„V arabštině se říká, že kočka má sedm duší, ve švédštině, že má devět životů. Ty musíš mít jak sedm duší, tak devět životů, jinak si nedovedu představit, že jsi přežil tak dlouho.“ Těmito slovy začíná román Toulavé kočky z Homsu (De hemlösa katterna i Homs, 2018) švédské spisovatelky Evy Nourové, který letos na jaře vyšel v překladu Heleny Matochy v češtině. Kočka má pověst umíněného zvířete s neuvěřitelně tuhým kořínkem, říká se o ní, že nikam tak docela nepatří, nemá stálý domov. O obyvatelích syrského města Homsu stiženého válkou a Sámím, ústřední postavě zmíněného románu, by se dalo tvrdit totéž.

Dozvuky migrační krize ve švédské literatuře
Děj Toulavých koček z Homsu staví na skutečném příběhu mladíka dospívajícího v bouřlivých časech diktátorského režimu Bašára Asada. Hlasy lidí, kteří byli z různých důvodů nuceni opustit rodnou zemi, v současné literatuře zaznívají stále častěji a je dost dobře možné, že tento trend souvisí i s propuknutím migrační krize, kdy Evropa silně pocítila důsledky nestabilní politické situace v blízkovýchodních a afrických státech. Nepochybuji o tom, že i tyto okolnosti probudily větší zájem o díla evropských autorů původem z první či druhé generace imigrantů.

Znát je to i na zdejším trhu s překladovou literaturou. Nedávno česky vyšlo jedno z děl ve Švédsku nesmírně populárního Jonase Hassena Khemiriho Všechno, co si nepamatuju (Allt jag inte minns, česky 2017 v překladu Zbyňka Černíka). Spisovatel s tuniskými kořeny se do povědomí čtenářů zapsal neotřelou prací s jazykem, rád totiž záměrně ohýbá jeho pravidla. Připomeňme také prózu Bouře se přihnala z ráje (En storm kom från paradiset, česky 2014 v překladu Ireny Kunovské) Johannese Anyuru, zpracovávající životní osudy autorova otce, ugandského pilota bojujícího proti totalitní zvůli. Před třemi lety vyšel i útlý, zato nesmírně působivý román To jsme byli my (Det var vi, přel. Jana Holá) od Golnaz Hashemzadeh Bonde, v němž smrtelně nemocná žena při rekapitulaci svého života dochází k závěru, že ani v bezpečném Švédsku nedokázala po útěku z popřevratového Íránu dojít klidu. To je ostatně problém, s nímž se potýká mnoho imigrantů ze zemí poznamenaných diktátorskými režimy.

Žít a nevzdat se
Švédská debutantka píšící pod pseudonymem Eva Nourová nenabízí příběh vlastní pokrevní rodiny, ale interpretuje vyprávění jiného člověka. Se Sámím se poprvé setkala v Paříži v listopadu 2015, krátce po teroristickém útoku na hudební klub Bataclan, o němž právě připravovala reportáž. Mezi oběma cizinci i přes počáteční jazykovou bariéru postupně vzniklo pouto a Nourová se rozhodla Sámího strhující příběh literárně zpracovat. Ledacos z toho, co mladý fotograf vyprávěl, bylo tak strašné, že si nejdřív musela psát poznámky, aby informace vůbec dokázala vstřebat. Kapitoly jsou proto prokládány jejími postřehy a dodatky, psanými v ich-formě.

Toulavé kočky z Homsu jsou zároveň mrazivé i něžné vyprávění o vůli žít a nevzdat se. Neobyčejně plasticky působící příběh se odvíjí před očima téměř jako film: vzpomínky na dětská léta, nejbližší rodinu nebo první lásku mají světle sépiovou barvu, později obrázky zešednou a sedá na ně prach a krev. Přestože je autorka novinářka, což mnohé z této branže svádí při psaní literárního textu k nadměrnému užívání zažitých obratů a opakování již řečeného, v knize jen místy probleskuje reportážní tón a zaznívají jen ty historické souvislosti, které jsou pro pochopení textu nezbytné. Dozvídáme se například, že jako rozbuška vleklé občanské války posloužil nápis na zdi vyjadřující touhu po pádu Asadova režimu. Viníky, jimiž byly pouhé děti, odvlekla tajná policie a podrobila je brutálnímu výslechu. Když se o tom dozvěděla veřejnost, propukly demonstrace, proti nimž vláda ostře zakročila. V té době je Sámí na vojně a dostávají se k němu jen kusé a zkreslené informace o tom, co se děje, navíc jako voják musí jednat proti vlastním lidem. Právě při čtení těchto pasáží člověku dochází onen mučivý rozměr války, před níž uprchlíci utíkají. Když se později Sámí vydává na fotografické toulky po rozbombardovaném Homsu, aby poskytl autentický fotomateriál zahraničním novinářům (jeden ze snímků mimochodem najdeme i na obalu Toulavých koček), nelze si nevzpomenout na skupinu „Raqqa is being slaughtered silently“, přinášející západnímu světu šokující informace o zvěrstvech, kterých se syrské vládní složky dopouštějí na civilistech, o hladu, bídě a všudypřítomné smrti. Z člověka se stává „stín bloudící ruinami“. A i když se nakonec rozhodne překročit osudnou červenou linii a opustit zemi, mír a pokoj jej na druhé straně nečeká.

Toulavé kočky z Homsu jsou velmi silný, srdceryvný příběh o životě uprostřed válečné vřavy, která navíc dodnes neutichla, a citlivému čtenáři patrně nedají klidně spát. Z literárního hlediska se jedná o velmi zdařilý debut. Je to ale také cenný příspěvek do diskuse o tom, co všechno se může skrývat pod nálepkou „uprchlík“, a bude jistě zajímavé sledovat, jaký ohlas v našem prostředí kniha bude mít.