Přestože je Susan Choi autorka pěti románů, teprve její pátý román vychází v překladu do češtiny. Jeho téma je totiž aktuální nejen ve Spojených státech, kde spisovatelka žije, ale i v Česku. Za knihu tematizující vztahy mezi vyučujícími a studentkami nebo studenty získala Choi americkou National Book Award.

Ve třech částech románu – všech nazvaných Cvičení důvěry se setkáváme s postavami různého věku a s odlišnými životními zkušenostmi, které se promítají do jejich stylu vyprávění. Vše se točí okolo střední umělecké školy kdesi na jihu Spojených států, zejména okolo oboru herectví, které v 80. letech studují čtrnáctiletá Sarah a David. První část vypráví příběh jejich náctileté lásky, která je velice intenzivní, vášnivá, plná nedorozumění a nedostatku komunikace. Ocitáme se na parném předměstí, které se táhne desítky kilometrů a poskytuje domov chudším rodinám, jako je ta Sařina, i bohatým, jako je Davidova. Rozdílné postavení Sary, žijící s matkou v bytovce, a Davida, který bydlí s oběma rodiči ve vile, se ještě prohloubí, když David hned k patnáctým narozeninám dostane drahé auto, zatímco Sarah si na vytoužený vůz musí počkat do té doby, než vydělá dostatek peněz v pekárně, kde vedle školy pracuje.

Autorka načrtává klasickou atmosféru americké střední školy, tak jak ji známe převážně ze seriálů pro teenagery: dívky se soustřeďují na módu a make-up, kluci jezdí velkými auty, vznikají milostné zápletky a pořádají se divoké večírky. V románu jde ale o studenty herectví, kteří se častěji než matematiku učí „hrát“. K tomu je vede zpočátku oblíbený pedagog Kingsley, který je považovaný za autoritu a zkušeného herce z Broadwaye. Při cvičeních důvěry učí Kingsley studenty, aby se konfrontovali „sami se sebou“, ale ve skutečnosti jde o intimní a pro psychiku studentů potenciálně nebezpečné okamžiky, z nichž si někteří odnesou trauma.

To je však s odstupem reflektováno až v druhé části, kdy se v už dospělém věku bývalá studentka, která v příběhu vystupuje pod jménem „Karen“, setkává se Sarou. Ta o jejich dospívání napsala knihu. Teprve Karenina reflexe Sařiny interpretace událostí umožní čtenáři uvědomit si, že realita nastíněná v první části je mnohem složitější a že úhlů pohledu může být vícero. Karen se zkušeností z psychoterapie popisuje události i „terapeutickým jazykem“ a rozebírá zejména svůj milostný vztah s Martinem, jedním z pedagogů.

Právě tyto různé pohledy, které nejen patří různým postavám, ale hlavně pocházejí z různých časových období – tedy nejdřív z 80. let, později z doby okolo roku 2000 –, dávají čtenáři možnost uvědomit si, jak odlišně lze vnímat totožné události, jestliže na ně nahlížíme v kontextu jiné doby a vybaveni jejími normami. Když v roce 2017 začala Susan Choi na románu pracovat, ve Spojených státech zuřila aféra okolo Harveyho Weinsteina, vznikalo hnutí MeToo a bylo jasné, že současnost se k sexuálnímu obtěžování nebo „polodobrovolným“ milostným vztahům staví jinak než doby minulé.

V románu však nejde jen o společenský kontext, autorka tematizuje i změnu perspektivy v průběhu života jednotlivce, vlivem dospívání. Dospělé postavy totiž nahlížejí na minulé události jinak – možná méně naivně, s větším nadhledem a zkušeností. Vnímají, jak moc bylo postavení jejich vyučujících nadřazené tomu jejich. Školní prostředí je z hlediska sexismu a sexuálního zneužívání přitom jedním z nejrizikovějších a platí to dodnes. Zejména umělecké školy jsou v tomto ohledu velice zranitelné, jelikož je zde vztah mezi vyučujícím a studentem velice blízký a měl by být založen na vzájemné důvěře.

Autorka v první polovině knihy pracuje s lineární kompozicí a vypravěčem v er-formě. V kombinaci s popisem středoškolského života tak román může působit jako obyčejná love story náctiletých hrdinů, tématem i formou ne příliš odlišná od „románů pro dospívající dívky“. Když se však čtenář prokouše první půlkou, čeká ho skoro pravý opak – vyprávění s množstvím prostřihů do minulosti, častá nedořečenost, která autorce pomáhá budovat napětí a překvapivé rozuzlení, střídání er-fomy s ich-formou nebo práce s nespolehlivým vypravěčem.

Právě vyprávěcí hledisko je nejzajímavější složkou románu, jelikož pohled na události z více perspektiv, jež spolu mnohdy nekorespondují, ilustruje rozpaky, které kauzy sexismu nebo sexuálního obtěžování doprovázejí. Dodnes v mnoha státech neexistují zákony a normy, které by definovaly přesné hranice. V důsledku se tak střetává množství více či méně subjektivních pohledů. Stejně jako v románu, kdy se ke stěžejním událostem staví jinak třicetiletá Karen, jinak její čtrnáctiletá Sarah a úplně jinak na ně nahlíží jejich bývalý učitel Kingsley nebo Martin, kterého po letech působení na škole dostihl „hon na čarodějnice, ve kterém on je tou čarodějnicí“.

Pokud potenciální čtenář uvidí růžovo-modrou obálku knihy a pod jejím názvem si přečte anotační větu „Vášnivá první láska studentů herectví, nebo něco mnohem temnějšího?“, může lehce dojít k přesvědčení, že má v ruce young adult literaturu s milostnou zápletkou, která možná skončí „temně“. Ale když se dostane přes první polovinu, která je poněkud rozvleklejší, ocitne se ve světě dekonstruovaném množstvím perspektiv, kde dostane šanci si z bohorovnosti, naivity a krátkozrakosti složit svou vlastní mozaiku.

Kdyby román četli teenageři v 80. letech, možná by v něm dokázali najít jakési poučení. Dnešní mladí však (doufejme) podobné varování už nepotřebují, osvěta a varování před predátory by měly být nedílnou součástí jejich výchovy. Cvičení důvěry je tak především kniha pro všechny bez ohledu na věk, kteří budou schopni přijmout, že svět je ze všech pohledů nejednoznačné a komplexní místo.

Román nedogmaticky přistupuje k tématům, která v realitě často nedokážeme vidět v plné šíři. Na události, které se staly před lety a které jsou uloženy jen v naší zrádné paměti, Susan Choi nahlíží skrze energické mládí i ironickou a trpkou dospělost. Ukazuje, jakou roli v paměti může hrát sobeckost a zatvrzelost.