Devatenácté století se stalo svědkem mnoha fascinujících objevů a vynálezů, které zásadně proměnily většinu aspektů každodenního života. Mnohé souvisely s elektřinou a k těm nejdůležitějším bezpochyby patřil vynález žárovky, která jednou provždy zapudila tmu se všemi jejími hrůzami a umožnila lidstvu osvobodit se od prastarého rytmu, vynucovaného neměnným střídáním dne a noci. Ohromný význam elektrického osvětlení si už tehdy plně uvědomoval třeba francouzský snílek a vizionář Jules Verne, který jej oslavoval v řadě svých románů, a stejně nadšeně o něm téměř sto padesát let poté rozjímá britský zoolog a popularizátor vědy Matt Ridley. Ten v knize Jak fungují inovace (Dokořán, Argo, 2022) píše: „Umělé osvětlení je jedním z největších darů civilizace, a právě díky žárovce je levné. […] Umělé světlo [se stalo] snadno dostupným pro běžné lidi, zapudilo zimní šero a zvýšilo množství času, který se dá věnovat čtení nebo učení. […] Tato inovace nepřinesla žádná významná negativa.“

Příliš světla škodí

Ačkoli má Matt Ridley ve své základní tezi o přelomovém významu umělého osvětlení pravdu, jeho slova, že žádná významná negativa nepřineslo, už tak snadno neobstojí. Že má rostoucí světelné znečištění a řídnutí noční temnoty i své stinné stránky, připomíná v Manifestu za tmu (Mörkermanifestes, 2020) švédský zoolog Johan Eklöf, který se specializuje na výzkum netopýrů a kaloňů, tedy převážně nočních a jediných aktivně létajících savců. Třebaže se kniha věnuje i jim a uvádí například, jak neblahé účinky na netopýří kolonie sídlící ve starých kostelích má moderní trend nasvěcování budov (netopýři se domnívají, že venku stále panuje den, a raději zemřou hlady, než aby vyletěli hledat potravu), jejich příběh je jen jedním z mnoha, jež se v přírodě po západu slunce odehrávají.

Eklöf k tématu přistupuje poměrně zeširoka, což dává pocítit hned první kapitola, která představuje fenomén biologických hodin, respektive cirkadiánního rytmu, a pro zajištění dostatečné evoluční perspektivy se neváhá vypravit až k nejhlubším počátkům, tedy ke vzniku samotného života asi před čtyřmi miliardami let, prvních fotosyntetizujících organismů, jež do atmosféry začaly dodávat kyslík, a mnohobuněčných tvorů, kteří časem dali vzniknout rostlinám, houbám a živočichům. I když by takový začátek mohl vzbudit pocit, že se text bude ubírat osvědčenou cestou postupného nabalování informací a lineárního přechodu od obecného ke konkrétnímu, opak je pravdou. Hned v následující kapitole autor čtenáře bere na noční zoologický průzkum, na nějž plynule navazuje představením konceptu antropocénu a definicí světelného znečištění („umělé světlo, které považujeme za nadbytečné a které navíc mění děděné základní a přirozené podmínky k životu“). Hned nato stejně plynule přechází k několika příkladům škodlivosti světelného znečištění (umělé osvětlení například často fatálně naruší orientaci hmyzu) a současnému zásadnímu úbytku hmyzu, k němuž světelné znečištění s velkou pravděpodobností přispívá.

Ztráta zdraví i ekosystémových služeb

A v podobném duchu Manifest za tmu pokračuje dál. Obecné pasáže o fungování zraku a rozdílech mezi hlavními typy světločivých buněk (čípky a tyčinky), orientaci zvířat pomocí polarizovaného světla či polohy hvězd nebo bioluminiscenci a jejím významu střídají další konkrétní ukázky toho, jakým způsobem světelné znečištění narušuje miliony let pilované přírodní procesy u živočichů i rostlin. Eklöf například popisuje zhoubný vliv umělého osvětlení na rozmnožování mnoha druhů organismů, od nočních motýlů přes klauny očkaté, pro jejichž námluvy i následný vývoj vajíček je tma naprosto nezbytná, po korály, kteří v souvislosti s globální změnou klimatu už tak čelí mnoha výzvám.

