Druhá světová válka v románu Průsvitné srdce Katji Kallio řádí jen na pozadí. Přesto se zásadním způsobem promítá do životů obyvatel přístavního města Hanko i mileneckého páru, jehož poloviny stojí na opačných stranách válečné barikády.

Katja Kallio (nar. 1968) je jednou z nejzajímavějších finských spisovatelek současnosti. Ve svých prózách s železnou pravidelností propůjčuje hlas společensky nevyhovujícím hrdinkám. Na stránkách románu Průsvitné srdce (Tämä läpinäkyvä sydän, finsky 2021, česky 2023) zavítáme do minulosti a za hranice velkoměsta, které je autorčiným přirozeným prostředím. Dějištěm knihy je nejjižnější finské město Hanko – počátkem 20. století čilý mezinárodní přístav a zároveň oblíbené lázeňské středisko, navštěvované mimo jiné i ruskou smetánkou. Ve městě i na stejnojmenném poloostrově běsní ve 40. letech 20. století válečný konflikt mezi Finskem a Sovětským svazem, který je chmurnou paralelou k událostem probíhajícím v současné Evropě. V mnohém ohledu znepokojivě aktuální román je první autorčinou knihou přeloženou do češtiny. 

iLiteratura: Průsvitné srdce je netradiční milostný příběh, odehrávající se mezi svobodomyslnou Finkou Beatou a ukrajinským válečným vězněm Ivanem a zasazený do neklidného období druhé světové války. Román čtenářům nabízí neotřelou hlavní hrdinku, neobvyklý pohled na významné historické období a zajímavé geografické zasazení. Co z toho vás k jeho napsání inspirovalo?
Katja Kallio: Nejdůležitější je pro mě vždycky místo. Věřím, že lidé z masa a kostí se stejně jako fiktivní postavy utvářejí v pokojích a ulicích, ve kterých žijí. Pokud nevím, na jakém místě se můj příběh odehrává, nezrodí se ani postavy. Těm dá vzniknout až zasazení do konkrétního prostředí. Hanko patří k mytickým finským městům: je to město zásadního strategického významu, navíc nejteplejší lázeňské středisko v zemi, místo, které je utopické a dramatické zároveň.  

iLiteratura: Román vyšel v srpnu roku 2021, zhruba půl roku před ruskou invazí na Ukrajinu, a jde v něm o jiné válečné konflikty zapříčiněné ruskou, potažmo sovětskou agresí – zimní a pokračovací válku. Ivan, který před svým uvězněním bojoval na sovětské straně, je Ukrajinec a podobně jako další ukrajinští vězni Rusko nenávidí. Viděno současnou optikou nezbývá než opětovně shledat, že jistá historická témata se opakují. Řekla byste, že váš román je nadčasový?
Katja Kallio: Válka je pro mě metaforou veškeré nelásky a nenávisti, pravým opakem lásky. Myslím, že utrpení, které vzniká při absenci lásky, se opakuje a vrací napříč generacemi, a to jak z pohledu jedince, tak celých národů, až do chvíle, než dojde k nějaké formě usmíření. V případě Ukrajiny k němu s ohledem na minulé konflikty nikdy nedošlo, a tudíž je na ni stále vyvíjen tentýž dobyvatelský tlak: posedlost ruských vůdců Ukrajinou pokračuje. 
Dokud Rusko plně neuzná svou odpovědnost za hladomor a další násilné činy spáchané na Ukrajině a nenechá Ukrajinu být, rána se nikdy nezacelí. Její zhojení vyžaduje oficiální uznání toho, že bylo jednáno z pozice nelásky, z pozice nenávisti. Stejné je to i s životem jednotlivce. Traumata a újmy přecházejí z jednoho pokolení na druhé, dokud si nepřiznáme, že v rodině chybí láska. Teprve potom můžeme utrpěná zranění začít integrovat.

iLiteratura: Protagonistkou vašich příběhů je často žena, která nevyhovuje společenským normám a nese si v sobě jakýsi vzdor. Beata je svobodná matka, udržuje tajný vztah s ukrajinským vězněm, porušuje oficiální nařízení, nechce se spokojit s obyčejným životem na maloměstě, nedokáže si představit, že skončí stejně jako ostatní místní ženy. Co vás na nekonvenčních hrdinkách přitahuje?
Katja Kallio: Vždycky jsem psala o pocitech vyčleněných žen, o tom, jaké to je, když člověk svou nejniternější podstatou absolutně nezapadá do společnosti. Sama nejsem otevřeně anarchistická ani nekonvenční, ale vlastní zásadní rozhodnutí jsem vždycky dělala podle toho, co jsem skutečně chtěla. Mohla jsem si to dovolit, protože žiju na místě a v době, kdy je něco takového možné. A protože píšu o minulých časech, mám možnost zkoumat statečnost těch žen, kterým se téhož výsadního postavení nedostalo.
Byly Finky, které měly za války milostný vztah s ruskými vězni, ale o takových vztazích neexistují žádné záznamy, deníky ani dopisy. Láska k válečnému vězni znamenala tak obrovskou hanbu, že si ženy tohle tajemství vzaly s sebou do hrobu. Jejich vnoučata potom zakoušejí pocity nevysvětlitelného odcizení, začnou vypracovávat rodinný rodokmen a následně objeví, že mají kořeny v Rusku. Chtěla jsem zviditelnit zkušenosti těchto žen a své dílo napsat tak, aby čtenář skutečně niterně cítil, jaké je to prožívat podobnou lásku a nosit v sobě podobné tajemství.  

