Osobní svědectví z pohnutých dob, jako byla druhá světová válka, asi nikdy neztratí své čtenáře. Jakkoliv jsou osudy těch, kdo přežili holokaust, mnohdy v hrubých rysech obdobné, na podobu jejich vzpomínkových knih mají zásadní vliv okolnosti vzniku. A tak tu jsou vedle sebe autentické dobové deníky: nejen světově známý Deník Anne Frankové (1929–1945), ale také deník Petra Ginze (1928–1944), který podobně jako Anne zaznamenal den po dni období před svou deportací do koncentračního tábora, na rozdíl od Anne se však po něm dochovaly také písemnosti a kresby z dvouletého pobytu v Terezíně, kde řídil chlapecký časopis Vedem. Pak je tu například Deník 1938–1945 akademické malířky Helgy Hoškové Weissové (1929), částečně tvořený dobovými záznamy z téměř tříletého pobytu v Terezíně, částečně (z míst, kde psát deník už nebylo možné – Osvětim, Freiberg, Mauthausen) zápisky pořízenými „za čerstvé paměti“, tedy v době bezprostředně po válce. A je tu kniha Richarda Glazara (1920–1997) Treblinka, slovo jak z dětské říkanky, také založená na záznamech psaných až po útěku z Treblinky v Mannheimu a po návratu do Prahy, jejíž ucelenější podoba byla motivovaná i snahou Glazara jako jednoho z mála očitých svědků, kteří přežili vyhlazovací tábor Treblinka, zapsat co nejpřesněji události v tomto do značné míry utajeném táboře, když v 60. letech 20. století probíhaly v Düsseldorfu procesy s dozorci.

Vzpomínková knížka Hannelore Grünbergové Kleinové (1927–2015) Dokud jsou slzy vznikla až na přelomu 80. a 90. let 20. století a dva strojopisné exempláře byly určeny pro autorčinu dceru a syna, nyní předního nizozemského spisovatele Arnona Grunberga (1971). V doslovu k matčiným vzpomínkám Grunberg uvádí, že začátkem 90. let rukopis nabídla i jednomu nakladatelství. Když však byl odmítnut, další pokusy nepodnikla. Vzpomínky tak knižně vyšly až v roce 2015 (několik měsíců po její smrti), u Grunbergova nakladatele. Spojení s jeho osobou a dílem tu sehrálo zásadní roli: Grunberg debutoval v roce 1994, takže ve chvíli, kdy jeho matka neuspěla s nabídkou k vydání, ještě rozhodně nebyla „matka známého spisovatele“. Grunbergovi čtenáři (i ti čeští – z jeho rozsáhlého díla dosud vyšla knižně a časopisecky bezmála desítka českých překladů) od té doby dobře vědí, že vztah ke starším rodičům poznamenaným pronásledováním Židů za druhé světové války má v jeho díle, ať už zjevně, nebo na pozadí, klíčový význam. O existenci matčiných vzpomínek se ví přinejmenším od roku 2005, kdy z nich Grunberg předčítal v televizním medailonku (a zvědavost čtenářů podnítil ještě víc, když přiznal, že některé úryvky čte v té chvíli poprvé, protože se ještě neodvážil přečíst si celý text).

Knihu ostatně zajímavě doplňuje jiný televizní dokumentární film, Moeder & Grunberg (Matka & Grunberg), natočený na sklonku jejího života a vysílaný také až několik měsíců po její smrti. Kdo si vybaví černý humor, s nímž Grunberg o holokaustu i o synovských traumatech píše (například v románu Fantomová bolest, kde hrdina telefonuje z kasina v Atlantic City matce do Nizozemska, aby mu nadiktovala své registrační číslo z Osvětimi, protože si chce vsadit; později se syn snaží prorazit vydáním židovské kuchařky s názvem Vaříme po Osvětimi aneb Pícka ještě sálá), podiví se možná něžnému vztahu mezi synem a matkou, jak ho zachytil film. Z Grunbergových kusých dětských vzpomínek v tomto filmu přitom vyplývá, že nesentimentální přístup pocházel od rodičů: matka si prý pravidelně povzdechla, že je to u nich doma horší než v Osvětimi (Grunberg se o tom zmiňuje i v doslovu k její knize), otec komentoval noční návraty dospívajícího syna poznámkou, že chodí domů jak gestapo.

