César Calvo (1940–2000) byl peruánský básník, esejista, představitel generace 60 a ředitel kulturní instituce a ekologické nadace ve městě Iquitos, z něhož se mimo jiné v 90. letech stalo centrum pro tzv. „ayahuascové výlety“. Calvo již ve dvaceti letech vyhrál soutěž El poeta joven de Perú (Mladý básník Peru) a jeho písňové texty interpretovali zpěváci jako Pablo Milanés, Silvio Rodríguez nebo Mercedes Sosa. Velmi se zajímal o amazonskou oblast, což ho vedlo i k napsání knihy Tři poloviny Ino Moxa a jiní amazonští čarodějové, vychvalované kritikou a záhy přeložené do italštiny a angličtiny. Tento román se mnohdy řadí mezi publikace věnující se životu Manuela Córdova-Riose (k nejznámějším patří The Wizard of the Upper Amazon Bruce Lamba). Skutečný curandero žil několik let mezi amazonskými indiány a po návratu do „civilizace“ se věnoval léčitelství i pomoci americkým farmaceutickým firmám, jimž však údajně všechna tajemství nevyzradil. Je sice pravda, že tento čaroděj, známý pod amawackým jménem Ino Moxo, je středobodem celého vyprávění, nicméně literární skvost Césara Calva z roku 1981, někdy též evokující Srdce temnoty Josepha Conrada, Vír Josého Eustacia Rivery či naturalistické povídky Horacia Quirogy, nabízí mnohem víc než čistě životopisné převyprávění.

Velmi zhuštěný a komplikovaně strukturovaný román se skládá ze čtyř částí (Vize, Pouť, Ino Moxo, Probuzení), jimž předcházejí tři úvodní slova s aliterovanými názvy: Poděkování, Poslání a Prolog. Ve stylu tzv. „nalezených rukopisů“ se v části Poslání dozvídáme, že text vychází ze sedmnácti magnetofonových nahrávek a také z knihy El verdadero Fitzcarrald ante la historia (Skutečný Fitzcarrald v dějinách), pojednávající o významném obchodníkovi s kaučukem. Ty pak spolu s fotografickou přílohou mohou ukazovat autorovu snahu o zajištění kredibility vyprávění, snad abychom později přijali halucinogenní vize vyvolané ayahuascou a vzali „nevysvětlitelné“ za své „jako další pravdu“ (s. 92), ale jsou i odkazem na již zmíněný významný román pralesa Vír kolumbijského spisovatele Josého Eustacia Rivery. Hned další část, tedy něco na způsob prologu, pak čtenáře rovnou od začátku vtáhne do stylistické hloubky textu – vodopád slov o džungli plné zástupců exotické fauny a flóry, jejichž pojmenování zůstávají v původním znění a významy si lze dohledat ve více než třicetistránkovém slovníku na konci knihy, je nejen přívalem poezie, studnicí informací o imaginaci indiánských kultur, poctou tradici orálního vyprávění, ale zároveň v sobě skrývá i řadu odkazů, k nimž se následně bude vypravěč (či více vypravěčských já) vracet ve zvláštním cyklickém vyprávění.

Děj „hlavní“ linie příběhu lze na první pohled shrnout poměrně jednoduše – v části Vize dochází k představení některých, dalo by se říct magických prvků, jako jsou chullachaki – zdání člověka, který může být dobrým i zlým –, a rozličných stavů, k nimž dochází během tzv. mareací po požití ayahuascy, liány smrti, či další posvátné byliny tohé. Druhá část již popisuje v podstatě eliadovskou pouť do nitra pralesa za Ino Moxou, ve třetí dochází k setkání s čarodějem a v poslední části, Probuzení, je popsán návrat z pralesa. Nicméně tento popis by celý román nesmírně zploštil a ochudil, a to jak z hlediska významového, tak stylistického nebo kompozičního. V prvé řadě příběh není napsán takto lineárně a za druhé takový popis pomíjí rozvětvení témat a vnořených příběhů v románu. Svou komplexností se totiž tato kniha jakémukoliv zjednodušenému popisu vzpírá.

