Básně, povídky i romány francouzské spisovatelky Liliane Giraudon (*1946) balancují na hranici poezie a prózy. Autorka žije v Marseille, kde organizuje nejrůznější experimentální umělecké projekty. Vedla např. ateliér „psaníkreslení“ (écriredessiner), pořádá veřejná čtení, zabývá se experimentálním divadlem, kolektivním psaním a také překládá. Je spoluzakladatelkou několika poetických revuí. Společně s Henrim Deluyem v roce 1994 sestavili antologii francouzské poezie psané ženami. Vroce 2017 vyšla v překladu Sáry Vybíralové její povídková sbírka Srstí (Fur, 1992).

Tvorba Liliane Giraudon se pohybuje na hranici žánrů a není snadné ji zařadit. Dle jejích vlastních slov má mnoho společného s uměním art brut, což je kategorie vyhrazovaná umělcům s duševním onemocněním, ale v širším slova smyslu může označovat díla vznikající spontánně, intuitivně, bez „techniky“, z nutkavé vnitřní potřeby. Už jako dítě si Liliane Giraudon psala deníky, malovala do sešitů, lepila, kreslila, dělala otisky zvířecích stop, opisovala básně. Četla Rimbauda, Racina, Maurice Maeterlincka a následně se pokoušela o jejich „přepis“, jako by „velmi volně překládala z cizích jazyků“. Toto shromažďování střípků příběhů a frenetické zapisování slov a obrazů je zdrojem její imaginace a do určité míry také její autorskou metodou. Její rané básně mají často charakter koláže. V „cizoložné směsici všeho“ (mélange adultère de tout), jak to sama nazývá, jsou zde zřetězeny fragmenty dopisů, intimních deníků i vlákna příběhů. Ty slouží jako výchozí bod pro čtenářovu představivost. Liliane Giraudon totiž v barthesovském smyslu počítá se čtenářem jako spoluautorem svých děl.

Na začátku devadesátých let Giraudon přechází na novou výrazovou formu a namísto básní vydává několik povídkových sbírek, z nichž druhou v pořadí po Pallaksch, Pallaksch (1991) je právě Srstí. Později se opět vrací k poezii, ale její básně vždy obsahují „příměs“ prózy, jsou prokládány miniaturními hrami, a někdy dokonce fotografiemi.

Panoptikum deviantních představ

Povídková sbírka s enigmatickým názvem Fur, který překladatelka volně přeložila jako „Srstí“, již s parataktickým řetězením nejrůznějších fragmentů nepracuje tak výrazně jako autorčiny básně vydané před rokem 1990, přesto je v ní metoda „míšení všeho“ implicitně přítomná. Povídky působí jako jakási sbírka fetišů, deviantních úchylek a morbidních představ, kolem nichž krystalizují fascinace a obsese jejích postav: autorku zajímají temná a zakázaná zákoutí lidské mysli. Nesoudí a nevysvětluje, bez náznaku hierarchie vedle sebe staví chaos a řád, půvabné a odpudivé, naivní zamilovanost a incest, platonický cit a zvrácenost.

Mrtvý tesařík jako šperk, výstava pohlavního ústrojí kajmanů, hromada hemžících se červů na dně kýblu, ocucané ryby předhazované rackům, překladatelé do mrtvých jazyků uvedení do salonku, kde ze stropu vykukují části ženských těl, praskot kostí a trhání chrupavek, experimenty s oplodňováním koní, sklenice se zdechlinami, dětský pokoj plný vycpaných zvířat. To je jen malá ukázka z Giraudonina motivického inventáře. Vyskytuje se tu množství zvířat, často hmyzu, psů a koní. Jejími hrdiny jsou osamělé a zraněné duše, většinou zapletené v osudovém milostném vztahu, jejichž prostřednictvím autorka překračuje snad všechna myslitelná tabu, čtenáře šokuje a hraje si s jeho očekáváním. 

„Když ji při večeři viděl, jak otevírá ústa, aby pozřela krabí maso, musel vstát od stolu, aby si odskočil na toaletu, a tam, vestoje, opřený o zeď, se dlouze rozvzlykal. Tolik let napětí a marného snění, jen aby dosáhl pohnutí této jediné vteřiny: vidět ji pojídat maso tohoto kraba, k němuž přimíchal, několik vteřin před tím, než vstoupila do místnosti, své semeno.“ (s. 54)

Otázkou zůstává, co se ukrývá pod vší tou sadeovskou transgresí a skládkou podivností. Postavy Liliane Giraudon jsou ze světa, jenž neodkazuje k žádné realitě a jemuž vládne zákon snu (nebo spíš noční můry). Můžou být odevšud a odnikud. Odebereme-li jim jejich vyšinutosti, fetiše a obsese, nic z nich nezbude a ničím jiným se od sebe ani neodlišují. Pokud mají být povídky výchozím bodem pro další reflexi nebo odkazovat k nějaké realitě z našeho světa, pak se jim to, myslím, moc nedaří. 

Možnosti jazyka

Na druhou stranu se kniha Liliane Giraudon čte jedním dechem. Fantasmagorická obraznost je usměrňována řádem jazyka a příběhu. Každá z povídek má svou vnitřní logiku a většinou obsahuje určitou pointu, často moment překvapení. Výsledný čtenářův dojem tak sice může být zneklidnění a znechucení, ale nejspíš i pobavení a jakási úleva, plynoucí právě z oné dějové dovršenosti. 

Síla a poetičnost povídek ze sbírky Srstí přitom možná tkví v samotném jazyce, jenž upozorňuje sám na sebe. Je plná neotřelých metafor a nepravděpodobných slovních spojení, jež můžou být hlavním zdrojem čtenářova potěšení. Ten český o to víc ocení překladatelskou dovednost Sáry Vybíralové. Jazyk je zde koneckonců často tematizován, ať už jako řečový prostředek, nebo jako svalový orgán. Kromě naložených obojživelníků ve sklenicích se to v textu hemží jazyky, rty, ústy, těmito „slinnými jeskyněmi“ a „vlahými sklípky slov“. Poslední povídka tematizuje obecně práci spisovatelky a je také dedikovaná in memoriam Emily Dickinsonové a Marině Cvětajevové. Jistěže svérázným způsobem: „Kleště, věci lidské a navoněné: bez důležitosti byl význam, jenž se ostatně zaplétal v pomalý cop, ovíjený s lehkostí látek kolem tváře; vše se otáčelo, podávané v titěrném skladišti, kde hrálo roli pouhé svalové napětí jazyka. Zdálo se, jako by jakási jemňounká mřížka zázračně přidržovala každé písmeno ve slově, každé slovo ve větném celku.“ (s. 75)