Ačkoliv by jistě mnoho lidí souhlasilo s tvrzením, že „králové jsou dobrý leda tak do pohádek nebo do mariáše“, jak pronáší Jiří Sovák ve starší filmové komedii Král Králů, pohled na mapu Evropy a zejména na její severní část ukazuje, že monarchiím ještě zdaleka neodzvonilo. Ke králům neodmyslitelně patří i královny, na rozdíl od Sovákem zmíněných pohádek i od dojmu vyvolaného dlouhým obdobím vlády loni bohužel zesnulé britské královny Alžběty II. přitom v dějinách obvykle hrály jen roli matek následníků trůnu, jimž bylo dovoleno věnovat se maximálně kulturnímu mecenášství či charitě. Jejich leckdy zajímavé osudy stojí ve stínu jejich tchánů, manželů a synů, do obecného povědomí se podařilo proniknout jen nemnoha z nich. Částečně splatit tento dluh, který historiografie vůči korunovaným ženám má, napomáhá nová publikace Lvice na švédském trůně manželů Františka (nar. 1966) a Šárky (nar. 1963) Stellnerových, v níž se mohl naplno projevit jejich blízký vztah k historii i k této skandinávské zemi.

V úvodní kapitole autoři nejprve stručně shrnuli obecný vzorec, kterým se život středověkých i novověkých královen v evropském kulturním prostoru obvykle řídil, přičemž upozorňují především na fakt, že čeština nerozlišuje mezi skutečnou vládkyní (jakou byla třeba právě zmíněná Alžběta II. nebo ve švédských dějinách královna Kristina) a manželkou panovníka. Kromě toho přidávají několik statistických údajů, v nichž se například snaží zodpovědět otázku, odkud jednotlivé švédské královny pocházely. Pro lepší pochopení kontextu nejstarších švédských dějin nechybí ani exkurz do vikinského náboženského pantheonu a informace o způsobu života těchto ve své době obávaných bojovníků. 

Následuje již samotný výčet královen, přičemž slovo „výčet“ zcela nepostihuje rozsah medailonků věnovaných jednotlivým královnám. Zpočátku jsou pochopitelně vzhledem k nedostatku písemných pramenů životopisy královen velmi stručné (a velmi krvavé), jak se ale text knihy přibližuje současnosti, nabývají jednotlivé kapitoly na rozsahu. Nejvíce prostoru nicméně nedostala současná královna Silvia, ba ani snad vůbec nejznámější švédská královna Kristina, nýbrž královna Désirée, manželka Karla XIV. Jana, pramáti dnešní vládnoucí dynastie Bernadotte. Jakkoliv každá zmíněná královna představovala svébytnou osobnost, a snažit se nalézt mezi nimi za každou cenu nějaké paralely nemá příliš mnoho smyslu, často se v jednotlivých kapitolách logicky opakuje motiv nešťastné princezny provdané na daleký, studený a temný sever, které bylo leckdy souzeno už nikdy své příbuzné a rodnou zemi nespatřit. Opět lze nicméně konstatovat, že jak se text knihy blíží současnosti, síla tohoto motivu se oslabuje analogicky tomu, jak se zlepšovaly možnosti cestování i měnilo vnímání královen a jejich role u dvora. Specifickým případem byla v tomto ohledu královna Isabela Habsburská, která vyvdané království nikdy osobně nenavštívila.

Jakkoliv to může znít jako otřepaná fráze, autoři nepředstavují královny jen jako položky v rodokmenu, ale snaží se je přiblížit jako konkrétní osoby s vlastními pocity, touhami, názory i cíli. Kde se nedostává svědectví současníků, které by celkový obraz doplnilo, vypomáhají si autoři pro lepší vykreslení situace odpovídajícími citáty z klasiků od Vergilia přes Shakespeara až po Schillera. Čtenáře též upozorňují na vydařená románová, filmová či operetní zpracování popisovaných témat. Hlubší osobní kontakt s jednotlivými královnami umožní též četné informace o místě jejich posledního odpočinku či o stavbách zbudovaných na jejich pokyn. Pro lepší představu ohledně nákladů na tyto stavby, případně šaty, šperky či pořádání slavností též autoři často zmiňují dobové cenové hladiny základního zboží, čímž vyniká kontrast mezi světem, v němž se pohybovaly „pomazané hlavy“, a každodenní realitou jejich poddaných.

Autorská dvojice nevěnuje pozornost jen samotným královnám, ale alespoň stručně přibližuje osudy jejich potomků oženěných a provdaných mimo Švédsko, někdy zmíní i princezny, o nichž se jako o budoucích švédských královnách uvažovalo, ale pak z nějakého důvodu ze svatby sešlo. Protože se jedná o původní práci českých autorů a nikoliv o práci překladovou, dozví se český čtenář rovněž o mnoha jen velice málo známých genealogických spojeních mezi švédskými královnami a českými panovnickými rody (třeba výše zmíněná Isabela Habsburská byla sestrou českého krále Ferdinanda I.) i o dalších zajímavých souvislostech mezi českými a švédskými dějinami – za všechny zmiňme jen skutečnost, že na Moravě našel na několik let místo svého posledního odpočinku svržený král Gustav IV. Adolf. Někdy jsou ovšem spojitosti s českými zeměmi dosti volné a v jednom případě se autoři nechali unést až k očividné chybě – král Erik XIV., jehož dny se naplnily ve vězení roku 1577, jen těžko mohl studovat spisy Jana Amose Komenského, který přišel na svět o patnáct let později.

Výsledná podoba knihy tedy dalece přesahuje strohé encyklopedické informace, které jsou k dispozici již i na české verzi Wikipedie. Čtivý jazyk chvílemi pobaví vhodně zakomponovanou ironickou poznámkou, nesklouzává však k bulvárnosti. Nenásilně provede čtenáře dlouhými staletími švédské státnosti až k současné korunní princezně Victorii, jíž bude – doufejme – jednou rovněž souzeno zanechat po sobě v dalším zpracování této tematiky zajímavou kapitolu.