Jak to bylo…

Kniha je rozčleněná na kapitoly podle místa děje. Začínáme v Berlíně, kde se Hannelore Kleinová roku 1927 narodila a vyrůstala v dobře situované, věřící židovské rodině. Teprve když pronásledování Židů, stupňující se od Hitlerova nástupu k moci v roce 1933, vyvrcholilo pogromy za tzv. křišťálové noci v listopadu 1938, rozhodli se rodiče pro emigraci. Rodině – otci Leopoldovi, matce Louise, jedenáctileté Hannelore, matčiným rodičům, matčině sestře Rosi a její desetileté dceři Ruth – se podaří dostat na německý zaoceánský parník St. Louis, který má 13. května 1939 se souhlasem německých úřadů (v té době se ještě Německo chtělo „rasově očistit“ především vysídlením židovského obyvatelstva do ciziny) odvézt více než devět set německých Židů na Kubu. To byla v té chvíli prakticky poslední země přijímající ještě židovské uprchlíky. Většina z nich tam chtěla vyčkat na udělení amerického víza.

V kapitole St. Louis autorka podrobně líčí tuto anabázi, kdy loď po nečekaném odmítnutí kubánskými úřady pár týdnů vyčkávala na moři, protože se hledala země, kam by se židovští cestující mohli uchýlit do bezpečí. Před návratem do Německa (který postihl jiné podobné lodi) je nakonec zachránila ochota Belgie, Francie, Nizozemska a Velké Británie pasažéry St. Louise si rozdělit. Loď přistála po šesti týdnech v belgických Antverpách, Hannelore se s rodinou a dalšími více než sto padesáti pasažéry přeplavila 18. června do nizozemského Rotterdamu a po zhruba měsíčním pobytu v karanténě rodinu ubytovali v amsterodamském hotelu Lloyd. „Hotel“ byla ve skutečnosti značně omšelá ubytovna pro židovské vystěhovalce z východní Evropy, kteří v amsterodamském přístavu čekali na vyplutí linky do Jižní Ameriky, provozované rejdařstvím Lloyd. Koncem 30. let se Lloyd Hotel proměnil v jedno z pětadvaceti nizozemských ubytovacích zařízení, v nichž byli internováni židovští uprchlíci z Německa. Pro děti byl pobyt snesitelnější, protože dojížděly denně do školy na druhém konci města, kde je (především jazykově) připravovali na přechod do běžné nizozemské školy. Líčení podmínek internace, v nichž židovští uprchlíci žili, patří věcně vzato k nejpřínosnějším pasážím knihy.

Po obsazení Nizozemska německou armádou (10. 5. 1940) jsou však němečtí židovští emigranti postupně soustřeďováni do tábora Westerbork na severovýchodě země, odkud pak od července 1942 každý týden odjíždějí transporty na východ. Tento osud postihne i Hannelore s rodiči a 1. července 1940 jsou lodí a nákladním autem dopraveni do Westerborku. Tam je před dalším transportem dlouho chrání to, že otec je německý veterán z první světové války, nicméně 18. ledna 1944 přece jen následuje transport do Terezína. Tzv. pracovním transportem mužů 28. září 1944 je nejprve otec deportován do Osvětimi a spolu s většinou ostatních rovnou poslán do plynové komory (stejně jako už zmíněný Petr Ginz, který odjel z Terezína týmž transportem). Hannelore s matkou následují otce o týden později v transportu rodinných příslušníků deportovaných mužů. Matka je také hned po příjezdu poslána do plynu, Hannelore selekcí projde a je po nějaké době nasazena na práci do letecké továrny ve Freibergu poblíž Drážďan. V dubnu 1945 proběhla strastiplná „evakuace“ vězeňkyň po železnici do Mauthausenu, kde se pak Hannelore dočkala osvobození. Kniha končí návratem do Amsterodamu v říjnu 1945 s krátkým dodatkem o pobytu v Izraeli od června do října 1950. Jak se její život vyvíjel dál, to už je „úplně jiný příběh“.

