Válečné zkušenosti se odrážejí v mnoha finských románech posledních osmdesáti let. V nejnovějším románu finské prozaičky a scenáristky Katji Kallio (nar. 1968), který v překladu Martiny Šímové vyšel pod názvem Průsvitné srdce (Tämä läpinäkyvä sydän, finsky 2021), se ocitáme v jihofinském městě Hanko, jímž válečné události otřásly hned několikrát. V roce 1940 muselo Finsko po Moskevském míru celý poloostrov postoupit Sovětskému svazu a tisíce místních bylo nuceno opustit domovy. V roce 1942 se obyvatelé začali vracet zpátky, i když město zčásti obehnal ostnatý drát, všude číhaly miny a vyrostl tam pracovní tábor pro sovětské zajatce i německá kasárna.

Vrací se také jedna rodina se třemi dcerami, zatímco syn bojuje v pokračovací válce. Nejstarší dcera Harriet má také muže na frontě a žije v domě se švagrovou, k níž možná cítí víc než k manželovi. Nejmladší Sylva pracuje v německé kantýně, kde naváže vztah s jedním z vojáků wehrmachtu, zatímco prostřední Beata, mladá svobodná matka, z jejíž perspektivy je celý román vyprávěn, se při letmém setkání šíleně a naprosto beznadějně zamiluje do sovětského zajatce. Na jednu rodinu se to jeví jako až moc dramatických osudů.

Hlavní hrdinka je samostatná, svobodomyslná, svéhlavá, až umanutá. Cítí se vyloučená ze „slušné“ společnosti, takže nemá moc co ztratit. Zároveň má dojem, že jí osud něco dluží, a je rozhodnutá si to vzít zpátky za jakoukoli cenu: „Teď byla konečně řada na mně. Nesešlo mi na tom, co se stane s ostatními (…). Ničí život nemá takový význam jako ten můj.“ Rozhodne se podlehnout zakázaným citům k muži, s nímž ani nemá společný jazyk, a úplně při tom vytěsňuje fakt, že kolem stále probíhá válka, že její tajná láska je vlastizrádná a že jí ohrožuje nejen sebe, ale i své blízké. Nebere ohledy ani na dceru, k níž se chová poněkud odtažitě.

Beatiny intimní úvahy o lásce se mísí se snovými pasážemi, všechno plyne v náznacích a jakési průzračnosti či přímo éteričnosti. Jako by válka ani neexistovala, vždyť: „Lidi mají svoje vášně a potřeby a ty se s těmi válečnými neshodují.“ Celý text je protkaný množstvím lyrických popisů krajiny a jejích proměn v různých ročních obdobích: nekonečně dlouhých a tuhých zim, kdy z nebe člověku k nohám padají zmrzlí ptáčci, světlých letních nocí, provoněných borovým jehličím i růžovými keři.

Jakkoli se jedná o fiktivní příběh i postavy, drží se autorka v detailech striktně historické skutečnosti. Čerpala ze vzpomínek a deníků obyvatel Hanko i těch, kteří prošli zajateckými tábory, ale také z nedávných archeologických nálezů v dané lokalitě. I díky tomu vytváří velmi plastický obraz života ve složité válečné době.

Kniha Průsvitné srdce funguje jako samostatné dílo, nicméně Katja Kallio nepíše o osudech této rodiny poprvé. Už v roce 2013 jí vyšel román Säkenöivät hetket (Jiskřivé chvíle), v němž sleduje tři generace žen, včetně Beatiny matky a babičky. Je tedy pozoruhodné, že se českým čtenářům dostává jako první autorčino dílo právě tato kniha. Možná to lze přičíst skutečnosti, že válečné zkušenosti mají v posledních měsících bohužel velmi aktuální rozměr, nebo i tomu, že Beatin milý pocházel zřejmě z Oděsy.