Ochranu, kterou poskytuje tmavá noc, využívá velké množství tvorů i při hledání potravy nebo během migrace. Pokud je o ni ale připravíme (a často stačí opravdu malé množství světla), vychýlíme pečlivě udržovanou rovnováhu mezi kořistí a predátorem ve prospěch toho druhého. Eklöf upozorňuje například na zajímavý výzkum, podle kterého noční motýli pod umělým osvětlením přestávají na útoky netopýrů reagovat typickými úhybnými manévry, jež provádějí pod rouškou tmy, a je tak snadnější je ulovit. Patrně proto, že za „denního“ světla útok netopýra „neočekávají“, a tudíž na něj ani náležitě nereagují.

Příklady uváděné autorem jsou jen špičkou ledovce, jasně však ukazují, že světelné znečištění představuje zásadní problém. Jeho účinky totiž netrpí jen určité noční druhy, ale dominovým efektem se šíří potravním řetězcem a „rozhoupávají“ celé ekosystémy. Úbytek netopýrů může kupříkladu způsobit přemnožení škodlivého hmyzu. Pokles počtu nočních opylovačů či jejich neochota vydávat se ke květům vystaveným umělému osvětlení zase zhoršuje možnosti reprodukce některých rostlin. To je samozřejmě důležité i pro nás, protože dochází k omezení ekosystémových služeb a značným ekonomickým ztrátám. Umělé osvětlení navíc člověka ovlivňuje i přímo, ať už zhoršenou kvalitou spánku, či různými zdravotními neduhy. Jakkoli nás tma může děsit, v životě mnoha tvorů včetně lidí hraje nezastupitelnou úlohu, a čím dříve si to uvědomíme, tím lépe pro nás i celou přírodu. I proto autor v pozitivně laděném závěru nabízí řešení, jak se s některými popsanými problémy vypořádat, a v desetibodovém manifestu vyzývá, co může pro návrat tmy do přírody i vlastního života udělat každý z nás.

Všem

K učebnicové systematičnosti má sice Manifest za tmu daleko a témata otevřená v různých kapitolách jsou často dále rozvíjena o mnoho stran dále, avšak ve výsledku to není vůbec na škodu a všechny střípky se postupně spojují v ucelený obraz. Celek působí spíše jako vědcovo rozjímaní nad vytyčeným tématem než důsledně koncipovaný populárně naučný text (třeba ve stylu výše zmíněného Matta Ridleyho, ale i řady dalších) a připomíná například naučné knihy z per vědeckých novinářů, kteří si dovolí uvolněnější a čtenářsky přístupnější styl. Eklöf zcela organicky propojuje naučné pasáže s těmi ryze osobními, v nichž se čtenáři bez skrupulí otevírá a krom svých názorů mu vyjevuje i své emoce. Přesto jeho kniha neztrácí nic na odbornosti a neuchyluje se k neúměrným zjednodušením. Naopak je fascinující, jak výtečně dávkuje informace a uvádí je někdy i do poměrně širokého kontextu (viz zmíněný vznik života při objasňování principu biologických hodin), byť někdy širšího, než by bylo nutné, jak dokládají kapitoly věnované temné hmotě, reliktnímu záření a jiným kosmologickým otázkám, jež jsou sice zajímavé, ale jejich absence by celkovému dojmu nijak neuškodila.

Výsledkem je velice čtivá kniha, která je přístupná nejširší veřejnosti (ta odborná mnohé probírané jevy a problémy bude znát, přesto i pro ni jde o inspirativní čtení). K tomu přispívá i nevelký rozsah a rozdělení textu do velmi stručných kapitol – na dvou stovkách stran jich je přes čtyřicet. Biologové či žhavější zájemci o přírodovědnou literaturu by sice nepochybně ocenili, kdyby autor vylíčil více detailů z nočního života všelijakých tvorů či ze studií zkoumajících škodlivost umělého osvětlení na různé druhy, tím by však poklesla přitažlivost titulu pro ty, kteří se vyhýbají tlustým naučným bichlím, a oslabila se autorova ambice dostat manifest k co největšímu počtu čtenářů.