Výpadky paměti

Vzpomínky Hannelore Grünbergové Kleinové jsou zajímavé, ale přece jen poznamenané velkým časovým odstupem a možná do jisté míry i tím, že byly předně určené jejím dětem: místa a období největšího utrpení (Osvětim, transport smrti z Freibergu do Mauthausenu a závěr války v tamním tzv. cikánském táboře) uvádí jen stručně a povšechně – píše, že vlivem hrůz, které tam prožila, se jí podrobnější vzpomínky z paměti vymazaly. Již zmíněná Helga Hošková shodou okolností prošla od podzimu 1944 stejnými útrapami: i ona následovala s matkou otce z Terezína do Osvětimi, i ona se zhruba po deseti dnech dostala do továrny ve Freibergu, i ona prožila transport smrti do Mauthausenu vlakem přes protektorát a závěr války v tomto táboře. Její vzpomínky, zaznamenané krátce po návratu do Prahy, jsou však mnohem podrobnější.

Kapitola St. Louis z osobních vzpomínek zcela vybočuje. Je to podrobný popis vyjednávání, včetně citací z kapitánova deníku či z různých depeší. Je jasné, že ve chvíli, kdy loď uvázla na rejdě havanského přístavu, nejen děti, ale ani nikdo z pasažérů o těchto zákulisních jednáních nemohl mít tušení. A skutečně: ze seznamu literatury vyplývá, že autorka v této kapitole čerpala z knihy Hanse Herlina Kein gelobtes Land. Existují sice dokumentární záběry Hannelore, jak vyhlíží z kulatého okénka parníku, ale o tom, jak plavbu dětští pasažéři prožívali, se dozvíme mnohem víc ze vzpomínek jiných pamětníků (dají se najít na internetu).

Také v kapitole o podmínkách ve Westerborku se prolínají autentické osobní vzpomínky s popisnými pasážemi založenými na údajích převzatých z jiných, dokumentárních publikací.

Vysloveně problematické jsou „citace“ z rozsáhlého díla nizozemského historika Jacquesa Pressera Ondergang (Zkáza) o holokaustu z pohledu nizozemských Židů v kapitole o pobytu Hannelore v Terezíně. Porovnáním s originálem zjistíme, že závažné zkreslení (s. 75–76), totiž směšování jednodenní návštěvy delegace Červeného kříže 23. června 1944 s natáčením propagandistického filmu koncem srpna 1944, nepochází od Pressera, ale vzniklo jakýmsi stručným, zkratovitým shrnutím, které je zde nicméně v uvozovkách a s uvedením zdroje, jako by šlo o doslovnou citaci. Je škoda, že ani české vydání na tuto chybnou citaci neupozorňuje.

Úskalí překladu

Český překlad bohužel trpí i dalšími bolístkami. Místy je příliš volný, a tudíž nepřesný, chybí mu jednotný redakční přístup k řešení jinojazyčných pasáží (německé a anglické písně nebo některé termíny, pro nizozemské čtenáře díky jejich jazykové vybavenosti i spřízněnosti germánských jazyků srozumitelné, se ani nepřekládají do češtiny: např. „austauschlager“, tedy „výměnný“ tábor Bergen-Belsen, kde byli původně shromažďováni vězni určení k výměně zajatců, takže měl – podobně jako Terezín – pověst relativně mírnějšího tábora). Čtenáři neznalí cizích jazyků tím jsou silně znevýhodněni. Hebrejská slova často (ale ne vždy) zůstávají v přepisu podle nizozemských pravidel (např. „Hachsjarah“, „chawerim / chaweriem“), nizozemština prosakuje i do používání místních názvů („ve Vaals“ místo „ve Vaalsu“).

