Ačkoli se Szabłowského Jak nakrmit diktátora může na první pohled jevit jako zvláštní kuchařka, nejspíš si toho podle ní moc neuvaříte. Ledaže byste v zahradním jezírku chovali parmičky mosulské, o kousek dál vám stála pec, do které se vejde celá koza, nebo byste měli dva dny nazbyt k tomu, abyste pomaličku táhli vývar z kostí, zatímco za domem vám poklidně dozrávají manga. Pak byste se díky této knize mohli najíst jako (v době, kdy jejich národy sužoval hlad) irácký prezident Saddám Husajn, „Jeho veličenstvo doživotní prezident, polní maršál Al Hadži doktor Idi Amin, pán všeho tvorstva na souši i ve vodě, přemožitel Britského impéria v celé Africe a především v Ugandě“, někdejší albánský komunistický vůdce Enver Hodža, kubánský prezident Fidel Castro nebo kambodžský diktátor Pol Pot. A k tomu nádavkem jako několik dalších postav, které kolem osudů kuchařů – hlavních hrdinů této knihy – jen projdou, včetně třeba Ernesta Che Guevary.

Jenže o vaření v téhle knize jde nakonec nejméně, a i když se v ní sem tam objeví nějaký zhuštěný recept, po chvíli se zdají být popisy přípravy jídel zbytečné a možná budete mít nutkání je přeskakovat. Naštěstí jich v knize není přepříliš a jejich relativní nadbytečností výčet záporů reportáže končí.

Jednoho dne přišli vojáci
Witold Szabłowski procestoval půlku světa, aby vyzpovídal šestici bývalých kuchařů (pět kuchařů a jednu kuchařku) pěti nechvalně proslulých bývalých diktátorů. Kromě toho mluvil s řadou jiných pamětníků oněch totalitních režimů, což vyprávění kuchařských mistrů často staví do zcela jiného kontextu a nezřídka nutně zpochybňuje mnohdy idealizované vzpomínky. Výsledek dlouhého pátrání, přemlouvání k rozhovorům a jejich následné záznamy zhustil do relativně tenké knihy, které nelze upřít reportážní čtivost. V dílčích kapitolách stíhá Szabłowski na několik desítkách stran nastínit aktuální atmosféru země, popsat cestu ke kuchaři a následně zprostředkovat jeho vyprávění.

Jak se ukazuje, vztah mezi kuchaři a diktátory býval různý, proto ne všichni kuchaři souhlasili s uvedením svého jména a ne všichni se autorovi svěřili s osobními názory, vlastním životem a intimními detaily ze žaludku svého bývalého zaměstnavatele. I z takové stručnosti, s jakou k reportérovi promlouval Hodžův kuchař K., však Szabłowski dokáže vytěžit maximum: „Jak jsem se k Enverovi dostal? Netuším. […] Jednoho dne přišli dva vojáci a řekli mi, že se mám sbalit, protože mě odvezou do jiné práce, do města Vlora, na celý měsíc. Ta cesta se mi moc nehodila. Manželka byla těhotná, nechtěl jsem ji nechat samotnou. Ale když strana rozhodla, že jedeš, tak jsi jel. Bez diskuze.“ (s. 139)

Že je diktátorům společná touha po moci, přebujelé ego a frivolnost při vynášení rozsudků smrti, nepřekvapí nejspíš nikoho. Většina toho ostatního, co se od jejich kuchařů dozvíme, může být pro čtenáře nejen překvapením, ale také impulsem, aby přehodnotil svou představu, jak nahlížíme na velké dějiny v kontrastu dějin každodenních.

Vařit na pozadí dějin
Kniha Jak nakrmit diktátora je především o tom, na co všechno měli diktátoři žaludek. V doslovném i přeneseném významu. Aby mohl sledovat fascinující průběh změn režimů a aby získal náhled do myšlení těch, kteří žili v revolučním období, a zejména nový pohled na osobní život známých diktátorů, mohl Szabłowski stěží najít tak ideální respondenty, jakými jsou právě jejich osobní kuchaři. Přestože je to na první pohled zdroj poměrně nečekaný, autor čtenáře už po několika málo stranách přesvědčí, že podceňováním právě těchto blízkých osob velkých postav dějin přichází možná dějepisectví o unikátní pohled na zásadní historické události. Jistě, k tomu, abychom mohli výpovědi kuchařů brát věrohodně a abychom se zbavili pokušení je alespoň u některých z nich zpochybnit, je třeba kritického odstupu. Nejde však o odbornou historiografickou publikaci, ale o zachycení unikátních pohledů a vzpomínek, přestože vzpomínky jsou vždy nespolehlivé, zvláště pak, jsou-li vyprávěny někomu dalšímu (autorovi) a jeho prostřednictvím teprve přefiltrovány čtenářům.

I proto se zde kritického přístupu dočkáme, a to právě prostřednictvím úhrnů dobových fakt a korekcí v podobě vzpomínek jiných pamětníků, někdy citovaných z další literatury. Tato konfrontace dobové reality zrůdného totalitního režimu a citově zabarvených vzpomínkových pasáží je přítomna v každé části, nejpatrněji ovšem v závěrečné kapitole o Pol Potově komunistické revoluci: „Nejlepší způsob, jak dokázat, že jsi dobrým komunistou, bylo mytí toalet – v khmerské kultuře je to považováno za jednu z nejvíce ponižujících činností. Ti nejodvážnější je myli holýma rukama a exkrementy ze stěn seškrabávali nehty. Těžko se jim divit. Bojovali o život. […] Hlad byl trest za neposlušnost. Hlad byl trest za špatný původ. Hlad byl trest za nemoc, za nepoužitelnost pro revoluci.“ (s. 238–239) O několik stran dál autor vyzpovídává dva bratry, jejichž rodina se ocitla mezi nepřáteli režimu a kteří vyrůstali v pracovních táborech, kde krysa byla nejvytouženější pochoutkou, avšak i její odlovení se trestalo krutou smrtí. Podobné výpovědi působí ve stejné kapitole, v jaké Pol Potova kuchařka Yong Moeun vykresluje svého pána božštěji než severokorejská propaganda libovolného z Kimů, neskutečně silně.

Szabłowski v textu střídá osobní zpovědi kuchařů, vlastní zkušenost, dobová a politická fakta, což místy doplňuje též o zdroje ze sekundární literatury. Autenticitě knihy také dopomáhají fotografie (nejen) zpovídaných kuchařů a jejich diktátorů. Dohromady tak Szabłowski vytváří nejen působivou atmosféru, ale také podhoubí k pochopení i pro ty ze čtenářů, kterým jsou některá jména zmiňovaných diktátorů a okolnosti jejich nástupu, vlády a pádu cizí. Kniha Jak nakrmit diktátora je tedy na jednu stranu vhodná pro čtenáře, kteří se touží dostat k diktátorům blíže a dovědět se o nich mnohé netušené detaily, vyprávěné z perspektivy osob žijících po nějaký čas v jejich bezprostředním okolí. Neztratí se v ní ale nejspíš ani takový čtenář, pro kterého jsou jména Amin, Hodža nebo Husajn jen náhodně zaslechnutá jména z novin a televizních zpráv nebo kterému jsou některá z nich dokonce zcela neznámá.

Autorův příjemně čtivý styl je pak už jen bonus k faktu, že umí vybrat patrně ty nejsilnější a nejpoutavější příběhy, jaké se v kuchyních čtyř různých kontinentů doslechl.