Když po vydání Darwinových argumentačně vybroušených knih O vzniku druhů přírodním výběrem v roce 1859 (česky např. Academia 2007) a zejména O původu člověka (Academia, 2006) o dvanáct let později začalo být nejen představitelné, nýbrž i velice pravděpodobné, že se člověk během milionů let evoluce vyvinul z jiných organismů bez zásahu jakékoli vyšší entity, vyvolalo to samozřejmě slušný poprask. Nejenže člověk přišel o svou domnělou jedinečnost, ale stal se i nedílnou součástí veškerého pozemského života. Pohled na přírodu se změnil a zvláštní pozornosti se dostalo primátům, kteří jsou našimi nejbližšími příbuznými. S některými z nich, byť to už je zjištění mnohem mladšího data, nás pojí společný předek, jenž žil před sotva šesti až sedmi miliony lety. Koneckonců příbuzní jsme i s pampeliškou, ale tam už se společný předek skrývá v mnohem hlubší minulosti…

Není divu, že pavilony opic patří v zoologických zahradách k těm nejoblíbenějším. Poté co padla zeď mezi člověkem a ostatními druhy, lze o naší příslušnosti k primátům jen těžko pochybovat a člověk se při pohledu na dovádějící šimpanze nebo stoické gorily občas neubrání dojmu, že sleduje něco důvěrně známého. Mezi primáty ale nepatří jen šimpanzi, gorily či orangutani (a lidé). Věda zná několik set zástupců této fascinující a neuvěřitelně rozmanité skupiny. Jednotlivé druhy se neliší pouze velikostí nebo barvou, ale i chováním, preferovanou stravou, způsobem života a mnoha dalšími více či méně nápadnými znaky. Zmínit můžeme noční komby, důvtipné malpy, výrazné tamaríny, madagaskarské lemury, huňatoocasé chvostany, ukřičené vřešťany, makaky vyhřívající se v termálních jezírkách, mandrily s barevnými obličeji, drobné guarézy nebo obratné gibony. Ty všechny a mnohé jiné představuje v knize Opi grafička a ilustrátorka Eva Horská (nar. 1981), jejíž jméno možná nebude čtenářům neznámé. Jako ilustrátorka se totiž podílela na knize Rozára a Černý Petr, která byla v roce 2021 nominována na cenu Magnesia Litera.

Tentokrát se však zhostila i textové části, třebaže s tou obrazovou si věrna své profesi vyhrála mnohem víc. Kniha se dělí na dvě části. Ta první a kratší seznamuje čtenáře s obecnými informacemi o opicích, jejich výzkumu, zvycích či mýtech s nimi spojených a nechybí ani rodokmen neboli fylogenetický strom primátů. (Termín opice je v knize používán ve volnějším smyslu jako synonymum pro primáty, což taxonomicky patrně není zcela přesné, ale pro účely textu to není důležité, ba naopak, důsledné rozebírání těchto detailů by hlavní sdělení spíše zamlžilo.) Druhá část už je klasickým, přesto neobyčejným atlasem opic, který přibližuje několik desítek především těch známějších primátů. U každého druhu autorka uvádí základní údaje – areál výskytu, oblíbenou potravu či charakteristické rozpoznávací znaky. Často však přidává i různé zajímavosti ze života opic: například že guerézy zanzibarské pojídají dřevěné uhlí z vyhaslých ohnišť, aby předešly problémům po konzumaci jedovatých látek v potravě, nebo že nápadná lysina na prsou u dželad hnědých slouží k vzájemné komunikaci.

Hlavní zbraní Evy Horské jsou však ilustrace, které zajímavý, nicméně ze standardu nijak nevybočující text znamenitě doplňují. Díky obrázkům, jež většinou pokrývají celou dvoustranu, dostane čtenář při prohlížení knihy nejednou pocit, jako by se ocitl v zoologické zahradě nebo rovnou v pralese či jiném přirozeném prostředí jednotlivých druhů, a doslova slyší vřeštění opic prohánějících se korunami stromů. Přestože vypodobnění zvířat není nijak zvlášť realistické, základní znaky se autorce podařilo vystihnout velmi dobře, a některá tak působí jako živá. Snad jediný nedostatek, který lze vytknout, jsou zbytečně malé ikonky, jež ukazují „rozšíření druhu ve volné přírodě“ a „velikost v poměru k dospělému člověku vysokému 180 cm“. Ty jsou totiž tak miniaturní, že je nutné podívat se na ně opravdu hodně zblízka, aby vydaly kýženou informaci.

Ve výsledku jsou Opi Evy Horské velmi působivou knihou, která těží také z toho, že text i ilustrace jsou dílem téže osoby. Je zřejmé, že knížka vznikala s jasným autorským záměrem a představou o její konečné podobě. Radost z ní nepochybně budou mít děti všech věkových kategorií, od nejmenších (na obálce nakladatel uvádí jako hranici 6+, v tiráži 3+), které si budou užívat hlavně krásné obrázky, po ty větší, jež třeba některé informace uplatní i ve škole. Stejně tak potěší každého, kdo dostane neodolatelnou chuť zajít si do zoologické zahrady a z jakéhokoli důvodu nebude moct tuto potřebu neprodleně uspokojit. Díky Opům kritickou situaci pár dní určitě přečká.