Jak uvařit haiku
Erban, Vít: Ve skvrnách světla

Jak uvařit haiku

Víte, co je šibumi? Termín označující náladu připomínající hořkosladkou chuť čaje. Třeba ji při četbě sbírky Ve skvrnách světla také ucítíte na patře…

Vít Erban (nar. 1974), rodák z Českých Budějovic, je nejen básník a esejista. Vystudoval dramaturgii a scenáristiku na FAMU a kulturologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V současnosti pracuje na Teologické fakultě Jihočeské univerzity. V literárním prostoru není nováčkem, publikoval v antologiích, sbornících i literárních časopisech. Roku 1999 vydal sbírku básní v próze a lyrizovaných próz Velký vítr. Následovaly sbírky haiku Hora a obzor (2009) a Ve skvrnách světla (2023). Zařazen byl též do antologií českého haiku Míjím se s měsícem (2013) a Šálek dál hřeje dlaně (2020). Vzhledem k jeho zájmu o kulturní antropologii a náboženství Číny a Japonska lze očekávat, že jeho pohled na básnickou formu haiku v sobě bude skrývat – kromě citu básníka – také erudovanost vědce.

Postavte vodu na čaj a pozorujte stíny

Že tomu tak skutečně je, dokazuje právě kniha Ve skvrnách světla, obsahující kromě vlastní sbírky haiku také poměrně obsáhlý doslov nazvaný Čím je mi haiku (aneb vyznání a pozvánka do kuchyně), v němž nás autor čtivým způsobem seznamuje nejen s historickým vývojem své oblíbené básnické formy, ale provází nás také nejčastějšími motivy, s nimiž haiku – nejen ta jeho – pracují. Do tohoto výkladu Erban vpisuje vlastní postupy, poukazuje na to, co je pro jeho poezii typické a co jako básník dodržuje, nebo naopak překračuje. Dává tedy čtenáři do rukou možný způsob čtení vlastních básní a zároveň vyzývá autory, aby se této formě, u nás již zdomácnělé, věnovali, protože „haiku není jen literární žánr zatížený tradicí a pravidly, ale také stav mysli, který v sobě může probudit kdokoli a kdykoli bez předchozí zkušenosti a potřebných znalostí“ (s. 74). 

O místě

Přidržíme-li se básníkovy zpovědi a pokusíme se číst sbírku biograficky (i přes výhrady, které jsou jistě oprávněné, ale snad mi čtenáři odpustí), můžeme rozeznat Erbanův locus amoenus. Tím jsou zcela nepochybně České Budějovice. Autor se k nim v několika básních vrací, když se snaží zachytit náladu uplývajícího dne: „chlad vane z dvorků / podloubím slunce klouže / ozvěna zvonků“ (s. 20), dále když představuje typičnost budějovického náměstí: „křídly holubů / město k místu přibité / balvanem bludným“ (s. 40) nebo ironicky komentuje vstup do kostela Obětování Panny Marie: „stačí jen říct že / chceš se jen pomodlit a / pustí tě zdarma“ (s. 60). Při pohledu na paginaci vybraných básní (jinde k explicitním odkazům nedochází) nás napadne, zda jde v rámci sbírky o pouhou náhodu, nebo o skutečně dobře promyšlenou kompozici. Nejsem schopný odpovědět, avšak mnohé by tomu nasvědčovalo. Například i to, že začátek a konec knihy tematizují různými způsoby procesy básnické tvorby a záměrně kompozici sbírky uzavírají: „brzy po ránu / jak lehce haiku přijdou / zase odejdou“ (s. 9), „kam se ztratila / všechna ta haiku nikdy / nedokončená“ (s. 68).

Největší síla Erbanových básní spočívá ve vystižení okamžiků, konstelací předmětů a dějů, jež mizí téměř stejně rychle, jako se objevily. Mezi existencí a pomíjením takovýchto esteticky i duchovně působivých chvil dochází k velmi nejasným, neostrým přechodům. Není mezi nimi žádné rozhraní, přesně jako když pozorujeme pozvolný pohyb stínů po stěnách za slunečného dne nebo sledujeme obzor: „vzdálené hory / o chvíli později se / mění v oblaka“ (s. 63). Zároveň se ale veškerá zachycovaná poetika pohybu světa děje vždy jako hra světla a tmy. A podle čeho jiného měřit neustálý tok času než podle slunečního svitu? – „na bílé stěně / pomalu krátí se den / rozplývá se stín“ (s. 44). Vnímatel nemá před sebou svět a předměty v něm jako zřetelně oddělené jednotliviny, ale pouze coby matné tvary (skvrny) vystupující buď z paměti jako z mlhy, či z oparu slunečního světla: „matná vzpomínka / že právě tady kdysi / přesně jako teď“ (s. 58), „zrníčka prachu / víří ve skvrnách světla / v přítmí kostela“ (s. 61).

Tiché prodlení

Obdivuhodná je také autorova schopnost přivádět znovu na mysl zcela obyčejné zážitky, všední výjevy, nad nimiž se nejspíš často nezamýšlíme, neboť pro nás nejsou v daném okamžiku ničím víc než žitou skutečností: „v plechové konvi / kus motýlího křídla / z loňského léta“ (s. 12). Erban si díky haiku evidentně uvědomil moc poezie vytvářet z obyčejných referencí znaky přímo přesycené významem a fungující jako memento neustálého plynutí času, periodického střídání fází, ztrácení se, smrti a přežívání v pouhých fragmentech vzpomínek nebo částí těl. Z nečekaného setkání s drobným všednodenním dramatem se tak stává tiché prodlení nad zásadními otázkami lidského života: „ve skalní misce / hladinou nebe pluje / utopený brouk“ (s. 33). Jak se s takovými věcmi vyrovnat? Možná právě poezií okamžiku, prožít spolu s ní hořkosladkou chuť bytí, kontemplovat nad ní, užít si ji. A pokud autor občas přidá také rým tam, kde mu náhodou vyšel – ignoruje tak původní japonskou formu haiku –, jistě to nebude na škodu.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Stará škola, Borovany, 2023, 88 s.

Zařazení článku:

beletrie česká

Jazyk:

Hodnocení knihy:

70%