Román Saturn, pojmenovaný symbolicky po Goyově obraze, na němž titán požírá vlastního syna, se odehrává na sklonku života slavného umělce a těsně po jeho smrti. Jediné dvě další promlouvající postavy vedle samotného Goyi jsou nejprve jeho syn Javier a později také vnuk Mariano. Každý ze tří mužů přitom ztělesňuje úplně jinou povahu i životní postoje – a spisovatel tomu také přizpůsobuje jejich vyprávěcí styly. Kniha polského spisovatele Jacka Dehnela (nar. 1980) vyšla v překladu Michaela Alexy.

Hovoří otec, syn a vnuk

Sled pasáží je v románu vystavěný až jako monologické drama – kapitolu vždy zahajuje konkrétní údaj, kdo právě hovoří. I bez něj by ale byly jednotlivé promluvy snadno rozlišitelné. Právě v tom také nejlépe vyniká Dehnelův spisovatelský talent. Drobnými stylistickými odlišnostmi, slovní zásobou i stavbou vět charakterizuje tři dobře ohraničené charaktery s čitelnou motivací i způsobem myšlení. A právě na nich pak může budovat střídmý děj románu, sestavený ze vzájemných kolizí a pohledů.

Zatímco Francisco Goya je sprostý, tvoří v nepořádku, vodí si do ateliéru milenky a všechno hlasitě kritizuje, jeho syn Javier je mnohem více uzavřený do sebe. Citlivě a pečlivě pozoruje okolí. Oproti napřímo stavěným a sexuálními dvojsmysly prokládaným promluvám otce působí ty jeho jako známka zcela jiného prožívání skutečnosti. Starý Goya nad hrnkem čokolády obviňuje a nadává, Javierovy pasáže představují spíše vyčítavé naříkání na nespravedlivého rodiče a nudný svět.

Právě na silném kontrastu dvou povah v rodině – a jejich odrazu v textech – staví Dehnel hlavní náboj Saturna. K nim pak připojuje Javierova syna Mariana. Ten se ani tolik neúčastní ustanoveného konfliktu; otcem do jisté míry pohrdá, dědečka poslouchá a akceptuje, zabývá se ale primárně sám sebou: vlastním statusem a blahobytem.

Kdo vytvořil slavné obrazy?

Největší prostor dostává v knize Javier. Ruku v ruce s ním pak vstupuje do textu také téma autorství Goyových maleb. Dehnel se v tomto ohledu opírá o reálnou studii Juana Josého Junquery, který zpochybnil atribuci známé série černých obrazů, jejichž součástí je i titán požírající syna, Franciscu Goyovi.

Dehnel tak v Saturnu nastiňuje úvahu, kolik děl, včetně zmíněné série fresek, ve skutečnosti nemusí být dílem slavného malíře, ale třeba jeho syna. Ať už jako záměrný falzifikát, nebo jako později potvrzené autorství, jednoduše proto, aby se dílo lépe prodalo. Nejde mu přitom o jakési šokující odhalení. Autorská nejistota v románu opět slouží jako prostředek, který Dehnelovi umožňuje dotvořit a věrněji zachytit rodinné vztahy tří generací Goyů.

Do tematické linie sporného autorství obrazů pak vstupuje poslední aspekt románu. Mezi promluvami tří mužů se totiž objevují také interpretace Goyových obrazů. Pasáže vybočují ze zbytku textu nejen vizuálně, tiskem na tmavém šedém papíře s připojenými černobílými verzemi komentovaných obrazů, ale především stylisticky. Přestože by se nejdřív mohly jevit jako eseje, v nichž spisovatel vystupuje z románového vyprávění a mluví sám za sebe, pravda je nakonec jiná a Dehnel se přes původní čtenářovy předpoklady drží na vymezeném poli fikce.

Pomalu, ale stylově

Jacek Dehnel je mistrem stylizace, jak je patrné i z jeho starších děl, z nichž každé jako by každé tíhlo k jinému stylu psaní. V tomto případě navíc autor vstupuje do vod pro stylistické předvádění nanejvýš zajímavých, a to do alternativní historie, navíc líčené z pohledu historické osoby. „Fakce“, jak říká žánru oblíbenému například v současné francouzské literatuře Frédéric Beigbeder, nabízí čtenáři román okořeněný inspirací reálnými událostmi, ale přitom s přiznaně fikčním obsahem. A pro Dehnela se zdá být právě hranice fikce a historické nápodoby nanejvýš vhodným formátem.

Přes všechny skvělé stylistické i vypravěčské kličky je ale otázka, nakolik je Saturn čtenářsky přístupný. Vyprávění o stárnoucím a umírajícím Goyovi samo o sobě poutavý příběh udrží jen stěží – a text je ve výsledku nejdynamičtější v poslední čtvrtině knihy, kdy je Francisco po smrti, Javier blouzní, do hry se zapojuje otázka autorství a také poněkud nadbytečná epizoda s malířovými osobními dopisy. (Ty skutečně existují a poměrně jasně naznačují jeho homosexualitu.)

Jako by Dehnelovo zaměření na pečlivou stylizaci a drobné povahové i příběhové detaily převážily nad celkovou koncepcí i spádem děje. A z knihy s velkým vypravěčským potenciálem se tak stává spíše soubor promluv, pocitů a literárních pohledů na Goyova díla, zabalený do výborně napsaného i přeloženého proudu textu.