Americký spisovatel Laird Barron byl dosud znám hlavně jako autor hororů, v posledních letech se však více věnuje žánru detektivní drsné školy. Hrdinou jeho zatím třídílné série (poslední díl vyšel v roce 2020) je bývalý nájemný vrah Izajáš Coleridge, který svou zabijáckou praxi sice už neprovozuje a snaží se živit jako soukromý detektiv, ale jeho pověst v tomto směru je značná, a tak stále naráží na lidí, v nichž jeho (ne zas tak dávná) minulost vzbuzuje buď respekt a strach, anebo řevnivost a agresivitu. V románu Černá hora je kouzelná scéna, kdy se Izajáš vydá do města, kterému vládne jedna mafiánská rodina – a raději svou cestu dopředu ohlásí, aby si místní gangsteři nemysleli, že tu má vyřídit nějakou novou zakázku; a přesto si to pětice po zuby ozbrojených mužů ještě radši ověří.

Malé nakladatelství Gnóm, které Barronovy knihy vydává česky, pro tuto sérii zřídilo edici Pulp robot, čímž naznačuje, co od románů s bývalým nájemným zabijákem v hlavní roli očekávat. Dojem posilují i obálky Tomáše Kučerovského, které svou jednoduchostí, střídmou prací s barvami a výrazným motivem evokují staré brožované edice ze šedesátých a sedmdesátých let. Ale zároveň pro obojí, tedy pro obálku i text uvnitř, platí, že nejde o nějaký triviální prvoplánový pulp, že se tu sice nikdo nesnaží o vybočení z žánru, ale zároveň ani nespoléhá na to, že postačí dost akce a příslušné pokleslé rekvizity.

Akce v Černé hoře ostatně oproti prvnímu románu série Krev je můj chleba (2018, česky 2019) ubylo, zato je tu ještě o něco více drsného humoru, chandlerovských wisecracků, chlapácky ironických dialogů a sarkastických metafor. Ke staré dobré detektivní drsné škole má samozřejmě román žánrově nejblíže, i když ji míchá s gangsterkou a koření trochou mysteriózna. Přispívají k tomu rekvizity i postavy: menší i větší padouši, parťák na špičkování, fatální krasavice a závratně bohatá rodina, jejíž temné tajemství je v pozadí celého případu.

Případ původně začíná spíše jako gangsterka, když si Izajáše najme mocný šéf jedné mafiánské rodiny, aby vyšetřil brutální vraždy dvou členů této rodiny (oběma byla uřezána hlava zubatým nožem). Coleridge kdysi od zmíněného mafiána bral zakázky, navíc ví, že podobná přání se neodmítají, a tak se pustí do vyšetřování. A narazí na tajuplného sériového vraha, který má za sebou desítky zločinů: některé provedl na zakázku, ale většinu spíše pro vlastní úchylné potěšení. Vraždící monstrum přezdívané Kroatán se vyžívá v neuvěřitelně krutých způsobech zabíjení, později Izajáš objeví i videa, na nichž si mučení a vraždění obětí samolibě nahrává. Umně mění identity a zdá se být nepolapitelný, navíc kolem sebe šíří atmosféru tajemna. Jen je možná už příliš starý na to, aby dokázal vyřídit dva mafiánské pistolníky.

Barron je skvělý vypravěč, umí prolínat obrazné popisy prostředí s údernými dialogy a rychlou akci s melancholicko-mysteriózně laděnými pasážemi, zejména těmi, v nichž Izajáš vzpomíná na svého zabijáckého mentora na Aljašce nebo se v nich dostává ke slovu jeho poloviční maorský původ. Vše se to skvěle čte, než začne vycházet najevo, že zápletka je velmi přímočará, že tu na čtenáře nečeká žádné velké překvapení, že se Izajáš k podstatě věci nedostane žádnou velkou dedukcí, ale tím, že mu kdosi vše vysvětlí. Jistě, ani klasici drsné školy nevynikali důmyslně zkonstruovanými zápletkami, nicméně v závěru dokázali překvapit. Ne že by autor svému hrdinovi v závěru při konfrontaci s hlavním pachatelem nepřichystal tvrdou zkoušku, avšak vše se vyvíjí příliš očekávatelně. Od někoho, kdo umí tak dobře psát, bychom přece jen mohli chtít víc.

Oceníme tedy převážně druhoplánové hříčky a pomrkávání: vyhlášený zabiják kupříkladu navzdory několika ostrým střetům v celém románu nezabije ani mouchu. Vtipnou pointu má také vložený druhý případ, kdy má Izajáš hlídat kamarádovu dceru, kterou ohrožuje rodina její sokyně v lásce. A rozhodně platí, že navzdory jistému zklamání po přečtení poslední stránky ve čtenáři přetrvává chuť číst dál. A doufá, že české vydání třetího případu maorského ranaře není daleko.