Přiškrceni rodinnými pouty
Švédsko a Finsko, to je pro Středoevropany dlouhá zima a tak trochu exotika na konci světa. Ale údolí řeky Torneå představuje daleký sever a exotiku i pro většinu Švédů a Finů. Právě tam, v odlehlém kraji u hranic obou zemí, se odehrává rodinná sága spisovatelky Niny Wähä s názvem Závěť, která se stala jednou z nejúspěšnějších švédských knih roku 2019.
Švédská herečka, zpěvačka a spisovatelka Nina Wähä (nar. 1979 ve Stockholmu) má za sebou tři romány, v nichž se zaměřuje zejména na složitost rodinných vztahů, a jednu sbírku povídek. Zatím nejúspěšnější aktuální román Testamente (Závěť) jí přinesl zájem čtenářů (přes 75 000 prodaných výtisků), přízeň kritiků (Cena Švédského rozhlasu za nejlepší román a nominace na řadu dalších ocenění) a také mezinárodní pozornost (práva prodána do nejméně 12 zemí). Dá se tedy mluvit o literární události minulého roku, doufejme, že v dohledné době dostupné i v českém překladu.
Siri a Pentti Toimiovi a jejich dvanáct velmi rozdílných dětí – od předškoláků po dávno dospělé – jsou hlavními hrdiny a hrdinkami rozvětveného příběhu, který vznikal původně ve formě povídek o jednotlivých sourozencích, nakonec se však autorka rozhodla románově je prokomponovat. Početná rodina jí dala příležitost vciťovat se do odlišných povah a zkoumat jejich soužití, v dobrém i ve zlém. Rozhodně se nedá mluvit o žádné idylce, s dětmi se na statku Toimiových nikdo moc nemazlil. Některé z nich se rozhodly domov opustit, jakmile to šlo (v první řadě Annie, pro niž byla autorce inspirací její vlastní matka), další se před okolím uzavřely do sebe. Vzájemné odcizení rodičů pak postupně směřovalo k rozvodu – v tomto zapadlém kraji stále dost nezvyklému výstřelku.
Jak se střídá perspektiva postav a vyprávění odbíhá od konce 70. let 20. století do minulosti a zase se vrací, čtenář získává stále komplexnější představu o rolích v rodině a objasňují se mu motivace chování jejích členů. Ne u všech se autorce daří zprostředkovat jejich pohled na svět stejně přesvědčivě, někteří jako by ji zajímali více než jiní. Hodně pozornosti je věnováno Siri, pocházející „ze slunečného jihu“, z Karélie, odkud se jako dívka musela s rodinou v roce 1940 po zimní válce evakuovat, stejně jako statisíce dalších Finů. Román tak záslužně připomíná historické události, které ve švédské (a pochopitelně ani české) literatuře nebývají příliš často zmiňované, nicméně fakty čtenáře nijak nezahltí. Siri patří k postavám vylíčeným plasticky, sledovat její životní příběh a nakonec i nesmělé osvobozování a hledání sebe samé po rozvodu, který si nikdy ani neuměla představit, je nesmírně zajímavé.
Horší je to s Penttim, otcem dětí: přijít na kloub tomu, proč má v sobě tolik krutosti a terorizuje celou rodinu, není vůbec jednoduché. Svou podivnou a překvapivou závětí, kterou sám sebe staví do nečekaného světla, navíc dokáže beztak už rozklížené vztahy mezi sourozenci ještě víc zkomplikovat. Právě nezodpovězené otázky ale prozrazují, že před sebou máme příběh inspirovaný životem: ne každá záhada se jednou vyjasní, ne každá smrt (vražda?) v severském románu končí úspěšným odhalením viníka, ne vždy přijde pointa, rozuzlení, katarze. Mezi sourozenci a rodiči nemusí existovat jen bezmezná láska nebo zarytá nenávist, ale i spousta zmatených pocitů, napětí a neuzavřených témat, nebo taky prostě – nic.
Nina Wähä si tak trochu utahuje z žánru detektivky tím, že oddíly svého románu nazývá 1) The cast, the scenery, 2) The murder a 3) Who dunnit a od začátku záměrně vyvolává nepatřičná očekávání. Závěrečná část nepřináší gradaci ani rozhodující konflikt, spíš jen bezradné přešlapování a zametení nepohodlných otázek pod koberec, protože je přece třeba dívat se dopředu. Jak už to tak v životě (někdy) bývá.
Kraj Tornedalen, stereotypně spojovaný s bujícím alkoholismem, početnými rodinami a nemluvnou zasmušilostí obyvatel, mnozí znají z knih Mikaela Niemiho, zejména z nezapomenutelného, částečně autobiografického bestselleru Popmusic z Vittuly. Na autobiografickém základě staví i Nina Wähä, nebo přesněji: inspiruje se historií své rodiny, předcházející svému narození. Zemi předků ale představuje v odlišném světle. Nahlas se u její knihy na rozdíl od Popmusic čtenář pravděpodobně nezasměje, nanejvýš na něj autorka poťouchle zamrká nebo ho zaskočí sarkastickou poznámkou či řečnickou otázkou. Přináší ale poctivě odvyprávěný osobní příběh pro ty, kdo se rádi sžívají s postavami z masa a kostí a nemají chuť se s nimi hned tak rozloučit. Spisovatelka ostatně nevylučuje, že se k některým členům rodiny Toimiových v další knize vrátí.
U nás práva na Testamente koupilo nakladatelství Jota, a tak se i zdejší čtenáři mohou těšit na drsnou rodinnou ságu, nepostrádající kostlivce ve skříni ani ponory do nám nepříliš známé historie a vyprávěnou s opravdovým gustem.