Nestává se příliš často, aby novinář píšící primárně v jiném jazyce než anglicky (případně slovensky) získal v české veřejné debatě pozornost ještě před tím, než jeho dílo vyjde v českém překladu. Jedním z mála, kterým se to povedlo, je finská novinářka Jessikka Aro (nar. 1980), i když by si nejspíše ráda veškerou mediální publicitu, které se jí nejen v českém prostředí dostalo, odpustila.

Jessikka Aro v roce 2014 začala v sérii článků systematicky rozkrývat a mapovat činnost organizované skupiny aktivních uživatelů sociálních sítí sídlící v Petrohradu, avšak vydávající se za finské občany. Dnes jsou podobné organizované skupiny známé pod označením trollí farma a zdaleka nejde jen o ruské specifikum, tehdy se ovšem pro většinu lidí jednalo o naprostou, do té doby jen těžko představitelnou novinku. Těmito texty na sebe Aro upoutala nežádoucí pozornost objektů svého výzkumu. Patrně bychom (ani v jinak poměrně kultivovaných severských zemích) nenašli investigativního novináře, který nikdy neobdržel výhrůžku smrtí. Množství útoků, kterým byla Aro vystavena, i jejich rafinovanost a v nich obsažené znalosti detailů z jejího soukromého života, však přesáhlo veškeré do té doby myslitelné hranice, Aro se dokonce musela na několik let z Finska vystěhovat.

Příběhy obětí
Svůj příběh spolu s příběhy dalších lidí, kteří se stali terčem nevybíravých útoků z Ruska organizovaných a placených trollů, k nimž se vždy ochotně připojilo i mnoho skutečných, jimi ovlivněných uživatelů sociálních sítí, sepsala Jessikka Aro v knize Putinovi trollové, která vyšla finsky na podzim 2019. Každému konkrétnímu příběhu autorka věnovala samostatnou delší kapitolu, své vlastní zkušenosti přetavila do krátkých kapitol, pravidelně se střídajících s kapitolami delšími, díky čemuž je poměrně snadné se v textu orientovat, případně se zaměřit jen na ty části, které konkrétního čtenáře obzvláště zajímají. V loňském roce publikaci v překladu Lenky Fárové uvedla na český trh společnost N media.

Navzdory očekáváním, která by mohl vzbuzovat jak název knihy, tak dřívější, v českých médiích publikované rozhovory s autorkou, se Aro nezaměřuje na fungování trollí farmy jako takové a na lidi, kteří se na její činnosti podílejí, ať už pro peníze, či z přesvědčení. Čtenářům naopak předkládá příběhy lidí, jimž koordinované útoky trollů zasáhly často až fatálně do života. Jedná se o pestrou směsici, co se týče národností i zaměstnání, o muže i ženy, jejichž jediným „proviněním“ bylo, že upozornili – často i jen s využitím veřejně dostupných zdrojů – na snahy Ruska ovlivňovat dění ve své zemi či regionu. Už samotná rychlost, s jakou Ruskem řízení trollové dokážou na publikované články a studie reagovat, může leckoho udivit a zaskočit, kromě toho naznačuje, že tuto problematiku pokládají východní stratégové za velmi důležitou. Mnohem větší dopad na život jednotlivců odhalujících způsoby, s jejichž pomocí se Rusko snaží prosadit své zájmy, má však obsah těchto odvetných kampaní. Z účtů, navenek patřících spoluobčanům dotyčného investigativce, se na adresu „cílového objektu“ spouští lavina urážek zpochybňujících jeho duševní zdraví, morální integritu, dosavadní bezúhonnost, ale také výhrůžek smrtí jemu i jeho blízkým, u žen nechybí urážky a výhrůžky se sexuálním obsahem. S podporou rodiny by snad bylo možné tyto řízené online útoky ustát, jak ale autorka sama zjistila, naprosto smyšlená obvinění a překroucené informace mohou ovlivnit mediální obraz dotyčného člověka natolik, že se od něj začnou odvracet i dříve blízcí přátelé. Protože kampaně generují vysokou sledovanost a jejich plánovači se již dávno naučili využívat ve svůj prospěch algoritmy sociálních sítí a internetových vyhledávačů, nebývají dle zkušeností popisovaných v knize příliš úspěšné ani snahy o nahlášení těchto aktivit a zablokování příslušných účtů. Jako velmi špatný vtip pak vyznívají pasáže, v nichž autorka popisuje, jak se bránící „cílové objekty“ nejednou ocitnou před soudem – v roli obžalovaného, obviněného z urážky na cti někoho, kdo proti nim vědomě a cíleně řídí pomlouvačnou kampaň.

