V těchto dnech vychází současně v třiadvaceti zemích kniha, která nese originální název The Betrayal of Anne Frank. A Cold Case Investigation (Udání Anne Frankové. Odložený případ). Kanadská autorka biografií Rosemary Sullivanová v ní zaznamenává výsledky pětiletého pátrání, jehož cílem bylo rozluštit hádanku, která už od konce války nedává pokoj badatelům, životopiscům ani mnohým čtenářům: kdo udal Anne Frankovou (a celé osazenstvo úkrytu v tzv. zadním domě)?

Za tu dobu vzniklo na třicet hypotéz, ale žádnou z nich se nepodařilo prokázat (tedy ani tu, která má v únoru vyjít knižně v nakladatelství Pangea, se zkomoleným křestním jménem Anne Frankové v titulu; dřív k této problematice vyšla v překladu Jany Mitáčkové studie Davida Barnouwa a Gerrolda van der Strooma Kdo udal Anne Frankovou?, Academia 2014). Nezvratně prokazatelná není ani tato nejnovější hypotéza, založená na rozsáhlém mezinárodním výzkumu s použitím moderních forenzních metod a se zapojením umělé inteligence. Badatelé a vyšetřovatelé (na výzkumu se totiž podíleli i kriminalisté) jsou však přesvědčení, že jejich hypotéza je zatím nejvěrohodnější.

Obyvatele úkrytu měl udat jeden z členů Židovské rady, orgánu zřízeného nacisty k účinnějšímu provádění „konečného řešení“. Její členové, přední představitelé židovské obce, doufali, že se jim v této vnucené funkci snad podaří alespoň zmírnit dopad průběžně zaváděných protižidovských opatření. Koncem září 1943, kdy nacisté považovali deportace Židů žijících v Nizozemsku za úspěšně uzavřené, však skončila většina členů rady i s rodinami v koncentračních táborech. Tomuto osudu unikl notář Arnold van den Bergh. Mohl ho zachránit seznam s adresami některých ukrývajících se Židů. Židovská rada se totiž těšila mezi židovským obyvatelstvem takové důvěře, že někteří lidé posílali jejím prostřednictvím z tranzitního tábora Westerbork dopisy příbuzným v úkrytu. Stačilo tedy opsat na seznam adresy z obálek. Z titulu své funkce mohl mít van den Bergh přístup jak k takovému seznamu, tak k amsterodamskému velení SD (bezpečnostní služba Sicherheitsdienst), kam měl podle už dřívějších zjištění udavač zatelefonovat.

Otto Frank o případu prokazatelně věděl z anonymního lístku doručeného po válce, ale zjevně se snažil, aby se věc utajila. Podobně se choval i v případě velitele přepadu Silberberga, jehož odhalil až roku 1963 Simon Wiesenthal. Ve světle této nové hypotézy k tomu Franka mohla vést obava, že Silberberg jméno udavače zná a vyzradí. Frankovým motivem pro utajování van den Berghova jména mohla být snaha neposkytovat záminku k dalším antisemitským výpadům (jejichž obětí i sám Frank byl v souvislosti se zpochybňováním pravosti Anniných deníků ze strany neonacistů). Zjištění, že za udáním nestál příznivec německých okupantů, nýbrž vážený příslušník židovské obce, by příslušné kruhy jistě propagandisticky využily. Van den Bergh zemřel v roce 1950 a Frank si při své ohleduplnosti možná také nepřál, aby vina zatížila van den Berghovy dcery a další potomky.

Pro zájemce o Anne Frankovou jsou tu ještě další zajímavosti. Její rukopisy (v přepisu i jako faksimile) jsou teď z ČR volně přístupné v digitální podobě včetně rozsáhlého a podrobného komentáře. I ten, kdo neovládá nizozemštinu, tedy jazyk, jímž Anne psala (anglická verze webu se připravuje), může na www.annefrankmanuscripten.org najít např. fotografie jejích ctitelů a dětských lásek. Česká verze rukopisů vyjde v knižní podobě na podzim v nakladatelství Triáda. Čeští čtenáři tak budou mít poprvé možnost porovnat různé verze deníků. V nejbližších týdnech také vychází druhé, opravené vydání Zadního domu, tedy nového českého překladu deníku Anne Frankové.