Nakladatelství Maraton vydalo v překladu Tomáše Havla nejznámější román Maryse Condéové, výrazné osobnosti antilské frankofonní literatury, jejíž rozsáhlé románové a esejistické dílo bylo v roce 2018 oceněno Literární cenou Nové akademie, zřízené jako náhrada za – toho roku zrušenou – Nobelovu cenu za literaturu. Condéová (nar. 1937) napsala přes dvacet románů, v nichž tematizuje otázky kolonialismu, otroctví a postavení žen. Své názory vkládá i do své novinářské tvorby a prosazuje je na politické úrovni.

Vrátit hlas umlčované černé otrokyni

„Může mluvit subalterní člověk?“ ptá se literární teoretička Gayatri Spivaková ve stejnojmenné eseji (Can the Subaltern Speak?) z r. 1985, jež se stala zakladatelským textem postkolonialismu. Pojmem „subalterní“ Spivaková označuje osoby postavené mimo společenské struktury moci, jež jsou tak zbaveny identity a hlasu. Nemluví samy za sebe, mluví se o nich a za ně. V eseji je tím především myšlena žena třetího světa, která je umlčena dvojím způsobem – jednak koloniální mocí a jednak lokálním patriarchálním uspořádáním. Tito subalterní zrovna tak nejsou náležitě reprezentováni v historii: nejenže vládnoucí elity vykládají dějinnou skutečnost ze svého pohledu, ale mají také pod kontrolou záznamy, z nichž při výkladu vycházejí historikové. Spivaková proto vybízí k literárnímu „přepisování“ historie a západního literárního kánonu, tak aby tito subalterní, utlačovaní, druzí konečně získali hlas a našli místo v kolektivní paměti.

Právě takový historický „přepis“ nabízí i román Maryse Condéové, v němž autorka vrací hlas Titubě, černé otrokyni, jež byla vězněna a vyslýchána během Salemského procesu a později osvobozena při hromadné amnestii.

„Náhodou jsem přišla na knihu, v níž se psalo o Titubě, černošce, jejíž jméno se objevilo mezi Salemskými čarodějnicemi (…). Ale nic jsem o ní nezjistila, protože o ní nikdo nic nevěděl. Na univerzitě, kde jsem učila, byli historici. Nic nevěděli, vůbec se o Titubu nezajímali. Tak jsem dostala chuť sama napsat její příběh,“ vysvětluje Condéová v rozhovoru s Françoise Pfaffovou v roce 1991.

To je postup pro postkoloniální literatury celkem obvyklý. Například maghrebská autorka Assia Djebarová v románu L’Amour, la fantasia (1985) podává svědectví nevzdělaných a hlasu zbavených žen z období alžírské války tím, že literárně zpracovává jejich orální výpovědi. Mnoho postkoloniálních autorů se také uchyluje k přepisování kanonických děl západní literatury, aby se do popředí dostaly postavy, jež dosud byly spíše ve stínu. Příkladem může být Tournierův přepis Defoeova románu Robinson Crusoe – v jeho podání se z něj stává Pátek aneb Lůno Pacifiku (přel. Michal Pacvoň, vyd. Pavel Mervart, 2005), nebo převrácení příběhu Camusova Cizince Kámelem Daúdem v románu Meursault, přešetření (přel. Alexandra Pflimpflová, EMG/Odeon, 2015).

Tituba jako revoltující žena, vymykající se stereotypům

O tom, jak začal její život v otrocké kolonii na barbadoských plantážích, Tituba vypráví těmito slovy: „Moji matku Abenu znásilnil anglický námořník jednoho dne roku 16-- na palubě lodi Christ the King, plující k břehům Barbadosu. Narodila jsem se jako důsledek tohoto násilí.“

Dívka žije se svou matkou Abenou a jejím milencem, dokud jí oba nezemřou násilnou smrtí. Malé Tituby se ujme Man Jaja, samotářská léčitelka, od níž se dívka naučí hojit rány pomocí tropických bylin, mluvit se svými mrtvými předky a měnit chování lidí. Man Jaja umírá, když je Titubě čtrnáct let, spolu s Abenou ji však stále navštěvují v podobě neviditelných přízraků, lamentují nad dívčinou budoucností a dávají jí rady, jež ona ale nikdy neuposlechne. Tituba si postaví malou boudu na okraji plantáže, ostatní otroci se jí vyhýbají a ona spokojeně žije ve společnosti svých neviditelných předků a domácích zvířat. Pak ale zatouží po muži jménem John Indián, opatří si kouzlem jeho lásku a vzdá se pro něj své svobody i rodného kraje, což bude počátek veškerých jejích útrap. („Proč se jen ženy nedokážou obejít bez mužských,“ hořekuje Abena s Man Jajou.) Tituba s Johnem Indiánem jsou prodáni krutému puritánskému knězi jménem Samuel Parris a společně s jeho rodinou odplují do Severní Ameriky…

