Nejpopulárnější knihy české fantasy (i fantastiky obecně) obvykle pracují s nadsazenou brutalitou a krvavostí, drsným humorem a přepálenými akčními scénami. Tu tradici a oblibu založil již v devadesátých letech Jiří Kulhánek a pokračovali v ní mnozí další, naposledy takto slaví úspěchy romány Františka Kotlety. Přesto i u nás existují autoři (či častěji spíše autorky), kteří to zkoušejí s fantastikou, kde není tolik násilí a cynismu.

Patří mezi ně i Kateřina Havlíková, jež letos vydala svou první fantasy nazvanou Lampář, lodivodka a kluk z továrny na slzy. Už samotný název a obálka laděná do tmavých, snově modrých barev slibují hodně, nakladatelská anotace přidává srovnání s Neilem Gaimanem či Terrym Pratchettem. Na Pratchetta je v knize málo humoru, na Gaimana málo poezie, řekli by asi skeptici, nicméně to srovnání s Gaimanem není úplně mimo. I když si odmyslíme jednu nápadně podobnou důležitou rekvizitu (létající plachetnici jako v Gaimanově Hvězdném prachu), tak tu máme v mnoha scénách nádech jisté melancholie, který bývá pro Gaimanovo psaní charakteristický. Gaiman je samozřejmě poetičtější, jiskrnější a nápaditější, to jen pro pořádek – jinak je nesmyslné a nespravedlivé srovnávat začínající českou autorku se světovou hvězdou nejen fantastického žánru.

Pro Havlíkovou to není úplně první kniha – již v letech 2014 – 2015 publikovala dvě knihy o urbexu, což je zkratka pro „urban exploration“, tedy prozkoumávání nepřístupných a chátrajících objektů, nejčastěji zkrachovalých továren a jiných industriálních budov, dále tunelů, mostů či starých opuštěných domů. Čtenář by tedy i díky továrně v názvu očekával, že děj knihy bude mít s touto aktivitou něco společného – ale továrna z názvu se dějem jen mihne a ani žádné propátrávání moderních (ani starých) ruin se nekoná.

Fikční svět románu Kateřina Havlíkové vznikl po ekologické katastrofě, kdy byla zatopena téměř celá pevnina. Následné války pak vyhladily značnou část lidstva. Ta část, která přežila, se soustředila do tří center: jedno je na moři, druhé na nevelké souši a třetí ve vzduchu v podobě obří létající lodi. Suchozemce, vzduchoplavce a mořeplavce drží v míru putovní mírová Listina. A právě to, že o ni jedna ze tří hlavních hrdinů, lodivodka Lagúna, která ji má dopravit od mořeplavců k suchozemcům, přijde, nastartuje řetězec událostí. Dalšími hrdiny z názvu knihy jsou lampář Straat, který spadl ze vzdušné lodi přímo do malé Lagúniny mořské plachetnice, a Levian, mladík, kterému se podařilo uprchnout z otroctví v továrně, která vydělávala na prodeji balených slz. Spojení této trojice je v jejich světě sice zakázané, příslušníci jednotlivých skupin se nesmějí stýkat, jen jejich vůdci či zástupci, nicméně – jak to tak ve fantasy bývá – právě toto spojení může zachránit jejich svět či ho učinit o něco lepším.

Více toho z děje prozradit nelze. A možná ani nejde, neboť Havlíková tak dlouho představuje tři hlavní postavy a rozvíjí mezi nimi vztahy, až jí skoro nezbyde prostor na rozehrání nějaké podstatnější zápletky. Nakonec k tomu dojde, ale samotná zápletka je poněkud konvenční, triviální a vyřešená poměrně rychle a nepříliš nápaditě. A protože většina postav, včetně těch záporných, zůstává naživu a převážně v jen málo změněných pozicích, máme po dočtení rychle dojem, že jde o první knihu trilogie nebo nějaké delší série. Nakladatelství nicméně nikde nic takového neslibuje, možná čeká, jak se bude román prodávat. Jako samostatná kniha není Lampář, lodivodka, kluk z továrna na slzy nijak zvlášť zajímavá, působí trochu chudě a nepropracovaně. Jako zahájení většího cyklu už ale vypadá docela slibně. Rozsáhlejší jemná fantasy, kde se důkladněji pracuje s psychologií postav a kde ani záporné postavy nejsou černobílé a dají se u nich najít sympatické vlastnosti, by českému prostředí rozhodně prospěla.