Země je planeta v mnoha ohledech fascinující. Nejenže ji nazýváme domovem, ale stále je také jediným známým vesmírným tělesem, na němž existuje život. Jedná se o místo neuvěřitelně rozmanité, jehož poznávání představuje nikdy nekončící zdroj údivu a zábavy. Obojí měrou vrchovatou mladým přírodozpytcům nyní servíruje italská spisovatelka a popularizátorka vědy Cristina M. Banfiová (nar. 1966), která se českým čtenářům za posledních pět let představila už více než desítkou titulů, od Úžasného světa včel (Omega, 2018) po Velkého obrazového průvodce světem dinosaurů (Ella & Max, 2022). Jenom za první tři měsíce roku 2023 na pultech knihkupectví přistály hned dva nové překlady jejích knih. Vedle nápaditých Zvířecí nechuťáků (Drobek) věnujících se „zvířatům, která nejsou krásná ani roztomilá, [popřípadě] mají zvyky, které nejsou ani trochu přitažlivé“ jde o publikaci s všeříkajícím názvem Naše planeta: . Obrázkový průvodce po planetě Zemi (La Terra. Il nostro pianeta spiegato in un colpo d'occhio, 2021).

V patnácti kapitolách autorka Zemi nejprve představuje jako jednu z planet Sluneční soustavy, načež se věnuje její vnitřní stavbě a geologickému složení. Čtenář se například dozví, jak se liší vyvřelé, usazené a přeměněné horniny, co je to Mohsova stupnice tvrdosti, jak vznikají zemětřesení, co jsou to tektonické desky nebo jaké existují druhy sopek. Po vnitřku planety přichází na řadu atmosféra (jaké má vrstvy a v čem se liší), podnebí a počasí (typy mraků, co je to blesk, odkud se bere tornádo). Poté už následují moře a oceány, od nichž se Banfiová plynule přesouvá k živé přírodě. Popisuje život v oceánech i na úbočích vysokých hor a zavítá do tropických deštných pralesů, polárních oblastí, tajgy, lesů mírného pásu, savan či pouští. Vedle vlastností toho kterého biomu vždy představí také několik rostlin či zvířat, která jsou pro něj typická. Na závěr je už celkem obligátně zařazena kapitolka o globální změně klimatu a nutnosti chránit planetu s její jedinečnou biosférou.

Úkol, který si Banfiová vytyčila, tedy představit dětem naši domovskou planetu jako celek, není vůbec jednoduchý a v některých ohledech by se přirozeně dalo namítat, co by zaznít mělo, leč nezaznělo (třeba alespoň letmá zmínka o mikroorganismech coby zásadní součásti živé přírody). Je trochu zvláštní, že v povídání o horských lesích či tajze snad nezazní jediná zmínka o smrku, ale to jsou vskutku detaily. Autorka se s tématem vypořádala velmi dobře. Podařilo se jí vytvořit čtivý a zajímavý přehled pro žáky základních škol i všechny zájemce o živou a neživou přírodu, kteří by si rádi oprášili staré znalosti. Zejména potěší řada infografik, které textu dodávají na srozumitelnosti. Sympatické je rovněž celkové grafické zpracování a ilustrace, o něž se postarala italská ilustrátorka Giulia De Amicis (nar. 1986). I když zachovávají faktickou přesnost, nechybí jim hravost a elegantní barevná kompozice (jednoduše řečeno, na její ilustrace je příjemný pohled).

Škoda jen, že nakladatel (značka Drobek z expandující stáje DOBROVSKÝ s.r.o.), který se stává jedním z hlavních hráčů na poli s dětskou literaturou (zatím hlavně překladovou, ale Vesmírníček nominovaný na Magnesii Literu ukazuje, že ne výhradně), nevěnoval větší péči samotnému textu. Ten překypuje termíny z různých oblastí vědy, od geologie po biologii, a přirozeně se tak stalo, že při překladu tu a tam něco ujelo (z tiráže není zřejmé, zda překlad pochází z italské, či anglické verze knihy, ale lze předpokládat, že platí spíše druhá varianta). Příkladem budiž překlad anglického „water lily“ jako „vodní lilie“ (s. 45). Ve skutečnosti se jedná o leknín nebo jiného zástupce čeledi leknínovité. Na straně 50 se zase místo „oxidu uhličitého“ omylem vloudil „oxid dusičitý“ (ten je sice polutantem, ale ne skleníkovým plynem a z kontextu je zřejmé, že autorka hovoří o oxidu uhličitém – o několik kapitol dále už správně přeloženém). Stejně tak je zvláštní dělení rostlin obývajících suché oblasti na kaktusy a sukulenty (s. 58). Kaktusy (jako taxonomická skupina) totiž patří mezi sukulenty (typ rostlin). Těžko však soudit, jak zněl text v originále. Podle kontextu se však mohlo jednalo o pryšce, tedy skupinu, která obsahuje řadu sukulentů a odpovídala by popisu. Podobně zarazí dělení proslulých korábů pouště na velbloudy (dle obrázku míněn velbloud dvouhrbý neboli drabař) a dromedáry (velbloud jednohrbý). Mezi velbloudy (rod Camelus) totiž patří oba druhy. Na straně 37 by potom bylo přesnější „sponges“ překládat jako „houbovci“, nikoli jako „houby“, ač to není vyloženě chyba (nejde nicméně o houby [„fungi“], jaké známe z lesa, nýbrž živočichy neboli živočišné houby, což by mladého čtenáře mohlo zmást). To už je však detail. Podobných drobností je v knize ještě pár a některých si recenzent ani nemusel všimnout. Jejich přítomnost v naučném textu je ovšem trochu protivná a bez zásadního navýšení nákladů by je dokázal alespoň z větší části vychytat odborný redaktor. Jinak si totiž překladatelka s textem plným termínů poradila velmi dobře a těch několik kaněk zamrzí.

Přesto je Naše planeta poutavá kniha a vzhledem k velkému množství jednoduše podaných informací i hezké grafice nepochybně potěší nejednoho malého zvědavce. A třeba ho i podnítí k dalšímu samostudiu či větší ohleduplnosti k přírodě, což je koneckonců cílem každé podobné publikace.