iLiteratura: Beata není jedinou zajímavou hrdinkou příběhu. Má dvě sestry: starší, tajuplnou a nedostupnou Harriet a mladší, poněkud naivní a koketní Sylvu, důležitý je také Beatin vztah k matce a sousedkám. Máte v této rozmanité skupině vedlejších ženských postav nějakou oblíbenkyni?
Katja Kallio: Nejdůležitější je pro mě Beata, svoje zběsilé a divoké antihrdinky vždycky miluju! Harriet některé čtenáře znervózňuje právě proto, že je tak nedostupná, ale mně připadá úžasná, líbí se mi její tajuplnost a jsem ráda, že se mi ji nepovedlo rozklíčovat – Harriet patří k lidem, kteří si musí uchovat své tajemství, aby zůstali sebou samými. Potom zbožňuju Beatinu dcerku Agnes. Líčení rozporuplného vztahu mezi Beatou a Agnes bylo občas těžké, jejich láska je vyloženě drásavá. Mezi psaním těch nejintenzivnějších momentů jsem musela dělat přestávky, protože ve mně vyvolávaly příliš silné pocity. 

iLiteratura: Ústředním tématem knihy je vztah mezi Beatou a Ivanem, mám ale dojem, že je to především vyprávění o touze, která se ze všeho nejsilněji probouzí za těžkých časů. Když válka způsobí, že se život smrští a zdrsní, promění se v přežívání ze dne na den, Beata zatouží po naději, po příslibu lepší budoucnosti a po lásce. Ivan je „pouze“ jedním z prostředků, jak touze ulevit – to, jak vztah s Beatou vnímá on, se vlastně nikdy nedozvíme. Jak sama postavu Ivana vidíte? 
Katja Kallio: Mám za to, že láska, i kdyby šlo o pouhou iluzi, udrží člověka při životě i v těch nejtěžších chvílích. Ivan a Beata o sobě nevědí nic konkrétního, protože nevládnou společným jazykem, ale lidé intenzivně komunikují také prostřednictvím duše a těla. Podle mě je možné zakusit ryzí přítomnost druhého člověka bez jakéhokoliv viditelného důvodu. Jde o spojení duší. Skutečné spojení lze navázat i tělesně. Beata a Ivan komunikují právě těmito způsoby. Proto jsou jeden pro druhého iluzí a zároveň je jejich vztah skutečnější než cokoliv jiného. 

iLiteratura: Vaše příběhy se často odehrávají ve městech, ale v tomto románu je zásadní příroda, která je v určitých momentech silně personifikovaná. Čtenář skrze ni lépe sleduje střídání ročních dob i ubíhání času. Jak vnímáte roli přírody v knize a je podle vás příroda v Hanku a jeho okolí nějak specifická? 
Katja Kallio: Jsem velmi urbánní člověk, mým domovem a přirozeným prostředím je město, a proto je na první pohled zvláštní, že mé popisy přírody dělají na čtenáře takový dojem. Důvodem je nepochybně to, že můj dědeček byl biolog a já s ním jako malá hodně chodila po lese, učila jsem se názvy hub a ptáků, uměla jsem od sebe odlišit různé druhy bříz a ctila zázračnost přírody. Její popisy v románu vycházejí právě z této dětské zkušenosti. 
Příroda v Hanku a jeho okolí je v celku Finska skutečně výjimečná. Spolu s loďmi se tam v zemině, která se používala jako balast, dostaly rostliny z jiných koutů Evropy; německé vlaky tam v době, kdy se román odehrává, z Laponska přivážely semínka rostlin, které se jinde v jižním Finsku nevyskytují. V Hanku je také silně patrná přítomnost moře a mořské větry vytvarovaly naprosto jedinečným způsobem místní borovice.

iLiteratura: Průsvitné srdce je volné pokračování prvního z románů odehrávajícího se v Hanku Säkenöivät hetket (Jiskřivé okamžiky, finsky 2013), v němž se čtenář mimo jiné blíže seznámí s předchozí generací Beatiny rodiny. Chystáte se napsat třetí díl série, v němž byste vylíčila život v poválečném Hanku? 
Katja Kallio: Plánuju třetí část o poválečném výslechovém táboře v Hanku, jehož činnost monitorovala prosovětská státní policie. Do tohoto tábora se sváželi všichni Finové, kteří měli za války co do činění s Němci, a mnozí v něm strávili delší dobu. V táboře zřejmě skončí i Beatina mladší sestra Sylva. Román většinou píšu čtyři roky, takže s tímhle textem jsem teprve na začátku. 

iLiteratura: Nezbývá než položit poslední otázku. Na čem právě teď pracujete?
Katja Kallio: Právě teď píšu filmový scénář k Průsvitnému srdci. Je to náročná, ale báječná práce. Pomyšlení na to, že příběh Beaty a Ivana jednou uvidíme i na filmovém plátně, mě neskutečně těší.