Po více než povedených Cizincích Morta Castlea a již ne tak dobré próze Utrpení těla od Monicy O’Rourkeové vydalo na sklonku minulého roku na horor specializované nakladatelství Golden Dog svou třetí překladovou knihu. I nyní sáhlo po americkém autorovi, tentokrát tak nějak ještě američtějším. Owl Goingback (vlastním jménem Jay Littlehawk) je totiž potomkem původních obyvatel Severní Ameriky a s indiánskými mýty často pracuje i ve svých prózách. Nejinak je tomu i v případě Běsnění kojota, za něž získal prestižní cenu pro hororové autory Bram Stoker Award, na kterou byl již dvakrát předtím nominován (1996 a 1999).

Krev a mýty
Běsnění kojota, vydané v USA v roce 2019, ovšem nezpracovává pouze indiánskou mytologii. Autor rafinovaně naráží na mnohá aktuální témata, jako je například vybíjení ostatních živočišných druhů lidmi a obecně ničení životního prostředí. Přesto se jeho román „nezvrhává“ v ekologickou agitaci a zůstává přístupný i těm čtenářům, které podobná témata příliš nezajímají. Nalézáme je zde v ne zcela vyhraněné formě, což je pro Běsnění kojota příznačné: Goingbackův román je – na rozdíl od mnoha jiných žánrových próz – v otázce dobra a zla do určité míry nevyhraněný, což náročnější čtenáře hororové literatury jistě potěší.

Na jedné straně zde stojí zástupci zvířat (z nichž některá dokáží měnit podobu a brát na sebe tu lidskou) a na druhé straně lidé. A ačkoli některé postavy (zlý titulní kojot, nebo naopak dobrý stařičký indián Luther) mají svou stranu jasně danou, nejasnou hranici mezi dobrem a zlem autor zcela nestírá. Což je jedině dobře.

Příběh sleduje několik linií. Jednu tvoří zmíněný Luther – delegát lidské rasy ve Starém světě, v němž se setkávají zástupci většiny živočichů, aby rokovali a rozhodovali o dalším chodu světa. Luthera se rozhodl zlikvidovat Kojot, který už dále nedokáže strpět lidskou roztahovačnost a všelikvidující sobeckost. Přesvědčí i většinu ostatních zvířat, že je třeba lidskou rasu svrhnout z pomyslného trůnu a nenechat ji nadále vládnout nad Novým světem, tedy tím „naším“. A i když – jak už bylo řečeno – je postava Kojota veskrze negativní, není těžké její počínání pochopit a do určité míry s ním i sympatizovat. Kojotův protipól představuje postava Krkavce, který se rozhodne Luthera chránit. Poslední výraznou dějovou linií jsou pak příběhy Lutherovy vnučky, majitelky pohřebního ústavu Sarah, a jejího manžela, správce hřbitova.

A zatímco Kojot se vydává do našeho světa zabít Luthera (a jeho dědičku Sarah) a Krkavec putuje stejným směrem, aby zmíněného zachránil, Sarah dostává různá podivná varování a výhrůžky, mezi nimiž je mrtvola významného politika – čerstvě připravená k pohřbu –, která začne uprostřed noci na Sarah mluvit, jen začátkem.

Příjemně osvěžující je také několik drobných a nijak přehnaně nápadných humorných pasáží, které většinou obstarává nečekaná spolupráce Krkavce (měniče) a myši, jež se rozhodne mu pomáhat. A dokáže mnohé i přesto, že je jen malá a zdánlivě bezvýznamná („Tady nemáme nikoho.“ „Máš mě,“ ozval se Myšák rozčileně, že na něj zapomněl. „To je taky tvaroměnec?“ zeptala se Sarah. „Ne, on je jen myš,“ odpověděl Krkavec“ – s. 243).