Slabé možnosti obrany
Jak Jessikka Aro upozorňuje v kapitole věnované litevskému diplomatovi Renatasu Juškovi, nejedná se o nijak novou součást toho, pro co se dnes vžil pojem „informační“ či „hybridní“ válka. Konkrétně Litva čelí operacím tohoto typu již zhruba od roku 2005, nejspíše proto, že si během let mezi nástupnickými státy vybudovala přední roli v kritice ruských ofenzivních plánů na mezinárodním fóru. Je ale nepochybné, že rychlý rozvoj internetu a především sociálních sítí vedení operací tohoto typu výrazně usnadnil, zatímco možnosti obrany před jejich zneužitím jsou trvale velmi slabé a kromě toho u velké části veřejnosti nepopulární – pojem omezování svobody slova, jakkoliv předními koordinátory trollích kampaní zprofanovaný, zdaleka není problematický jen pro ně a jejich příznivce.

Pro lidi, jejichž obživou je psaní a sdílení zjevných nepravd s cílem uškodit nevinnému člověku, lze jen těžko nalézt pochopení, někteří ze zpovídaných ale mají tu zkušenost, že alespoň někteří řadoví pěšáci podílející se na dehonestujících kampaních mají výčitky svědomí, z finančních a praktických důvodů si ale nemohou dovolit tuto práci opustit. Tento aspekt zároveň opět naznačuje, jaký význam příslušná místa tomuto způsobu vedení nepřátelských aktivit přikládají, pokud mohou ochotné účastníky lákat na nadprůměrnou mzdu.

Znepokojující síla sociálních sítí
Kniha Putinovi trollové je znepokojující, a to hned v několika ohledech. Je znepokojivé zjistit, jak se původně volnočasové internetové aktivity staly nedílnou a účinnou součástí úvah vojenskopolitických stratégů v globálním měřítku. Je znepokojivé zjistit, jak málo může stačit k tomu, aby se člověk stal cílem dehonestující kampaně, proti které v podstatě neexistuje účinná obrana, případně existuje jen tehdy, pokud jí člověk věnuje ohromné množství energie, která mu pak schází pro práci a osobní život. Je znepokojivé zjistit, či spíše se znovu přesvědčit o tom, jak snadno je mnoho uživatelů sociálních sítí zneužitelných pro cíle, se kterými by dost možná sami nesouhlasili. V neposlední řadě je – na konkrétním příkladu autorčina rodného Finska – znepokojivé zjistit, kolik lidí je navzdory historické zkušenosti vlastní země ochotných se proti své domovině postavit.

Kniha odvážné finské novinářky, která pro věrnost svému cíli raději zvolila exil v cizí zemi, než by se ve vlasti nechala umlčet, tak bez příkras odhaluje výzvy, jimž moderní demokratická společnost čelí. Činí tak srozumitelným jazykem, čímž zvládne čtenáři stručně osvětlit jak komplexní vztahy, jimiž se řídí zahraniční politika, tak algoritmy sociálních sítí. Jednotlivé kapitoly v mnohém připomínají delší novinové reportáže – autorka skutečně nezapře svou původní profesi.

Lze jen doufat, že kniha a osudy v ní obsažené přimějí zákonodárce, policisty i soudce k přehodnocení poměrně laxního přístupu, kterým – věřme, že z pouhého nepochopení a nikoli úmyslně – se dosud vůči řízeným kampaním devastujícím kultivovanou společenskou debatu vyznačují (zde je vhodné zmínit, že hlavní organizátor dehonestující kampaně Johan Bäckman byl sice za svou činnost odsouzen, je ovšem otázka, zda podmíněný trest odnětí svobody a peněžitý trest skutečně může vést k nápravě odsouzeného, debata na toto téma ovšem přesahuje možnosti i rámce recenze). Elementární slušnost by ale při užívání sociálních sítí měla být (nejen) pravidlo i bez přesně definované legislativy, pak by Putinovi i jiní trollové neměli práci tak usnadněnou – a Jessikka Aro a další lidé, jejichž osudy přiblížila, by nemuseli žít v obavách o život.