V některých historických obdobích byly vztahy obou zemí téměř harmonické, mnohem častěji však museli Finové svou existenci i území velmi urputně bránit. Přesto, nebo možná právě proto se finští autoři poměrně často ruskou literaturou i kulturou inspirovali a díla mnohých z nich se v Rusku i odehrávají. Mnozí se i v současnosti stále vracejí k válkám, které Finsko se svým východním sousedem ve 20. století vedlo a o nichž byla řeč v iLiPodcastu Finsko-ruské bitvy v literatuře.

Ve finských literárních dílech se Rusko i jeho obyvatelé objevují poměrně často už od poloviny 19. století, kdy se mladá literatura ve finštině začala naplno rozvíjet. Řada spisovatelů se k ruským klasikům otevřeně hlásila už tehdy a inspiraci ruskou kulturou i literaturou najdeme i u současných tvůrců, ať jsou to spisovatelé jako např. Rosa Liksom a její román Kupé č. 6, který otevřeně navazuje na Čechova, či filmová adaptace Zločinu a trestu v režii Akiho Kaurismäkiho zasazená naopak do centra Helsinek.

Finové o Rusku

Vztah k Rusku ovšem ve Finsku patří a patřil k velmi citlivým tématům, o nichž se víc mlčí, než mluví. Pro Finy je často obtížné ke svému východnímu sousedovi zaujmout neutrální postoj. Finský prozaik Kari Hotakainen, jehož literární poznávací značkou je humorná nadsázka, v románu Chrám sv. Izáka popisuje rozdíl mezi oběma zeměmi takto: „Rusko je staré a velké. Nikde nezačíná, nikde nekončí. Od svého založení cválá stepí s rozepjatým kabátcem a hledá svůj obsah. Finsko je mladé a malé. Malý nepřemýšlí, malý hned koná. Za vteřinu od kouřové sauny k elektronické poště. Rusko dumá a přechází za chlévem, kope do uschlého kravince a předpokládá, že zítra začne plánovat práce. Finsko sní chleba ve stoje a zreorganizuje dceřinou společnost, zatímco čeká na semaforu.“

Hotakainen zasadil tento román, v němž tematizuje stáří, vztah otce a syna a jejich rozdílný pohled na víru, do Petrohradu. Také další finští spisovatelé situují svá díla na různá místa v Rusku, což přináší zajímavý pohled nejen na Rusko, ale v kontrastu s ním i na Finsko samotné. Rusko bývá obvykle líčeno jako země, kde vládnou kruté životní podmínky a kde jednotlivec nemá valnou cenu, zejména pokud se dostane do konfliktu s mocí.

Kristina Carlson v historickém románu Na konec světa svého hrdinu, nedostudovaného mladíka prchajícího v polovině 19. století před otcovým hněvem z Helsinek, vyslala až do nehostinných sibiřských končin, kde „hlas zamrzá v hrdle“, protože dál se v rámci tehdejšího carského Ruska cestovat nedalo.

Ve strhujícím románu o osudech Mariny Cvetajevové Náš všední život předkládá Riikka Pelo silný, dramatický příběh člověka semletého historickými okolnostmi a monstrózní ideologickou mašinerií Sovětského svazu.

Zajímavý pohled na sovětskou éru finskýma očima přináší J. P. Koskinen v románu Ohnivé křídlo. Chudá finská rodina v něm nejprve odjede za prací do USA. Tam se nechá ve 30. letech zlákat světlými vyhlídkami do sovětské Karélie, ovšem tamní nelidské podmínky a teror stalinských čistek ji brzy připraví o iluze i o mladší dítě. Starší syn hledá svobodu v kokpitu letadla, ale i jeho cestu k vysněné kariéře zbrzdí pobyt ve vězeňském táboře.

Drastické poměry v sovětském gulagu Vorkuta popisuje také Katja Kettu v románu Můra. Jako hrdinku svého vyprávění si zvolila zprvu naivní dívku a pro Sověty domnělou špionku, jež v lágru dospívá velmi krutým způsobem.

Někteří finští autoři se vracejí i do poměrně nedávné historie. Takovým příkladem je román Kosmonaut Katri Lipson, který se odehrává v Murmansku osmdesátých let 20. století, kde vládne podobná zima jako na Sibiři a kde lidé přežívají ve snad ještě méně utěšených podmínkách, jakkoli nejsou přímo vězněni.

Finsko-ruské války

Ve 20. století se ve Finsku odehrály celkem čtyři války, do nichž zasáhlo Rusko, či později Sovětský svaz. První z nich byla válka občanská, která vypukla na jaře 1918 krátce po vyhlášení finské nezávislosti. Jednalo se o válku rudých podporovaných z ruské strany proti bílým, která skončila porážkou rudých. Během druhé světové války se ve Finsku odehrály války tři: na přelomu let 1939 a 1940 zimní válka, v níž se osamocené Finsko po tři měsíce bránilo obrovské sovětské přesile. V letech 1941–1944 pak pokračovací válka po boku Německa vedená snahou získat zpět ztracená území a nakonec laponská (1944–1945), kdy Finové slíbili Sovětskému svazu, s nímž uzavřeli separátní mír, že vyženou německé vojáky ze svého území, což v důsledku vedlo k tomu, že Němci vypálili severní oblasti země.

To všechno se pochopitelně odráželo i v literatuře. Bezprostředně se k jednotlivým aspektům války vyjadřovali zejména finští básníci, próza tyto události reflektovala s jistým odstupem, nicméně k různým okolnostem všech těchto válek se finští autoři vyjadřují dodnes. V posledních letech se ovšem jejich zájem už tolik neupírá k vojákům na frontě, jak bylo zvykem v klasických válečných románech, jakým je např. Neznámý voják Väinö Linny (finsky 1954, česky 1965), v němž kolektivního hrdinu tvoří kulometná rota. Současné historické romány se sice také často vracejí do jedné ze tří posledních válek, nicméně Katja Kettu, Petra Rautiainen, Rosa Liksom či Tommi Kinnunen na ně nahlížejí z perspektivy žen, dětí či různých menšin, jejichž hlas dříve ve válečných dílech rozhodně chyběl.

Pozoruhodný úhel pohledu na válečné dění přinášejí i nedávno česky vydané Paměti finského maršála Gustava Mannerheima. V nich vrchní velitel finské armády po válce podrobně popsal svou strategii při vedení výše zmíněných válek.     

V poslední době se ovšem vede i válka informační, kterou mrazivým způsobem zachycuje kniha Putinovi trollové finské novinářky Jessikky Aro. Autorka se poté, co natočila reportáž o petrohradské trollí farmě chrlící dezinformace na nejrůznější weby a diskuzní fóra, stala terčem pronásledování a očerňující kampaně na sociálních sítích. Rozhodla se nakonec popsat nejen svůj příběh, ale i osudy několika dalších kritiků putinovského Ruska, jimž se přihodilo totéž. Najdeme mezi nimi například finančníka Billa Browdera, který prosadil přijetí tzv. Magnitského zákona v různých zemích, či představitele investigativní skupiny Bellingcat Eliota Higginse.

Vzhledem k současné situaci, je otázka, jak se budou finsko-ruské literární reflexe dál vyvíjet. Desítky let neutrální Finsko právě vstoupilo do NATO a začíná veřejně mluvit o plánech postavit na hranicích s Ruskem zeď.