Šamanský fikční svět

V Calvově prozaickém debutu čeká na čtenáře svět pralesa, obývaného šamany, hroznýši yakumama, dlouhými 40–50 metrů, či zlovolnými delfíními chullachaki v lidské podobě s kloboukem na hlavě. Dochází zde k přemisťování obrovských kamenů zpěvem, vědomosti se předávají astrálně, čarodějové používají tzv. zelenou magii, v níž i uhranutí může být použito k dobru, a dožívají se 60 milionů let, umějí nejen léčit, ale i očarovat předměty, číst knihy antropologů ze vzduchu, stejně jako myšlenky dobrých lidí, či někoho otrávit na dálku. Všechno však není jen magické, nadpřirozené či mytické. Lidé se běžně opíjejí pivem, zažívají ztráty, trpí nemocemi a mezi postavami příběhu se objeví i takoví literáti jako Julio Cortázar a José María Arguedas, již se spolu přeli o podstatě literatury regionalismu, jak komentuje překladatel Vladimír Eisenbruk v rozhovoru pro Český rozhlas Vltava.

Tři poloviny figurující v titulu románu se mohou vztahovat jak ke třem podobám Peru – pobřeží, hory a prales –, tak i k indiánům, černochům a bělochům. Nejvíce prostoru je věnováno první zmíněné skupině, nejen kmeni Amawaků, jež Ino Moxa jako dítě unesl do džungle, ale především kmenům Asháninků a Uruů, jejichž kultura a tradice je častokrát stavěna do opozice za účelem kritiky „civilizovaného světa“, představovaného bělochy, a to v oblasti ekologie, vykořisťování indiánů kvůli kaučukovníku či užívání ayahuascy jako prchavého potěšení nebo únikového dobrodružství místo brány k věčnosti. Černošská kultura se do textu nejvíce otiskla v příbězích s hudební tematikou a v mytických příbězích, naše západní zase v odkazech na řeckou mytologii.

Hlavní vypravěč César Soriano alias César Calvo, jehož ústy promlouvá nespočet jiných postav z přítomnosti i minulosti, se těchto tří polovin během své pouti do pralesa neustále dotýká. Společně s Ivánem a průvodcem Félixem Insapillem prochází mnohými nebezpečenstvími, než se dostane ke kýženému cíli, a nachází cestu i k sobě samému. Konečně sama četba je poutí také pro čtenáře, protože i on se musí potýkat s různými nástrahami.

Sešít kusy času

V románu se téměř dokonale zrcadlí obsah a forma. Calvo otevírá myriády témat a ta zároveň všemožnými způsoby literárně zpracovává. Příběh sice zpočátku vypráví César Soriano, autorův bratranec, avšak toto vypravěčské já se místy stává Calvem samotným, rozštěpuje se a zase sceluje. Plastické vyprávění pak krouží po jakési pomyslné smyčce nebo snad spirále. Jeden příběh se přelévá v druhý, náhle zaniká, aby se mohl vynořit o něco později, některé části textu se zcela nebo zčásti opakují. V rámci popisu jedné cesty se příběh větví do popisů mnoha cest, mýtů, historických událostí, antropologických reálií, ale i všedních příběhů lidských bolestí, jako je ztráta, pohřešování člena rodiny, onemocnění. Síla tohoto druhu absolutního vyprávění, které se točí dokola a neustále se nějak doplňuje, je především v určité nadčasovosti, protože i krátký „vnořený“ příběh „neumírá“, ale cyklicky se vrací. Množící se návraty a opakování, někdy i celých pasáží, vytvářejí dojem invokace, rituálu, zaříkávání: „Kdo pronáší slova, uvádí do pohybu síly.“ (s. 114) A to v podstatě činí i César Calvo, nesvazuje vyprávění s jediným bodem v časoprostoru, ale putuje napříč staletími díky ayahuasce, „matky hlasu v uších“, světem indiánských národů Amazonie.

Ruku v ruce s tímto vířivým vyprávěním jde i koncept času, jemuž je v knize vymezen dostatečně velký prostor. Čas přeskakuje různá údobí, dochází k jeho smrštění, je jako ve snu: „… ohromný kondor mě kloval do paží, nezpůsoboval mi však rány, ale jizvy, otevřené rány, které mi uštědřil, se rovnou zacelovaly“ (s. 39). Čas není lineární, protože svět amazonských indiánů nefunguje podle konceptů vytvořených západní civilizací, holdující katalogizaci, a tedy „rozkouskovávání“: „Tehdy neexistoval takový čas, který se unaví a jde si odpočinout stejně jako lidé. Nebyl takový jako teď: rozkouskovaný.“ (s. 120) Někteří čarodějové mají schopnost tento čas i „sešít“. Nelineárnímu, absolutnímu, všudypřítomnému pojetí času odpovídá i velmi náročný styl psaní, pro člověka uvyklého „třídění“ místy až zahlcující.

