Tělo je jedním z atributů všech lidských bytostí. Každý z nás se už od narození potýká s tělesností, nejprve tou svou, později i cizí. Tělo a tělesnost jsou zdrojem radosti i slasti, ale také bolesti a trápení. Skrze tělo se rodí nový život a skrze své tělo vnímáme i ubíhající čas… Podobně se ve své próze zamýšlí i Klára Vlasáková, pozornost ale zaměřuje jen na některé aspekty těl a tělesnosti. Za prvé, v textu jde především o těla ženská. Je to dáno hlavně úhlem pohledu: děj vnímáme očima dvou žen, stárnoucí Marie a její dcery Rózy. Mužská těla se tu samozřejmě objevují také, ale jen jako doplněk k těm ženským – jako něco, co ženám pomáhá porozumět sobě samým. Za druhé, tělo je v knize (ostatně stejně jako v životě samotném) jen jednou z částí lidské bytosti: jejími dalšími nedílnými součástmi je i to nehmotné, co nazýváme „rozum“ a „emoce“. Marie i Róza vnímají svět a sebe samé prostřednictvím všech tří zmíněných veličin a – přesně v duchu základního psychologického poznatku – též skrze veličinu čtvrtou, neméně podstatnou: vztahy. Ocitáme se tak v klasickém čtyřúhelníku „normální“ lidské podstaty: tělo – emoce – rozum – vztahy. A v něm je vše spojeno se vším a nic nelze oddělit od ostatního. Ovšem právě tělo je branou, skrze niž k ženě pronikají další vjemy, poznatky, city či prožitky.

Šedesátnice Marie je vdova v důchodu, jež žije sama v nájemním bytě. Její jediné dítě, dceru Rózu, potkáváme hned na začátku knihy v den svatby. Zatímco Marie si konečnost svého těla a bytí začíná s úlekem uvědomovat, pro Rózu vše teprve začíná. Toto vše je obsaženo v jediném slově: mateřství. Než se sama stane matkou, je Róza (ač už pár let po třicítce) jen poněkud sobeckým a necitlivým pubertálním stvořením – alespoň ve vztahu k matce, za jejíž názory a projevy se před vrstevníky stydí. Teprve během těhotenství a následně po narození dcery se Róza sama v sobě snaží objevit klíč k pochopení své matky. Tuší, že už je dost možná pozdě, nicméně tak činí způsobem, který je pro ni nejsrozumitelnější a nejpřijatelnější: psaním. 

Mezi těmito dvěma póly, Rózinou svatbou a narozením vnučky, se ale mnohem více dozvídáme o životě Mariině. Aby mohla zůstat ve „svém“ bytě a třeba i ještě něco ušetřit na výbavičku pro vnučku, je Marie nucena přivydělávat si hlídáním dětí. Dochází do několika rodin a je oblíbená, jedna rodina si ji dokonce vyžádá jako doprovod na letní dovolenou. Pak se ale Marie od hlídání malých dětí dostává na opačný pól lidské existence: začne docházet do domácností k umírajícím seniorům, o něž se jejich nejbližší nemohou či spíše nechtějí postarat sami. Vaří jim, uklízí a pere se o to poslední, co těmto lidským sušinkám ještě zbývá a na co mají nárok: důstojnost. Vlasáková se zde dotýká skutečnosti, před kterou mladí, zdraví nebo více méně úspěšní lidé rádi zavírají oči: všichni jsme smrtelní a stáří a s ním spojené odcházení z tohoto světa není radostné, příjemné, ba ani bezbolestné. Autorce, která je sama v Rózině věku, je proto nutno vyjádřit uznání, že měla odvahu vydat se vstříc těmto neveselým, ale přesto zásadním skutečnostem. Dotýká se jich však ostýchavě, mnohdy jen letmo, jako by nechtěla nebo nemohla jít více do hloubky; přitom by si každá z Mariiných, potažmo Róziných zkušeností s tělem a tělesností zasloužila více vnímavé pozornosti. 

Marie si v konfrontaci se svými svěřenci (a je jedno, jestli jsou to děti, nebo staří lidé) uvědomuje své vlastní bytí, svou vlastní podstatu. Vnímá chyby svoje i své generace, zároveň jí je jasné, že „ne všichni měli štěstí“ (s. 163). To, co ale Marie pořád ještě má ve své moci a co může ovlivnit, je její vlastní tělo. Jak s ním naloží a kam ho umístí, záleží jen na ní a nikomu, dokonce ani Róze, ani čtenářům, se Marie nemusí zodpovídat. V tomto smyslu je otevřený konec (neodbytně připomínající závěr tetralogie Geniální přítelkyně od Eleny Ferrante; česky 2016–2018) pochopitelný a se zbytkem textu homogenní (ač poněkud neoriginální). Co naopak působí nesourodě a rušivě, je motiv mrtvých myší, které kdosi věší na provázky a „zdobí“ jimi keře v městském parku. Z nepochopitelného důvodu tyto zvířecí mrtvolky nikoho nevyvádějí z rovnováhy – kromě Marie. Jako by ona jediná skutečně vnímala ubohá malá tělíčka a v konečném důsledku i pošlapanou důstojnost jejich existence. Tento téměř kafkovský motiv se vymyká všemu ostatnímu v jinak uvěřitelném příběhu a umisťuje jej do roviny jakéhosi paralelního světa, který ale v celkovém kontextu působí přebytečně.

Na závěr ještě jedna kritická poznámka, a to nikoli k obsahu, ale k formě. Text je, jak zmíněno výše, srozumitelný a přístupný, ale po přečtení několika prvních stránek se čtenář zarazí a je nucen ptát se: co to je, co mi na textu vadí; co mě vytrhuje ze čtení? Odpověď na sebe nenechá dlouho čekat. Je to (až příliš) časté využívání přirovnání: něco se děje, jako by…; někdo nebo něco je, vypadá, chová se jako… Zkrátka, jako by čtenář nebyl dostatečně důvtipný a věci a myšlenky mu bylo potřeba (do)vysvětlit. Jako pro jistotu.

Těla tak můžeme jistě ocenit za otevření tématu tělesnosti – a mnoha dalších témat, jako je stárnutí a odcházení, s ním spojených – a nezbývá než doufat, že další texty na tato témata, podrobnější, propracovanější a promyšlenější, budou následovat, ať už z pera Vlasákové, nebo kohokoliv jiného.