V polovině roku 2022 vydalo nakladatelství Argo knihu frankofonního autora Davida Diopa V noci je každá krev černá. Překlad Tomáše Havla je vůbec prvním převodem tohoto autora do češtiny. 

David Diop se narodil ve Francii, ale většinu dětství a dospívání prožil v Senegalu. Až v osmnácti letech se do Francie zase vrátil. Aktuálně vyučuje na univerzitě v jihofrancouzském Pau. Jeho první román 1889, l’Attraction universelle, který ve Francii vyšel v roce 2012, sleduje osudy delegace Senegalců cestujících do Paříže v roce 1889 na Světovou výstavu. Nešťastnou shodou náhod však tito Senegalci nakonec padnou do rukou ředitele cirkusu, jenž s nimi má své, nutno říci velmi nehumánní, plány. Loni Diop publikoval třetí román La porte du voyage sans retour, pojednávající o francouzském botanikovi, který v 18. století odplouvá do Senegalu zkoumat tamní flóru. Literární senzací se však stal Diopův druhý román V noci je každá krev černá (ve francouzském originále Frère d’âme): ve Francii obdržel v roce 2018 Prix Renaudot des Lycéens a roku 2021 za něj Diop jako vůbec první francouzský autor získal britskou Mezinárodní Bookerovu cenu. 

Na západní frontě kdo?

Příběh se odehrává za první světové války. K tomuto tématu má Diop ryze osobní vztah: jeho prapradědeček z matčiny strany, Francouz, v první světové válce bojoval, o své traumatické zkušenosti však nikdy s nikým nemluvil. Diopa proto tato dějinná událost vždycky fascinovala. Dalším impulsem k napsání knihy byla četba dopisů, které francouzští vojáci posílali z fronty domů. Diopa dopisy velmi dojaly, a začal se proto zajímat, zda se dochovala nějaká korespondence senegalských vojáků, již také bojovali na straně Francie. Zjistil, že takové dopisy existují, mají ovšem spíše administrativní charakter. Začal se proto zamýšlet nad vším nevyřčeným, co dopisy zamlčovaly, nad tím, jaká byla každodenní realita senegalských vojáků.

V době první světové války byly některé evropské státy stále ještě koloniálními velmocemi a svá zámořská území často využívaly i jako zdroj lidské síly pro armádu. Na straně Británie například bojovalo cca 1,3 milionu vojáků z Indie; francouzské linie čítaly asi 200 tisíc „senegalských střelců“ (ačkoliv jejich pojmenování může být matoucí: nepocházeli jen ze Senegalu, ale i z dalších afrických zemí). Navzdory nezanedbatelnému množství těchto bojovníků nejsou jejich zkušenosti prakticky nijak literárně zpracované. Diopův román jim po více než sto letech pomyslně dává slovo.

„Vy, čokolády z černé Afriky“

Ústřední postavou knihy je Alfa Ndiaye, muž ze Senegalu, který narukoval spolu se svým nejlepším přítelem Madembou Diopem. Válka však jejich přátelství učiní konec; jednoho dne Mademba při útoku zemře. Tato traumatická zkušenost má na Alfu dvojí účinek: na jednu stranu mu přináší obrovskou deziluzi, díky níž dokáže lépe, přesněji poznat pravou povahu válečné mašinerie. Na druhou stranu ho bolest ze ztráty přítele pomalu dohání k šílenství. Alfa se rozhodne pro pomstu a začne s novou vervou zabíjet a mrzačit nepřátele. 

Tím se otevírá brutální, nelítostný příběh s často velmi sugestivními scénami. Rytmus textu je podmanivý, často obsahuje repetice, je to proud vědomí, který čtenáře strhne a už ho nepustí. Diop v jednom z rozhovorů o knize vysvětluje, že se při psaní textu snažil navodit dojem, že vypravěč nemluví ani nepřemýšlí francouzsky, ale svým rodným jazykem – wolofštinou. Otázka jazyka je ostatně velmi důležitá i v knize samotné: Alfovi musí pokyny kapitána tlumočit, neumí totiž francouzsky. A to je jeden z důvodů, proč ho francouzští vojáci považují za barbara. 

Jako vypravěč je ale Alfa poutavý, poetický, oduševnělý, což s tím, jak o něm smýšlejí jeho francouzští nadřízení i spolubojovníci, nádherně kontrastuje. Z knihy celkově vysvítá poněkud schizofrenní postoj Francie k vojákům z Afriky. Na jednu stranu je zdánlivě přijímá mezi sebe: „Všichni umřou, aniž o tom přemýšlejí, protože kapitán Armand jim řekl: ‚Vy, čokolády z černé Afriky, jste od přírody ti nejodvážnější ze všech odvážných. Vděčná Francie vás obdivuje. V novinách se nepíše o ničem jiném než o vašich hrdinských kouscích!‘“ (s. 21) Dává jim iluzi obdivu, úspěchu, ale přitom je jen využívá. Nechává je bojovat ve svých řadách, ale zároveň jimi opovrhuje, bojí se jich. Bojí se jich obdobně jako Němci na druhé straně barikády. Francouze přepadá stejný strach, jaký s využitím afrických vojáků vyvolávají u nepřítele, jak trefně popisuje Alfa o pár řádků níže: „Kapitánova Francie potřebuje, abychom se chovali jako divoši, když se jí to hodí. Potřebuje, abychom byli divoši, protože nepřítel se bojí mačet. […] Kapitánova Francie potřebuje naše divošství, a protože jsme poslušní, já stejně jako ostatní, děláme ze sebe divochy.“ (s. 21–22)

V souvislosti s tématem jazyka kniha také otevírá otázku pravdy: „Tlumočení obnáší riziko, že líp než druzí pochopíme, že v slovu není obsažena jedna pravda, nýbrž dvě, dokonce tři, čtyři, pět pravd. Tlumočit obnáší vzdalovat se pravdě Boha, která – jak všichni vědí, nebo si myslí, že vědí – je jen jedna.“ (s. 146–147) Diop poukazuje na jazyk jako nástroj narušující zdánlivou existenci jedné, objektivní pravdy. Pomocí jazyka nahlížíme na svět, popisujeme ho a tvoříme si tak svět vlastní. S tím také souvisí otázka, kdo dostává prostor mluvit, a tedy kdo může přetvářet a měnit náš svět. Proč jeden ano, a druhý ne? Proč má jeden člověk nebo jeden národ nad druhým navrch? Což nás přivádí k pokřivené dynamice francouzsko-senegalských vztahů, jíž se Diop ve svém díle zabývá průběžně. Své hrdiny v čele s Alfou Ndiayem však nevidí jednostranně, černobíle. Nepíše o nich tezovitě, ale naopak komplexně a s pochopením.

Válka nezná vyvolených

Válka je v Diopově románu prosta jakýchkoliv příkras. Je to především zbytečný industrializovaný vražedný kolos. Do svého chaotického víru stáhla miliony nevinných životů. Zběsilost války také kontrastuje s obrazem poklidného senegalského venkova, jak ho Alfa předkládá, když později vzpomíná na domov. 

Ačkoliv je román ze své podstaty velmi historicky ukotvený, Diop v textu zároveň záměrně neuvádí žádná místa či data, čímž ještě umocňuje univerzální charakter příběhu. Jeho syrový popis války samozřejmě nabírá na významu v souvislosti s aktuálním děním na Ukrajině. I z tohoto důvodu přináší Diopův nepříliš dlouhý román intenzivní, trýznivý zážitek, který ve čtenáři bude rezonovat ještě dlouho po zaklapnutí knihy.