„Kdyby mi dneska bylo dvacet, spíš než romány bych psala příspěvky na sociální sítě,“ svěřila se v jednom rozhovoru francouzská spisovatelka Virginie Despentes. Když v roce 2017 vydala poslední díl knižní trilogie o Vernonu Subutexovi, francouzská literární kritika se předháněla v komplimentech: padaly fráze jako „nejlepší román 21. století“ nebo „novodobý Balzac“. Českému čtenáři však zůstávalo až do letošního roku její dílo prakticky skryto: jedinou pomyslnou vlaštovkou byl román Dítě apokalypsy, který v roce 2012 vyšel v nakladatelství Host. 

Koncem března publikovalo nakladatelství Garamond první díl zmíněné trilogie pod názvem Život Vernona Subutexe 1, knihu přeložila Petra Zikmundová. Tento úspěšný román, jehož anglický překlad byl v roce 2018 nominován na Mezinárodní Man Bookerovu cenu, doprovodil Garamond žertovnou anotací, začínající slovy: „Houellebecq v sukni?“ Tato na první pohled čistě marketingová zkratka není úplně lichá; Despentes i Houellebecq jsou často označováni za enfants terribles francouzské literatury. Jejich provokativní díla se vyznačují vysokou měrou cynismu vůči současné společnosti a pravidelně vzbuzují kontroverze mimo jiné i kvůli explicitním popisům sexuálního života postav. Zatímco v centru Houellebecquových knih stojí povětšinou stárnoucí, citově deprivovaní bílí muži, Virginie Despentes se soustřeďuje spíše na postavy lidí, kteří se z nějakého důvodu ocitli na okraji společnosti – píše o alkoholismu, bezdomovectví, prostituci. A čerpá při tom z vlastních zážitků. 

V patnácti letech byla hospitalizovaná v psychiatrickém zařízení, v sedmnácti se stala obětí znásilnění, prošla si závislostí na alkoholu a sama si vyzkoušela profesi sexuální pracovnice. Literární kariéru odstartovala v devadesátých letech, v době, kdy se Francií přehnala vlna pornografie a umělecké explicitnosti. Její renomé svérázné a velmi výrazné literátky později posílila právě trilogie knih sledující životní osudy Vernona Subutexe, která ve Francii vycházela mezi lety 2015 a 2017. S prvním dílem této trilogie se nyní konečně může seznámit i český čtenář.

Sex, drogy & rock ’n’ roll

Ústřední postavou románu, jehož děj je zasazen do prostředí současné Francie, je bývalý majitel obchodu s gramodeskami Vernon Subutex, který se z vícera důvodů topí v dluzích. Jediný přítel, jenž ho svými finančními injekcemi roky chránil před drtivou realitou vystěhování, před několika dny zemřel a u Vernona se podle očekávání brzy objevují exekutoři. Protože musí svůj skromný byt opustit, vydává se bez jasného plánu ven do ulic Paříže. Ale přece jen má v rukávu ještě jedno eso: zmíněný přítel byl čirou náhodou národem milovaná rocková hvězda Alex Bleach, který kdysi čirou náhodou u Vernona doma pořídil exkluzivní videonahrávky, za něž by leckterý bulvární novinář jistě zaplatil vlastní ledvinou. A právě na základě této zápletky se rozjíždí kolotoč událostí, které Vernona zavedou do všemožných koutů Paříže, kde se potkává s lidmi napříč všemi vrstvami francouzské společnosti.

Svět Vernona Subutexe by se dal pregnantně shrnout okřídleným úslovím: sex, drogy a rock’n’roll. Defilé postav, kterých se v románu objeví takové množství, že sebepozornější čtenář nemá nejmenší šanci si je zapamatovat všechny, je zpravidla charakterizováno tím, jakou hudbu poslouchají a jaké drogy berou. Vše je navíc prodchnuté Vernonovou palčivou nostalgií po divokých a svobodných osmdesátkách a devadesátkách, „kdy se nehrotily prkotiny a všechny problémy se daly vyřešit fackou“ (s. 54). 

