Místo nevhodné k žití, nacházející se v té nejpustější končině střední Evropy. I takto nelichotivě někteří zahraniční návštěvníci kdysi charakterizovali naše hlavní město. Publicista a překladatel Michael Borovička (nar. 1951) do knihy Praha temná a tajemná: Neturistický průvodce alternativní minulostí města sesbíral řadu podobných výroků i skutečností, které se v oficiálních publikacích, jež mají město reprezentovat, většinou neuvádějí. Zachycuje odvrácenou stranu metropole, její „temné barvy“, jež jsou také „součástí městského obrazu“.

Matka měst „měla své podsvětí, své vrahy, zloděje, nevěstky i popravy, dopouštěla se bezpráví a pogromů, byla lhostejná vůči utrpení svých židovských obyvatel. Zažila vojenské střety i obléhání, morové a jiné rány, bojovala s ohněm i povodněmi.“ Některé z těchto událostí se udržely v kolektivní paměti (požár Národního divadla), jiné, i rozsahem katastrofálnější, jako byl dosud největší požár z roku 1689, se z ní vytratily.

Zkušenějším čtenářům, kteří znají klasické knihy Město vidím veliké…: Cizinci o Praze (uspořádal Vincy Schwarz, Fr. Borový, 1940), stále znovu vydávanou Prahu legend a skutečnosti od Karla Krejčího (1904–1979), díla předúnorového ředitele Muzea hlavního města Prahy Antonína Novotného (1891–1978), Ripellinovu Magickou Prahu, a zvláště Demetzovu Prahu černou a zlatou, Borovičkův výběr asi nepřinese mnoho nového, v tomto smyslu je trochu „recyklační“. Trendy vícekrát zachycené ve starších textech ale protahuje až do současnosti, takže cituje nejen zhnusené hlasy středověkých poutníků a hlasy rozčarovaných cestovatelů 18. a 19. století, ale spojuje je i s rozčarovanými svědectvími z doby poměrně nedávné, především Alberta Camuse a Alberta Einsteina. Ten ovšem Prahu poznal nikoli jako turista, ale jako profesor zdejší německé univerzity, pro kteroužto roli si musel pořídit třírohý klobouk s kordem a takto vyšňořený složit přísahu.

Také dějiny prostituce Borovička popisuje v dlouhé časové perspektivě: od jejích dávných odpůrců, jako byl Jan Milíč z Kroměříže, který jistý nevěstinec koupil a přejmenoval na Nový Jeruzalém (s cílem jeho osazenstvo převychovat), přes Zlatovlasou Elsu, údajnou milenku císaře Karla I. (1887–1922), roku 2004 blahořečeného, až po příběh Tonky Šibenice v podání Egona Erwina Kische, v němž nechybí milosrdná služba na smrt odsouzenému (odtud hrdinčino jméno) a představa posmrtného ráje. Tato kapitola nepůsobí úplně tragicky a pochmurně: autor ji oživuje například vyčítavým dopisem jisté prostitutky baronu Nádhernému, že dala na jeho rady, aby se zkusila živit počestným povoláním, konkrétně čištěním oken, při čemž spadla a zranila si ruku. Proto usoudila, že je pro ni taková práce životu nebezpečná a vrátila se k řemeslu, které dobře ovládala.

U zločinů se autor zaměřuje na místa a způsoby poprav. Čtenář může být zmatený, když se dočte, že poslední veřejná pražská poprava se konala roku 1866, a na dalších stránkách se dozví, že následovaly další po druhé světové válce, kdy byli veřejně oběšeni německý náměstek pražského primátora Josef Pfitzner a Karl Hermann Frank. Což jsou ovšem období, kterým se Borovička věnuje méně, protože i pro něj je zřejmě přitažlivé hlavně temno a tajemno malebné a romantické, o něco méně už to spojené s totalitními ideologiemi a státem organizovaným masovým vražděním, i když zmiňuje i ono. (Navíc historickou geografii Prahy v tomto ohledu dostatečně vytěžují autoři jiní, například Jiří Padevět.)

Autorův výběr je záměrně jednostranný, v čemž má nicméně slavné předchůdce. I zmíněný Angelo Maria Ripellino (1923–1978) o Praze psal, že je to „morbidní město“, do jehož obrazu se mu nevešel kupříkladu abbé Josef Dobrovský; „osvícenci a vzdělanci prométheovského typu nemají“, jak napsal Viktor Šlajchrt v recenzi pro Respekt, v Magické Praze místo. Ani četné jiné postavy, neboť „v Praze otců Kondelíků a pánů Načeradců golema nepotkáš“.

Trochu podobně je tomu i s Prahou temnou a tajemnou, v čemž ovšem autor splňuje očekávání daná názvem díla. Když tedy Borovička kupříkladu charakterizuje Olšanské hřbitovy jako pustnoucí oblast, v níž se náhrobky bohatých měšťanů stávají útočištěm bezdomovců, je to jen půlka pravdy: přes den se tam totiž procházejí a v klidu obědvají dobře vypadající zaměstnanci okolních kanceláří a luxusních obchodů. Z reakcí zahraničních cestopisů zmiňuje převážně hlasy co nejnegativnější, třebaže většinou se v nich znechucení mísí s dráždivostí a okouzlením, odpor s přitažlivostí exotické jinakosti (zaznamenává například údiv nad městem, jehož obyvatelé byli tak zbožní, že podlaha Svatovítské katedrály se místy zdála být „ošoupána polibky“). Ostatně sám přiznává, že podle některých cizinců bylo zdejší prostředí vhodné maximálně jako kulisa strašidelného románu, což je ovšem charakteristika ambivalentní, potenciálně také využitelná k přilákání dalších turistů. Některé z těchto temnějších aspektů si Praha, jak autor podotýká, „dodnes hýčká coby součást genia loci, jako pochmurnost legend, pověstí a šerých zákoutí, inspirujících celou řadu literárních děl“.

Část z představených historek je těžké ověřit a oddělit tak fámy od ututlaných skandálů – o takových se Michal Borovička vyjadřuje zvláště zdrženlivě a opatrně. Celkově se autor Praha temné a tajemné snaží zachovat si věcný přístup a i o skandálních jevech psát čtivě, ale střízlivě.