Volné zacházení s předlohou se projevuje také ve slučování kratších vět do souvětí, čímž se zbytečně oslabuje působivost lakonického tónu předlohy. Ještě závažnější jsou překladatelská řešení, jimiž se zamlžuje nebo zcela zkresluje původní význam. Několik vybraných příkladů ze začátku knihy:

s. 5: „(hofjuden) dokázali získat materiální prostředky“, v originále: „omdat ze de staat de materiële middelen tot de uitbreiding van zijn militaire macht konden verschaffen“, tedy „mohli státu poskytnout materiální prostředky k rozšíření jeho vojenské moci“. Jde tu zřejmě o přehlédnutí v kombinaci s nepřesným překladem slovesa „verschaffen“: vazba „in staat zijn“ totiž znamená „být schopen“ (ale ta tu nefiguruje). „Hofjuden“ tedy byli sami bohatí a mohli poskytovat panovníkům či státům úvěr – nešlo o to, že by prostředky teprve sháněli.

s. 8: „O šabatu odpoledne jsme se za pěkného počasí procházeli v okolí zoologické zahrady, v nádherném lesoparku uprostřed města s pěšinkami, dětskými hřišti, kavárnami a zoologickou zahradou.“ V originále: „Sjabbatnamiddag werd er bij mooi weer gewandeld in de nabije Tiergarten, een geweldig mooi aangelegd bos midden in de stad met wandelpaden, speeltuinen, cafés en een dierentuin.“ Jde tedy o známý berlínský park Tiergarten, původně oboru (odtud název), v němž se mimo jiné nachází novodobější zoologická zahrada. Neprocházeli se tudíž „v okolí zoologické zahrady“, ale „v blízkém parku Tiergarten“.

s. 9: „Protože jsme se stýkaly jen se židovskými dětmi a naší učitelkou, také Židovkou, o tehdy už vládnoucí nenávisti a agresivitě vůči Židům jsme neměly tušení“, v originále: „Door de omgang met uitsluitend Joodse kinderen en Joodse onderwijzers hebben wij niets van de reeds bestaande Jodenhaat en agressie ondervonden“, tedy doslova „Stykem s výhradně židovskými dětmi a židovskými učiteli jsme z již existující nenávisti a agrese vůči Židům nic nepociťovaly.“ Překlad „neměly tušení“ je v rozporu s následující historkou o tom, jak Hannelore nosila před Vánoci dárek domovnické manželské dvojici a v jejich přehnaně nasládlém chování vnímala skrytý antisemitismus.

s. 10: „Tehdy děti neměly právo cokoliv ovlivňovat“, v originále: „In die tijd hadden kinderen daarin totaal geen inspraak“, tedy „V té době do toho děti vůbec neměly co mluvit“ (jde specificky o výběr školy).

s. 12: „Židé byli vyháněni z domovů a deportováni do koncentračního tábora Sachsenhausen“, v originále: „Joodse mannen werden uit hun huizen gehaald en naar concentratiekamp Sachsenhausen gedeporteerd“, tedy „Židovští muži byli zatýkáni ve svých domovech a deportováni (...)“. Zaměření razií na muže je také důvod, proč otec Hannelore v té době přespával u své svobodné sestry nebo u jiných samostatně bydlících žen z příbuzenstva, kde tím pádem razie tolik nehrozila, kdežto Hannelore s matkou mohla zůstat prostě doma, jak se líčí v následujících větách. Z českého překladu se teď však zdá, jako by otec byl velký sobec, protože se snažil zachránit sám a ženu s dítětem nechal doma napospas.

s. 13: „Následujícího rána jsme se vydali na palubu parníku“, v originále „De volgende ochtend gingen we aan boord“, tedy „Následujícího rána jsme se nalodili / nastoupili na loď“ (jak se dá najít i v Nizozemsko-českém slovníku).