Stvoření světa
Běsnění kojota ovšem není román, který by primárně zpracovával závažná soudobá témata, alespoň rozhodně ne na první pohled. I přes jejich přítomnost máme co do činění s velmi zábavnou (a nadto opravdu dobře napsanou) hororovou fantasy, plnou ožívajících mrtvol, děsivých telefonátů z jiného světa, nechybí ani velmi krvavý masakr v domově důchodců a nádherně mytologicko-magické obrazy Starého světa, jímž Luther po značnou část příběhu prochází. Mimochodem, právě popisy Starého světa – estetikou patřící někam mezi surrealistické obrazy a procházení „stíny“ v sáze Tajemný Amber Rogera Zelazného – patří podle mého k nejlepším pasážím. Lutherovo putování světem mrtvých, kde se mimo jiné setká s obří hlavou („Luther nervózně polkl. Hlava hrozila, že ho sežere. Ne že by se považoval za dobré jídlo, ale ani hubený indián nechce skončit jako zástupce spodnějšího patra potravní pyramidy“ – s. 134), podivným sběračem kostí, pochutnávajícím si na lidském mase, či s dvojicí nebezpečných kostlivců, je zkrátka brilantní. I přesto, že snad všechny postavy v této části spojuje jejich apetit omezený právě na pojídání lidí, což se může zdát na jednu stranu poměrně nevynalézavé, na druhou to můžeme chápat symbolicky. Celý příběh je navíc rámovaný již zmíněnou mytologií, v níž hraje roli i (skutečný) čerokézký mýtus o stvoření světa. Ostatně právě mytologie Čerokézů a jejich pojetí dvou světů (Starého světa – Galun’lati – a Nového světa, tedy toho, v němž žijeme i my) tvoří základ i pro Gioingbackův fikční svět:

„Na počátku lidé a všechna zvířata žili a dleli ve světě nad oblaky, v magickém místě zvaném Galun’lati. Ale pak, jak roky pomalu plynuly, nebeský svět se příliš zaplnil, což zapřičiňovalo mnoho hádek a hašteření mezi různými kmeny. […] Uvažovali, jestli pod hladinou existuje země, a proto vyslali Dayun’si, malého Vodního brouka, aby to dole prozkoumal, Malý brouk vyrazil po vodní hladině, ale nikde nenašel pevné místo, kde by spočinul. Rozhodnutý nezklamat, potopil se pod hladinu až na dno, odkud se vrátil s hroudou měkkého bahna. Bahno rychle rostlo a rozšiřovalo se, až se z něj stal ostrov, který nazýváme zemí. […] Země konečně vyschla a lidé sestoupili z nebes. Nový svět byl nejprve temný, takže přinesli slunce, aby putovalo nad zemí z východu na západ. […] V prvních dnech Nového světa všechny kmeny zvířat a lidí mluvily stejným jazykem. Ale za roky se obecný jazyk vytratil, jak se kmeny odlučovaly a šířily se po zemském povrchu.“ (s. 50–51)

Úpadek lidské rasy
Jako hlavní téma, které mezi vší tou temnotou, řežbou a hororovou atmosférou vystupuje, můžeme tedy chápat především úpadek lidské rasy, která se v moderním světě příliš oddálila od přírody i od vlastních kořenů. S trochou nadsázky lze tedy tvrdit, že Goingback vztahuje na současnou společnost téma zmatení jazyků (v různých náboženstvích a mytologiích velmi oblíbené). Avšak mohu čtenáře uklidnit, že všechna tato témata – díky nimž dle mého Běsnění kojota výrazně vyčnívá nad mnohou hororovou produkcí a nezadá si s některými jinými společenskými prózami aktualizujícími mytologii (jen té explicitní brutality je zde o něco víc) – jsou podávána nerušivě, nenápadně, a pokud si chcete jen užít fantaskní hororový příběh v originálním prostředí, nebudou vás nijak rozptylovat. Ostatně toto ústřední téma má jedinou slabinu – a tou je skutečnost, že ho v průběhu autor čím dál více upozaďuje, až se v závěru prakticky zcela vytratí (na úkor akčního zakončení), což je jedna z mála věcí, která mi na Běsnění kojota vadí. Další vadou na kráse jsou občasná nehezká příběhová klišé, někdy poměrně otravná, zbytečně očekávatelná – stokrát čtená, tisíckrát viděná ve filmu. Naštěstí jich není příliš. Ani to však nesnižuje kvalitní čtenářský zážitek a nespornou originalitu Běsnění kojota.