Třinácté století se blíží ke konci a uherský palatin Matúš Čák Trenčianský hodlá pokořit a kultivovat další kus divočiny na slovensko-moravském pomezí. Pod vedením zkušeného kapitána Lukavského proto vyráží do Ďáblova hřbetu parta dřevorubců s rodinami, knězem, felčarem a hrstkou vojáků. Nacházejí krajinu, kterou člověk téměř nepoznamenal. Bohužel pro ně ji však již obsadilo cosi jiného…

Ďáblův hřbet je dalším důkazem toho, jak se domácí hororová scéna čím dál více posouvá z undergroundu a nabývá řemeslné i stylistické jistoty – a přitom v ní stále funguje nadšení pro věc, sdílené podobně „postiženými“ šílenci. Konkrétně na tomto románu se tak sešla dokonce česko-slovenská autorská dvojice. Jihočech Honza Vojtíšek má na kontě několik knih jako autor i editor a vedle toho stál za hororovým časopisem Howard a momentálně vydává stejně zaměřené periodikum Mort. Narazit na něj můžete i jako na jednu z postav nepříliš povedeného slasheru Marka E. Pochy Oni. Sám naštěstí věnuje svým postavám mnohem lepší péči, než jaké se dostalo od kolegy spisovatele jemu. Podobně žánrově zaměřený je i Ivan Kučera, který se zatím nejvýrazněji prosadil románovým rozpracováním vlastní povídky Prasa (pojednávající, nepřekvapivě, o praseti, ale o takovém, které si pro žrádlo jde přes mrtvoly). 

Společně oba autoři napsali román, který by se dal částečně přirovnat například k westernovému hororu spisovatele, scenáristy a režiséra S. Craiga Zahlera Kosti a skalp. Obě díla spojuje snaha o vystižení dobového naturalismu a až fatalistického přístupu k utrpení a smrti, záliba v brutálních krvavých scénách a také sklony k určité neotesané poetičnosti a obdivu k moci neosobní přírody. Avšak Zahlerův scénář (a později film) je mnohem sevřenější a důsledněji pracuje s žánrovými motivy a klišé. Román Ďáblův hřbet naopak nedokáže směřovat k nějakému komplexnějšímu finále. Místo toho za sebe řadí tu více, tu méně povedené scény, vystavěné kolem hůře i lépe vykreslených postav, které nakonec vyvrcholí poněkud zmateným masakrem. 

Jako kdyby autoři do poslední chvíle nevěděli, čí příběh chtějí vyprávět. Přitom možností měli hned několik. Jako prolog celého románu například slouží epizodka z roku 1278, kdy Ďáblovým hřbetem prochází skupina poutníků a jeden z nich znásilní vlastní dospívající dceru Kristinu, která jej v sebeobraně zabije. Načež ji zbytek výpravy vypudí ze svého středu a nechá přežívat v divočině. Dívky se však ujmou jacísi kozí lidé (jejichž původ, možnosti ani mytologie nejsou blíže ozřejměny) a po letech na ni narazí trenčínská výprava, která ji ze svého pohledu logicky považuje za čarodějnici. Tato linka je dost možná nejzajímavější částí knihy i díky skvělým popisům krajiny a stírání hranice mezi lidmi, zvířaty a monstrózními obyvateli hor. Především střet s vlky pak patří k vrcholům románu. Kristinin osud je však předčasně ukončen, když ji odvleče pryč zfanatizovaný dav, který v duchu inkviziční klasiky nehodlá „nechat čarodějnici naživu“.

Zcela jinak mohl román vypadat, kdyby byl jeho hrdinou Lukavský. Ovdovělý pragmatik, který na výpravu bere i svého syna, se především snaží udržet osadníky naživu, což je čím dál složitější. Nejprve se proti němu spikne příroda (řada nehod při kácení lesa, krvavý útok medvěda), posléze fanatický kněz a především kozlí monstra. O jejich existenci ovšem autoři dají vědět v podstatě hned na začátku, takže nelze pracovat s atmosférou tajemství či nejistoty, nakolik výprava bojuje s vlastní pověrčivostí a nakolik s reálným nadpřirozeným protivníkem. A ještě jinak by šlo příběh vyprávět z pozic kupříkladu psychopatického pyromana z Lukavského družiny Holety či naopak tolerantního felčara Dunajčíka.

Každá z těchto postav nabízí zajímavé osobní konflikty, jež se mohly dobře propojit s celkovým obrazem skupiny vystrašených středověkých lidí, čelících hrozbě, která přesahuje jejich chápání. Nestalo se. A paradoxně si autoři moc nepomohli ani krvavými scénami střetu (v mnoha smyslech toho slova) člověka a monstra. Nejznepokojivější a vlastně i nejděsivější scénou je totiž v tomto ohledu ta, v níž se popisují Kristiny soulože s kozlími lidmi, jejichž úd je „lidsky objemný“, avšak „nelidsky dlouhý“. Zde si monstra totiž ještě udržují kus své tajemnosti a děsivosti. Později však své protivníky likvidují sice krvavě, ale v podstatě nijak nápaditě. Navíc lidé v poněkud uspěchaném finále připomínají bezhlavá kuřata, pobíhající zmateně po dvorku a stříkající krev všude kolem. Působivosti gore scén pak nepomáhá ani to, že se schopnosti (především rychlost a síla) kozlích monster liší na základě toho, kdo podle momentální potřeby autorů zrovna musí střet přežít. Místo strachu tak jejich nástup na scénu připomíná spíše větu z pohádkové filmové fantasy Hvězdný prach „Jeden kozlík vaši kárku neutáhne…“, případně přepálenou parodii reklamy na nejmenovanou pivní značku.

Převládá tedy jistá rozbitost a nedotaženost. V jednotlivostech však odvedli oba autoři skvělou práci. Především v důrazu na historické drobnosti, díky nimž je popis každodennosti trenčínské výpravy skutečně strhující a vtahuje do děje. Jen by měli ještě zapracovat na tom, aby jejich místy skutečně fascinující obrazy lidské i nelidské bestiality nefigurovaly v řadě vedle sebe, ale vzájemně se podporovaly a rozvíjely.