s. 36: „tím víc se ozývalo hlasů, které cestujícím na lodi nabízely azyl“, v originále: „hoe meer stemmen er opgingen om de passagiers asiel te verlenen“, tedy „tím víc se zvedalo hlasů volajících po tom, aby byl pasažérům poskytnut azyl.“ Jak už bylo řečeno, azyl nakonec po dlouhém čekání a marných žádostech v USA, Kanadě a několika jihoamerických zemích nabídly čtyři evropské země – z českého překladu by se však zdálo, že se loď držela na moři, protože si z tolika nabídek azylu nemohla ani vybrat.

s. 37: „Kdosi telefonoval Whitehallovi, vysokému úředníkovi z Home Office“, v originále „Er werd met Whitehall, met een hoge ambtenaar van het Home Office getelefoneerd“, tedy „telefonovalo se s Whitehall, s vysokým úředníkem Home Office“. Whitehall je třída v srdci Londýna, v níž Home Office (tedy ministerstvo vnitra) sídlil. Že se úředník nejmenoval Whitehall, se dá odvodit i z toho, že se opakuje předložka „met“ (s).

s. 68: „JPA (Jüdische Presse Agentur, táborový plátek)“, v originále „JPA (Jüdische Presse Agentur, de kampgeruchten)“, nešlo tedy o „plátek“, ale o fámy (asi jako česká „agentura JPP“, tj. „jedna paní povídala“). Označení JPA bylo ve Westerborku natolik zavedené, že se vyskytuje i v jiných publikacích o životě v tomto táboře.

Stručné formulace překladatelka místy opravdu nebývale široce rozepisuje. Když na s. 7 autorka říká, že jako dítě mizerně jedla, používá k tomu vtipný a výstižný obraz: „Ze [mijn maaltijden] liepen in elkaar over, omdat ik er zo lang over deed“, doslova: jedno jídlo přecházelo v druhé, protože mi to tak dlouho trvalo. (Ano, je to překladatelský oříšek a stálo by to přemýšlení – něco jako „loudala jsem se s jídlem tak, že se krmení táhlo od rána do večera“?). V češtině však čteme rozvláčný opis: „nechtěla jsem jíst, jídlo chladlo, protože jsem ho odmítala, každé krmení bylo utrpením“. Rovněž na s. 7 vkládá překladatelka svévolně do souvětí další větu: „Sekretářka i poslíček byli Židé, zůstali u nás a pokaždé, když jsem se objevila v kanceláři, se mnou laškovali.“ („De secretaresse en ook de loopjongen waren Joods en maakten altijd grapjes met mij zodra ik me op kantoor vertoonde.“) Podobně na s. 8 autorka vzpomíná, jak dřív v rodině trávili šabat, a používá k tomu nizozemské slovo „gezellig“, někdy považované za „nepřeložitelné“: „Ze waren erg gezellig“ (tedy něco jako „Byly to chvíle plné pohody“). V překladu čteme rozbujelý opis: „Byly to domácké, přesto společenské a družné oslavy.“

Také jazyková redakce by mohla být pečlivější. V překladu zůstaly pravopisné i jiné gramatické chyby: s. 51 „strach a napětí před každým transportem zasáhli i nás“, s. 92; „Dostala jsem od mistra za úkol, abych hotová křídla odnášela na druhý konec fabriky na místo, kde se shromažďovaly“, s. 100; „Naše auto se zbylými ženami a ještě několik dalších aut Červeného kříže jely na západ.“ Ještě v poslední větě (s. 110) zůstalo vypadnutí z vazby: „a tak byl původcem našeho manželství (uzavřenému o deset let později)“.

Vzpomínky Hannelore Grünbergové Kleinové přinášejí další svědectví o osudech Židů v hitlerovském Německu a za druhé světové války. K prostředím známým i z českých pramenů doplňují méně známou epizodu o plavbě parníku St. Louis a líčení života mladých lidí v nizozemském táboře Westerbork. Procentuální hodnocení vzpomínkových textů těch, kdo přežili holokaust, bych však považovala za nepatřičné.

O plavbě parníku St. Louis:
Gordon Thomas, Max Morgan-Witts: Voyage of the Damned (1974), č. Pouť zatracených (1999) – románové zpracování, film Pouť prokletých (1976)