Titubino drsné vyprávění o jejím těžkém životním údělu je vyvažováno ironií, jež nenechá vypravěččin tón sklouznout k patosu. Na jedné straně román zobrazuje antilskou ženu v její vykořeněnosti a popisuje její hledání místa ve světě, jenž ji na každém kroku marginalizuje, na druhé straně je však tento stereotyp problematizován. Maryse Condéová nepíše postkoloniální román podle šablony. Její hrdinka není pouhou pasivní obětí, ale naopak komplexní, silnou ženou, obdařenou nezkrotnou silou, která vzbuzuje úctu i nahání strach. „Proč se mě bojíš?“ „Protože vím, že jsi divoká! Často tě vidím jako bouři pustošící ostrov, porážející kokosovníky a vyzdvihující olověně šedou čepel až k nebi.“ Titubu pohání touha po lásce, svobodě, spravedlnosti a někdy také po pomstě. Za těchto okolností činí vědomá rozhodnutí a přijímá jejich následky. Jedná, brání se, neztrácí sebe sama, navazuje přátelství, je hrdá a plně prožívá svou tělesnost a sexualitu. Rozhoduje o svém těle, za daných podmínek se odmítá stát matkou.

Tituba se tak podílí na kolektivní redefinici černých žen. Ukazuje ženu jako aktivně jednající, otrokyni jako revoltující, čarodějnici jako léčitelku a pečovatelku.

Mnohovrstevnatý román

Maryse Condéová píše osobitě. Její styl je založený na prolínání různých žánrů a uniká škatulkám. Autorka Titubin příběh vsazuje do historicko-geograficky přesných reálií, které slouží jako záruka jeho uvěřitelnosti. Titubina cesta z karibského Barbadosu do Ameriky a zpět zároveň poskytuje možnost prozkoumat a srovnávat různé podoby otrokářství. Poněkud v opozici k tomuto historickému narativu stojí magickorealistický rozměr románu, reprezentovaný nadpřirozenem obklopujícím postavu hlavní hrdinky. Magickorealistické prvky text odlehčují a místy působí téměř parodicky, jako by se vypravěčka pousmívala nad stereotypní představou, již mají o víře a zvycích původně afrických otroků západní čtenáři. „Před nastěhováním do domu (…) obdělat zahrádku a zasadit všechny nezbytné byliny. Není-li jiná možnost, vysaďte je do truhlíků naplněných hlínou. Nezapomeňte je vždy po probuzení čtyřikrát poplivat.“ Vypravěčka tak váhá mezi skutečností a fabulací, mezi vážností a ironií, čímž autorka čtenáře mírně vyvádí z míry a rozkolísává jeho očekávání.

Podnětným způsobem čtení tohoto románu se zdá být také nacházení autorčina hlasu v promluvách její hrdinky. Jelikož se jedná o angažovanou autorku, není třeba ji od textu úplně oddělovat, jak nabádají zastánci striktně textově orientovaného čtení. Dochází totiž k zcela přiznanému prolínání postavy otrokyně Tituby, její vypravěčské role a její autorky Maryse Condéové. Čím více se noříme do Titubina vyprávění, tím je zřetelnější, že hrdinčina obrana proti příkořím, která se jí dějí, nespočívá jen v její nezdolné povaze (tou mohla být obdařena i skutečná Tituba), ale i v nadhledu a slovní výbavě, jež této ženě mohla poskytnout teprve její vzdělaná autorka z budoucnosti. Tituba je schopna svou situaci nahlédnout z pozice, z jaké se antikoloniálním smýšlením poznamenaný konec dvacátého století ohlíží za otrokářstvím století sedmnáctého, a používá k tomu výrazů, které bychom v Titubině době hledali marně. Mluví o „vědomém či nevědomém rasismu historiků“, o „době naplněné vírou a barbarstvím, v níž se moje jméno odsune mezi nezajímavé komparzisty“. Obzvlášť výrazná je v tomto směru jemně parodická scéna z vězení, v němž se hrdinka ocitá po boku Hester, postavy vypůjčené z románu Nathaniela Hawthorna Šarlatové písmeno z roku 1850. Mluví spolu o lepší společnosti bez mužů. Tituba podotýká, že k početí dítěte je muž přece jen trochu potřeba. Hester odpovídá: „Ty máš příliš ráda milování, Titubo. Z tebe feministku nikdy neudělám!“

Tento humorný anachronismus umožňuje Condéové propojit minulost s přítomností. Prostřednictvím historické Tituby totiž píše také o své době a výzvách, jimž čelí její svět. „Snažím se vytvářet literaturu, jež se vymyká všem zkostnatělostem, všem kánonům, všem zákazům, všem heslům a která odpovídá tomu, kdo jsem já, Maryse Condéová, tváří v tvář problémům světa, jenž nás obklopuje,“ uvádí v roce 1999 v rozhovoru s Marie-Agnès Sourieau.