Generační konflikt je jen jedno z mnoha témat, které Despentes v Životu Vernona Subutexe 1 předestírá. Knihou se vinou otázky sociálního rozvrstvení společnosti, rasismu, feminismu, informačního přehlcení či ekologie. Vlastně by se skoro dalo říct, že co nová postava, to nové téma. I z toho důvodu vůbec nevadí, že čtenář všechny postavy a veškeré jejich peripetie neudrží v paměti: témat se v knize objeví tolik, že si každý čtenář logicky zapamatuje to, které ho nějakým způsobem osloví. A takové téma si v Životě Vernona Subutexe 1 najde jistě každý. 

Lidská komedie 2.0

Despentes je navíc neskutečně zábavná vypravěčka, díky níž se Vernonova až panoptikální cesta Paříží mění v úžasné dobrodružství. Autorka také výborně kombinuje určitou (z logiky věci nutnou) typizaci postav s dostatečným povahopisem, pomocí něhož čtenářům rozkrývá zázemí a motivace jednotlivých aktérů. Navzdory epizodnímu charakteru kapitol se tak několikrát děje i na ploše celé knihy, čímž Despentes výborně ilustruje to, že každý člověk toho má za sebou mnohem víc, než je na první pohled zřejmé, a nikdo by neměl propadat laciným soudům a škatulkovat druhé, ať už na základě politického přesvědčení, národnosti, nebo třeba genderu. 

Francie v podání Virginie Despentes se totiž k přesně takovým zbrklým soudům nechává svádět: postavy se často neubrání různým stereotypním představám a myšlenkovým pochodům, společnost jako taková je bolestně rozdělená. Možnost dialogu je často zhola nemožná – jednotlivci se nejednou uchylují k fyzickému či psychickému násilí místo toho, aby si prostě naslouchali. Velmi zřetelně se to ukazuje v situacích, kdy se Vernon potkává s lidmi, na něž se společnost z nějakého důvodu dívá skrz prsty: s bezdomovci, trans osobami nebo třeba pornoherečkami. Despentes přitom citlivě ukazuje, že všichni lidé si přejí především jedno: být šťastní, ať už to znamená cokoliv. A že málokdo je od přirozenosti zlý, k různým toxickým vzorcům chování lidi naopak velmi často podněcuje systém, ať už daná postava stojí na kterékoliv straně barikády. Zde Despentes přináší silné výpovědi, popisující například život imigrantů či postupný vznik domácího násilí. 

Žaluji!

Kniha je také velkou obžalobou současné Francie, která trochu ze setrvačnosti dojíždí na kult práce, toxické produktivity a představy světa jako bitevního pole, kde vítězí ten, kdo si urve nejvíc. Je očividné, že Despentes má dokonale odposlouchanou nejen tuto rétoriku, ale obecně všechny možné životní přístupy v celé společnosti. Právě to je jednou z největších předností knihy: že přináší výpovědi o životě napříč ideovým spektrem, napříč společenskými třídami, a navíc tyto výpovědi zachycuje v syrové, autentické podobě. Zde je třeba složit hold překladatelce Petře Zikmundové, která se výborně vypořádala s různými vrstvami jazyka, s dialektickými výrazy, s až argotickými pasážemi či slovními hříčkami, a díky níž především nabízí český Vernon zábavný, podnětný čtenářský zážitek. 

Čtenář by se však mýlil, pokud by z předchozích odstavců nabyl dojmu, že Virginie Despentes dává svým postavám něco takzvaně zadarmo. Vykresluje je sice s pochopením, ale zároveň se je nebojí zesměšnit a ukázat v plné síle jejich nedostatky. I to činí napříč (politickým) spektrem a žádné z postav rozhodně nenadržuje. Výsledkem je barvitá symfonie hlasů a mozaika názorů, kterou si každý čtenář může poskládat tak trochu podle sebe. „Existuje nějaká možnost společenské harmonie?“ ptá se implicitně Despentes a v závěru na to nedává jednoznačnou odpověď. Doufejme, že se nakladatelství Garamond odhodlá i k překladům následujících dvou dílů, abychom se dozvěděli, co Vernona a potažmo celou francouzskou společnost čeká dál.