S „blbou Vendulou“ se na základní škole setkal snad každý z nás. Jedná se o takové to odmítané dítě, které něčím vybočuje z kolektivu, například svým vzhledem, oblečením, známkami či nestandardním chováním. Často se stane terčem posměchu a ponižování ze strany několika agresorů, se kterými se pak svezou ostatní. Tyto praktiky blízké šikaně se mohou snadno zvrtnout v pravou šikanu, jako je hrubé fyzické násilí, ničení majetku, opakované omezování, psychická manipulace i dnes stále běžnější kyberšikana. Ať už se jedná o jakoukoliv podobu šikany, oběť si své postavení ve skupině dobře uvědomuje a trpí. Blbá Vendula (2023) Noemi Cupalové ukazuje následky záměrné ostrakizace a urážení hlavní hrdinky ve školním prostředí, aniž by bylo řečeno, kdo je skutečným viníkem. 

Zhruba od poloviny knihy, kdy si Vendulinu maminku zavolají do školy na kobereček, nabízí originálně vyprávěný příběh dvě rozličné dějové linky. Ve dvou barevně odlišených sloupečcích vedle sebe nalezneme lepší (červená) a horší (modrá) variantu situace. Autorka v knize nevypráví jen o šikaně, ale klade důraz i na důležitost vlastního přičinění, zvládání hněvu a zodpovědnost všech zúčastněných, a to včetně čtenářů, kteří mohou příběh do jisté míry spoluutvářet.

Z každé stránky sálá hněv

Noemi Cupalová se již několikrát osvědčila jako talentovaná vypravěčka osobitých dětských příběhů a její poslední kniha Blbá Vendula získala nominaci na Magnesiu literu za knihu pro děti a mládež 2024. Ilustrací autorčiných publikací v jejím domovském nakladatelství Běžíliška se zhošťují různí výtvarníci; po Vyhořelých dinosaurech (2022) už podruhé spolupracuje s oceňovanou ilustrátorkou, designérkou a sochařkou Evou Horskou, jež vsadila na kontrast modré a červené barvy. Obě barvy se od okamžiku rozdvojení do dvou paralelních příběhů objevují i v textu. Celostránkové ilustrace zobrazují výjevy z Vendulina vypravování a skvěle vystihují grimasy plné rozhořčení a hněvu. Vše doplňují hrdinčiny „doodly“ neboli čmáranice, jež místy přímo sálají vztekem. Jelikož Vendula miluje kreslení, doodling jí v lavici pomáhá zahánět osamění. Rudá barva pokrývá celou plochu stránek oddělující jednotlivé kapitoly a rovněž odráží stav Venduliny duše, neboť dívka často tzv. vidí rudě.

Z hlavní hrdinky si spolužáci utahují, posmívají se jí a nikdo s ní nechce sedět. Tvrdí o ní, že smrdí, že je blázen, že má ošklivě okousané nehty – obvyklé důvody k posmívání u puberťáků – a krutě si vychutnávají svou převahu. Dostává nálepku blbé Venduly, a jelikož slýchává stejné nadávky dennodenně, začíná jim sama věřit. Vinu nese i třídní učitelka, jenž Vendulu neustále uvádí jako špatný příklad, označuje ji za neurotickou a sezení s ní dává spolužákům za trest. Není divu, že hrdinka kromě smutku pociťuje hlavně vztek, trucuje a staví se na odpor. Jak autorka naznačuje v textu, měli by v podobných situacích zbystřit především dospělí (rodiče i učitelé) a s citem pátrat po příčině problémového chování. Vendulina maminka se chybně ptá pouze na viditelnou šikanu („Ubližuje ti někdo? Berou ti věci třeba?“) a v „modré“ verzi Venduliny prohřešky řeší v afektu formou zákazů a vyhrůžkou terapie namísto klidného dialogu. Vendula se ocitá v nelehké životní situaci nejen ve třídě, ale i doma, protože se její rodiče rozvedli a ona žárlí na tátovu novou rodinu. V pozitivním „červeném“ narativu sledujeme, že ani ostatní spolužáci nejsou dokonalí: Filip má ADHD a Adélini rodiče chodí na párovou terapii. Dokáží si však zachovat zdravý rozum a učitelčin sarkasmus či popichování spolužáků s přehledem odpálkovat.

Vendula vs. Vendula

Pomocnou berličkou se Vendule stane malý tvor Neřád, který vyleze z odpadkového koše a Vendule našeptává, jak má v obtížných situacích reagovat. Zpočátku pro ni znamená jediného opravdového kamaráda, který jí dodává sebevědomí. Jelikož ji však ponouká ke stále větším špatnostem, všechny problémy jen zhoršuje. V modré dějové lince hrdinka jedná podle Neřáda, přičemž dál dává průchod své zlobě a pocitu křivdy. Rodiče i učitelé zde reagují bez porozumění, zatímco v červeném příběhu k ní přistupují se zájmem a empatií, i když jasně nastavují hranice a dívce ukazují, že nejedná správně. Vendula si postupně uvědomuje následky svých činů a nakonec svého přítele Neřáda opouští. V deváté, závěrečné části odehrávající se po prázdninách potkává „červená“ Vendula „modrou“ Vendulu a na obou vidíme důsledky jejich odlišného přístupu. „Červená“ bez Neřáda se chová veseleji a v lavici už nesedí sama, zatímco „modrá“ je stále nešťastná, mračí se a smiřuje se s tím, že je prostě blbá.

Příběhu dodává na dramatičnosti a aktuálnosti vyprávěcí čas: Cupalová zvolila méně tradiční vyprávění v přítomném čase, Venduliny nepříjemné prožitky tak působí naléhavěji a lépe se s nimi ztotožníme. V červené verzi, ke které se, doufejme, přikloní většina dětských čtenářů, autorka píše o důležitosti komunikace, pocitu bezpečí a nutnosti sdílet trápení. Kniha může působit preventivně a včas podchytit nesprávné chování ať už dítěte-oběti, dítěte-agresora, nebo rodiče samotného.