Slova se rodí a rozmnožují

Absolutní vyprávění a živoucí čas jsou zachyceny poetickým jazykem. Texty básní v původních indiánských jazycích jsou prokládány písněmi otroků, odstavci z kronik, ale i mnohoznačnými promluvami čarodějů či běžným jazykem pětiletých děvčat.

Vliv halucinogenní ayahuascy se v textu projevuje i synestezií. Vjemy vizuální, auditivní i taktilní se mísí: „Všechny smysly jako jeden, propojovaly se, mohl jsem slyšet prsty, dotýkat se očima, nahmatat vize hlasem.“ (s. 247) Důraz je kladen na barvy, setkáváme se s „modrými, naoranžovělými, šlechetnými záměry“ (s. 170), ale opomenuta není ani magie barev a mnohost významů – barva získávaná z rostliny achiote, která je pro bělochy jen ochucovadlo, je v podstatě barvou ochrannou.

Text je silně muzikální. Hudba v něm nestojí jen sama o sobě, má i léčivé účinky či je vnímána jako jazyk sám – například jako prostředek dorozumívání indiánů Bora pomocí píšťal a bubínků. Celý koncept rozpínavosti a mnohovýznamovosti, o nějž autor v knize usiluje, je asi nejvíce patrný v částech, kdy se Ino Moxo zamýšlí nad povahou slov. Amawakové totiž vnímají náš svět jako neustále se měnící svět ve vývinu. Tomu odpovídá i povaha jejich jazyka: „Slova jsou živé bytosti, které si žijí vlastním životem, živočichové, kteří se nikdy neopakují, nikdy se nespokojí s tou samou kůží, s tou samou teplotou, s těmi samými kroky. Spojují se stejně jako panguany a mají potomstvo. Ze slov jaguár a tanec se může zrodit orchidej nebo třeba tohé.“ (s. 210) Další významy se tvoří dále tehdy, když se slovo vysloví v jinou hodinu nebo na jiném místě. Španělština samozřejmě takovou povahu nemá, nicméně Calvo vyprávění nasycuje tolika poetickými obraty, slovními hříčkami a dvojsmysly, že se k podstatě jazyku amawaka snaží přiblížit co nejvíce.

V českém vydání se setkáme s použitím dvou fontů písma, které bylo v některých vydáních ve španělštině řešeno kurzívou. Jedná se o dobrý počin, protože už tak náročná četba se díky tomu aspoň zčásti odlehčuje. Nicméně toto střídání fontů je jen dalším projevem formální rozmanitosti. I když by se mohlo zdát, že jeden font náleží řekněme „vyprávění teď“ a druhý „vyprávění minulosti“, orientaci v houštinách textu čtenáři nakonec fonty nepomohou – v jeden okamžik se vymění, až se nakonec slijí jako řeka. 

Podoba textu jako zaříkání či rituálu se následně potvrdí v poslední části, Probuzení. Kapitoly po sobě následují sestupně od čísla 4 do čísla 1, kdy se společně s protagonisty vracíme do reality našeho všedního bytí – a tak trochu ke katalogizaci západního světa. Poslední kapitolou je totiž již zmíněný obsáhlý slovník.

Portrét duše pralesa

Kniha Tři poloviny Ino Moxa a jiní amazonští čarodějové toho obsahuje tolik, že by vydala na mnoho dalších knih. Je prosycená barvami, v českém vydání umocňovanými i ilustracemi Otty Plachta, sexuálními motivy, historickými událostmi. Je tavicím kotlíkem mýtů, historek, moudrostí, bájí pralesní noci, přízraků, etnografických a paleontologických poznatků, příběhů o vzniku prvních národů. Četba je zároveň lingvistickým pátráním s obsáhlým slovníkem v závěru a navíc umožňuje pronikání do spletitých dějin peruánských indiánů, jejich tradic, zvyků, smýšlení, magických rituálů, v nichž svou roli hraje symbolika čísel a barev. Postavy se prolínají, vidí svět očima jiného, hlasy se překrývají, sahají hluboko do minulosti. Nejdůležitějším poselstvím asi nakonec je důraz na oslavu života – na plodnost, projevující se v mnoha poetických obratech, jako ženy rodící duhu, na léčbu na první pohled nevyléčitelných nemocí a snahu oživit to, co jsme již jako západní civilizace ztratili.