Nina Wähä (nar. 1979) debutovala jako spisovatelka v roce 2007, ale výrazněji prorazila až v roce 2019 svým třetím románem Odkaz (Testamente, česky 2021 v překladu Heleny Stiessové): prodalo se přes 75 000 výtisků a byl nominován na řadu prestižních cen. Český překlad autorka osobně představila v červnu 2022 na pražském Světě knihy a při té příležitosti vznikl i následující rozhovor.

iLiteratura: Dočetla jsem se o vás, že ovládáte meänkieli – jazyk kraje, odkud pochází vaše matka. Je těžký?
Nina Wähä: Meänkieli je za samostatnou řeč považovaná jen ve Švédsku, ve Finsku je to pouze dialekt. S finštinou má mnoho společného, takže pokud umíte finsky, není to těžké. Tento jazyk je spjatý jen s Tornedalenem, oblastí na severu Švédska a Finska. Hranici mezi oběma zeměmi tu tvoří řeka Torne a Tornedalen je vlastně údolí na obou stranách řeky. Byly časy, kdy to bývala svým způsobem země nikoho s poměrně pohyblivými hranicemi.

iLiteratura: Ve vašem románu Odkaz zaznívá vedle švédštiny právě i meänkieli a finština. Zajímalo by mě, jak je to se znalostí finštiny mezi běžnými Švédy? Vztahy obou zemí jsou i historicky velmi úzké, finština tam není jen jakýsi jazyk menšiny…
Nina Wähä: Rozhodně ne všichni Švédové rozumí finsky nebo znají meänkieli. Navíc i generace našich prarodičů, kteří žili v Tornedalenu a byli Sámové nebo finští Švédové, měli zakázáno mluvit svými rodnými jazyky, sámsky nebo meänkieli. Na švédské straně to zanechalo celkem hlubokou ránu. Mladší generace to pociťují jako ztrátu jazyka. Neznají svou mateřštinu. Na finské straně to tak velký problém nebyl, jak jsem říkala, meänkieli je vlastně nářečí. S finštinou se to má tak, že ve Švédsku žije velké množství lidí, kteří jsou s Finskem nějak spojení – v minulosti tam bydleli, jejich rodiny přišly z Finska do Švédska za války a podobně. Ale běžný Švéd tyhle jazyky neovládá.

iLiteratura: Váš otec byl z Bulharska, umíte něco i bulharsky?
Nina Wähä: Ne, nevyrůstala jsem s ním. A dokonce ani moje sestry, které vychoval, bulharsky nemluví. Nevím, proč nás to táta neučil. Možná to byl způsob, jak nechat minulost za sebou, začít znovu, možná bylo fajn mít jazyk, kterému rozuměli jen jeho kamarádi a nikdo jiný. Zato máma se mnou finsky mluvila, od ní znám meänkieli. Ale bulharsky bohužel ani slovo.

iLiteratura: Vaše příjmení ale není ani bulharské, ani švédské…
Nina Wähä: Je finské. Mělo by se psát s jednoduchým V, ve finštině to znamená „malá“. Ale když byla máma mladá, někdy v 70. letech, odešla do Dánska a začala se podepisovat s dvojitým W. Křestním se jmenovala Marita, ale změnila to na Maritza. A tak dále. Byla to taková disco generace. (smích)

iLiteratura: Do Dánska odešel také mladší bratr Annie, stěžejní postavy vašeho románu Odkaz. Ten jste začala psát jako sbírku povídek. Proč jste se nakonec rozhodla pro román?
Nina Wähä: To jsem nebyla já, to ten text sám! (smích) Děje se mi to často, když píšu. Nevím úplně přesně, jak to dopadne. I když si během psaní a dohledávání informací pořád myslím, že jsem to já, kdo rozhoduje, kdo to řídí, avšak už jsem se smířila s tím, že to tak není. Když já začnu psát, ten text už je někde hotový. Mým úkolem je být takový archeolog, který ho kousek po kousku odkrývá. Před Odkazem jsem napsala ještě dva romány, už u nich jsem si toho všimla.

Když jsem začínala psát příběhy, ze kterých nakonec vznikl Odkaz, říkala jsem si, že bych chtěla napsat něco o téhle postavě, onom místě, možná o celé společenské třídě. Inspirací mi byli příbuzní z matčiny strany, měla spoustu sourozenců a širokou rodinu. Chtěla jsem svým vyprávěním obsáhnout období od druhé světové války až po současnost. Psala jsem chvíli o tom, chvíli o něčem jiném, když vyprávění začalo drhnout, přeskočila jsem k někomu jinému. Ale po nějakém čase se ukázalo, že se všechny ty příběhy odehrávají ve stejném čase, zdálo se mi, že postavy jsou ovlivněné i stejným traumatem, nějakou událostí v rodině. Měla jsem napsanou už polovinu toho, z čeho měla vzniknout povídková kniha, když mi došlo, že je to jeden jediný příběh. Tehdy jsem řekla svému nakladateli: „Vůbec nevím, jestli to jsou povídky, nebo kapitoly.“ A on mi odpověděl: „To nevím ani já. Ale nevadí, piš dál, ať už tak nebo tak.“ Nakonec jsem se rozhodla pro román, strukturu mu vtiskla právě Annie a její těhotenství, které dává knize časový rámec.

iLiteratura: Pro postavu Annie prý byla velkou inspirací vaše matka. Ví o tom?
Nina Wähä: Ano, to ví. Když se někdo ptá, odpovídám jen, že ne všechno je pravda. Já Odkaz považuji za psychologický rozbor jedné rodiny, její dynamiky. Je inspirovaný příbuznými mé mámy, ale je to také exkurz do psychiky jednotlivých postav. Když píšu, kdo si co myslí, cítí nebo si přeje, je to už jen fikce.

