagandu, nebo že interview, která byla vybrána, jsou krácena, takže v kapitole věnované odborníkovi na terorismus Adamovi Dolníkovi schází (původní televizní) pasáž o tom, jak s teroristy zoufale špatně komunikují ruské úřady a jaké to mělo důsledky (nejen) v Beslanu.

Stach má životopisy svých návštěvníků dopodrobna nastudované, takže je pravidelně překvapuje biografickými detaily, a to někdy i téměř intimními. Čtenář/divák se tak dozvídá například o genetikovi, který svoji matku pokládal za sestru a neznal svůj skutečný biologický původ (Paul Nurse), o tom, jak se fotograf Jan Šibík choval v okamžiku reálné hrozby zastřelení, nebo o astronautovi, který porušil hned první rozkaz, který při své misi dostal (Scott Parazynski). Běžný recipient může mít chvílemi dojem, že je přítomen rozhovoru dvou známých, kteří probírají společnou minulost, již ovšem znají jen oni sami – dokud moderátor pozadí svého poněkud kryptického dotazu neosvětlí. V některých případech je možné se ptát, jestli si argumenty jeho hostů nezasloužily silnější oponenturu (Chomsky, Dawkins), ale celkově není možné upřít Stachovi obdivuhodný přehled a jazykovou vybavenost. I když přitom se svými odborníky rozebírá často velmi odborné problémy, dokáže najít vyjádření nejen srozumitelná, ale i nepostrádající jistou básnickou sílu, jako „Všichni jsme prázdným prostorem“ nebo „Zapomeňte na Ježíše, hvězdy zemřely proto, abyste vy tady mohli být“.

Nejen Šibík, ale i mnozí další Stachovi respondenti museli čelit vážnému ohrožení života, jako bývalý vězeň koncentračního tábora Osvětim Tomáš Radil nebo exšéf pražského oddělení vyšetřování vražd Jiří Markovič, kterému vrah, jehož o samotě vyšetřoval, chladně sdělil, že má právě mlhu před očima, což znamenalo, že dostal aktuální potřebu někoho zabít. K vlastním temným hlubinám se v pořadu přiznává rovněž proslulý psycholog a autor stanfordského vězeňského experimentu Philip Zimbardo, který otevřeně hovoří o manipulativních technikách, které použil proti rodičům jednoho ze studentů, jemuž v experimentu připadla role vězně a který se pár hodin po inkriminované schůzce zhroutil. (To samozřejmě čtenář Zimbardovy knihy Luciferův efekt: jak se z dobrých lidí stávají lidé zlí věděl už předtím, přeci jen je ale něco jiného o tom číst a vidět na vlastní oči slovutného psychologa vyznávat se, jak se vlivem vlastního experimentu – nechtěně a nevědomě – proměnil v ředitele věznice.) Naopak producent Hvězdných válek Rick McCallum pojal totéž téma v humorné rovině, když na moderátorův dotaz, jestli se i on nehlásí k sílícímu náboženství jediismu, bez skrupulí odpověděl, že nikoli, jelikož on náleží k temné straně. Odlehčující momenty se dají najít i v dalších kapitolách, třeba o vtipkování ve volném kosmickém prostoru nebo v té o terorismu. V ní Dolník osvětloval, že organizace IRA byla dlouho mnohem lépe prozkoumána než Al Káida, protože první skupinu bylo možné pohodlně studovat nad sklenicí piva Guiness (formou rozhovoru s jejími členy), kdežto tu druhou ne.

I když jsou v Hyde Parku Civilizace zpovídány jen slavné osobnosti, z nichž některé jsou i držiteli Nobelovy ceny a jejichž „slovo mění svět“, pro běžného čtenáře přetištěné rozhovory přinášejí i povzbudivá poselství: například že i vážný úraz může člověku poskytnout podnět k dalšímu osobnímu rozvoji a k trénování sebekázně, jak vysvětlil hendikepovaný cyklista Jiří Ježek. Že i slavní vědátoři pokročilého věku byli kdysi mladí a prováděli věci, za něž se dnes stydí (jako historik Robert Kvaček, který se jako ani ne třináctiletý v květnu 1945 s puškou v ruce vydal do ulic dělat revoluci, ten ale v knize bohužel není). A hlavně: i sebeslavnější vědci mají za sebou řadu neúspěchů a proher, s nimiž se museli vyrovnat. Rovněž Zimbardovo svědectví o snadné manipulovatelnosti spořádaného a průměrného občana ústí v optimistickou víru, že tak jako je pro kohokoli až překvapivě snadné zachovat se za určitých okolností jako padouch, na druhou stranu není těžké to, aby se naopak obyčejný člověk projevil jako hrdina. Jediné, co četba knihy (a sledování pořadu) nezaručí, je to, že by se někdo mohl lehce stát druhým Danem Stachem…