Nakladatelství Dharmagaia vydalo v roce 2020 pro milovníky japonské poezie dvě básnické knihy. Jedná se především o obsáhlou publikaci Sto básní s podtitulem Svět staré japonské poezie. Výbor obsahuje překlady básní zvaných waka a jádro tvoří stejnojmenná sbírka Sto básní od sta básníků (Hjakunin iššu), kterou z tisíců veršů zařazených do Císařských antologií vybral a uspořádal kolem roku 1236 básník a teoretik Fudžiwara no Teika. Aktuální rozšířené a revidované vydání navazuje na první překlad sbírky, jenž vyšel v Národní galerii v Praze roku 1997 – k výstavě Knihy řezané do dřeva v Anežském klášteře – jako faksimile vydání z roku 1836 s ilustracemi Keisaie Eisena.

Překladatelkou a editorkou výboru je japanistka a znalkyně japonského umění Helena Honcoopová, která knihu vybavila podrobnými komentáři a doprovodnými studiemi. Je autorkou rovněž velmi zajímavé a překvapivé struktury díla. Tato výpravná publikace totiž zaujme především svým uspořádáním. Ke každé básní je nejen přiřazen barevný dřevořez či malba z doby od třináctého do dvacátého století, ale také reflexe textu, vlastně jeho rozbor. Z něho se třeba dozvíme, že se jedná o báseň o nerealizované, platonické lásce nebo že lyrický text zachycuje rozkvetlé sakury zalité jarním sluncem. Reflexe tvoří příjemné pokračování poezie a čtenáře napadá, že ono „co tím chtěl básník říci“ může být stejně inspirativní jako samotné verše. Interpretace prostě patří do světa poezie.

Každému autorovi je tedy věnovaná jedna báseň, její interpretace, rovněž medailonek o jeho životě a díle, text psaný japonskými znaky včetně textu výslovnosti a samozřejmě český překlad. Na protější straně je umístěna pečlivě vybraná barevná ilustrace. Ale ani tím práce editora nekončí, ilustraci doprovází krátký medailon výtvarného umělce a opět krátký rozbor výtvarného díla.

Čtenář této nevšední básnické knihy je ohromen důkladností a svědomitostí představovanou již samotnou strukturou. Editorská práce musela být náročná a díky ní se publikace stává jakýmsi artefaktem. Nejedná se přitom jen o do sebe uzavřený svět historické poezie. Pro čtenáře i básníky může být inspirací, jak je možno k poezii také přistupovat: může být mnohovrstevnatým uměním s metafyzickým přesahem. Toto konceptuální nazírání podporují především rozbory básní, poznámkový aparát a komentované ilustrace. Právě obrazové přílohy bylo možno použít především díky digitalizací světových sbírek japonského umění a také zásluhou nadace Japan Foundation.

K jádru knihy, skrývajícímu jednotlivé básně, zavede čtenáře obšírný odborný úvod. Obsáhlý doslov zase detailně pojednává o jednotlivých japonských poetikách, vysvětluje japonské básnické formy, metrum, dikci pětiverší waka i slohový vývoj této formy.

České haiku

Nakladatelství Dharmagaia vydala v roce 2020 také již druhý výbor haiku českých a slovenských spisovatelů Šálek dál hřeje dlaně. Jednotlivé básně skutečně obsahují oněch předepsaných sedmnáct slabik zapsaných do tří řádků v poměru: pět, sedm, pět. Haiku je jakési filosofikum prostoty a hloubky. Vtahuje nás do svého podmanivého hádankovitého světa plného nulitních detailů a vyhroceného minimalismu. Čtenář tohoto sborníku brzy s překvapením zjišťuje, kolik skvělých tvůrců se v česko-slovenském prostředí tímto žánrem zabývá. Mezi nimi může objevit básníka a prozaika Romana Szpuka či básníka a redaktora nakladatelství Host Radka Štěpánka, ale také autory, kteří se japonskou literární tematikou profesně zabývají, hlavně Jakuba Zemana, podle jehož verše je také pojmenována tato výjimečná básnická kniha – Šálek dál hřeje dlaně.

Editory výboru jsou Katka Soustružníková a Pavel Martinec. K výběru přistupovali skutečně pozorně a se znalostí žánru. Pavla Martince lze číst i v jiném výboru haiku Míjím se s měsícem z roku 2013, který rovněž vydalo nakladatelství Dharmagaia. Název této knihy opět nese část textu Jakuba Zemana a je věnován památce významného českého teoretika a překladatele haiku Antonína Límana.