iLiteratura: Poznal se v knize někdo z příbuzných?
Nina Wähä: Myslím, že se tam nějak najde každý. Jedna známá mi třeba říkala, že tam našla příběh své babičky, která stejně jako Anniina matka měla spoustu dětí a do Tornedalenu přišla z Karélie, z té části, která potom připadla Rusku. Vždycky jsou to skutečné příběhy, které se tehdy děly, smíchané s mou fantazií. Některé jsem poslouchala znova a znova z mnoha stran, když jsem jezdila k babičce na prázdniny.

iLiteratura: Nebyl to trochu šok, přijet ze Stockholmu do tak odlehlé oblasti, jako je Tornedalen?
Nina Wähä: Připadalo mi to vlastně úžasné. Máma odtamtud utekla hodně daleko a my jsme tím pádem neměli žádné příbuzné, kteří by byli poblíž, kteří by chodili na naše oslavy, babičku a dědu, co by nás navštívili na Vánoce. Byli jsme pořád sami. Když jsem byla dítě, brali jsme to tak, že jedeme „domů“, a já cítila, že tam nějak patřím.

Moji příbuzní třeba vždycky věděli, jestli si dělám legraci, nebo ne. To považuji za takové výrazné znamení, že jejich svět je i můj svět. Víte, myslím, že spisovatel vždycky žije svým způsobem na hranici dvou světů, na několika místech zároveň, je spíš takovým pozorovatelem, cestovatelem mezi několika realitami, žije tak trochu pod povrchem. Možná mi právě tyhle dva oddělené světy daly skvělé předpoklady stát se spisovatelkou.

iLiteratura: Stále ale žijete ve Stockholmu – neměla jste někdy chuť se do Tornedalenu přestěhovat?
Nina Wähä: Ani ne. Stockholm je krásné město, čisté, spořádané, fungující. Ale v zimě je tam opravdu zima a tma, takže si neumím představit, že bych se přestěhovala ještě dál na sever. (smích) Když je sníh, je to moc krásné, ale ve Stockholmu většinou není. Musíte si pořád připomínat, že za chvíli bude jaro. Na lidech se to taky podepisuje. Všimla jsem si, že když se na jaře vrací světlo, má to stejný efekt, jako třeba když je člověk sezdaný s nějakým násilníkem, celou zimu dostává výprask, a najednou to skončí, je slunce, je krásně. No a pak to přijde znova. (smích)

iLiteratura: Co říkají lidé z Tornedalenu na knihy o lidech z Tornedalenu?
Nina Wähä: Nevím to jistě, ale všichni, kdo se mi ozvali, psali, že se v knize poznali, že znají podobné příběhy ze své rodiny. Psaní o určitém místě by člověk neměl podceňovat. Znáte třeba švédskou knihu Ať vejde ten pravý? Napsal ji John Ajvide Lindqvist a odehrává se v Blackebergu, předměstí Stockholmu, které je dvě stanice metra od místa, kde jsem vyrůstala já! Když to napsal, byla jsem nadšená, protože jsem se v tom našla, měla jsem pocit, že mě někdo vidí. Tedy ne že bych byla upír. Ale psal o místě, které do té doby bylo neviditelné. Cítila jsem hrdost.

iLiteratura: Chápu, ale většina toho, co o Tornedalenu vím, je z knih Mikaela Niemiho. A to hlavní, co jsem si odnesla, je, že lidé tam jsou velmi zvláštní. Nevadí jim tohle poslouchat?
Nina Wähä: Myslím, že ne. I když – lidé se tam moc do konfliktů neženou, takže mi možná ti, kterým se to nelíbí, prostě nenapíšou. (smích) Ale věřím, že je to spíš potěší, když se v knize tak nějak najdou.

iLiteratura: V knize se představují postupně příběhy všech sourozenců, i zlého otce Penttiho a obětavé matky Siri. Stěžejní je asi postava nejstarší dcery Annie. Byl tam někdo, kdo vám byl sympatický? O kom byste ráda psala i dál?
Nina Wähä: Postava, kterou mám opravdu ráda, je jedna z nejmladších dcer – Lahja. Ta podle mě představuje naději, nějaké nalezení sebe sama, vyrovnání se se životem. Příběh je ale nakonec ohraničený těhotenstvím Annie, protože mi šlo o zachycení jedné rodiny v určité fázi života, i když minulost i to, co přišlo po sedmdesátých letech, kdy se děj odehrává, by také byly zajímavé.

iLiteratura: Váš román Odkaz měl ve Švédsku velký úspěch. Neměla jste strach napsat další knihu? Že třeba nebude tak dobrá?
Nina Wähä: Ani ne, snažila jsem se na to nemyslet. Soustředila jsem se na hlas v sobě, který chtěl vyprávět nový příběh, a nemyslela na to, co bylo.

iLiteratura: Odkaz a aktuálně i váš nejnovější román Babetta jsou poměrně temné, nemáte v plánu nějaký humoristický kousek?
Nina Wähä: Odkaz, pokud vím, četli lidé ve Švédsku jako hodně temný. Ve Finsku si tam čtenáři dokázali najít i veselejší stránku. Je to hodně černý humor, který ale představuje i určitou strategii přežití. Myslím, že i v Babettě je určitý druh humoru, i když možná dost ostrý. Knihy, které se líbí mně, jsou spíš vyvážené, najdete tam od všeho něco. A to je i můj styl.