Slovenská spisovatelka Alena Sabuchová (*1989) debutuje na českém trhu románem Šeptuchy, který zavádí čtenáře na polsko-běloruské pohraničí, kde se jedinečně snoubí pohanství a křesťanství, minulost a přítomnost, realita a magie. Podlesí je kraj opředený tajemstvím, za jehož závoj čtenář nahlíží prostřednictvím příběhu o dospívání dvou dívek – hrobařovy dcery Doroty a její kamarádky, která vyprávění v ich-formě zprostředkovává, aniž by odhalila své jméno. Strasti dospívání jsou doprovázeny útržky ze životů tamních obyvatel, líčením zvyků a zvláštní podoby víry, kterou stejnou měrou formuje katolická církev i hluboce zakořeněná pověrčivost. Dívky stojí na hranici obou světů, jsou součástí Podlesí a zároveň se z něj snaží vymanit. V postavě Doroty je ztělesněna esence kraje, což ji paradoxně staví na okraj tamní společnosti – a společnosti vůbec. Svět kolem sebe vnímá jinak než všichni ostatní, vídá mrtvé a naslouchá jejich hlasům, aniž by jim rozuměla, a nikdo z Podlesí zase nechápe ji.

Téma knihy, které se s nadsázkou dá shrnout slovem tajemno, zdůrazňuje autorka i stylem, a to jak v rovině strukturální, tak vypravěčské. Román je rozdělen do tří částí, které jsou uvedeny slovníkovými hesly mor, šeptucha a panychida. Jinak je psaný víceméně jednolitě, členěný pouze vynechanými řádky, jež signalizují přesun od jednoho myšlenkového toku k jinému. Proud vyprávění plynule přetéká a pouze v okamžicích, kdy se vrací k dříve opuštěné myšlence, si čtenář uvědomí, že ho text odnesl jinam. Jednotlivá vlákna vyprávění se proplétají, postavy a epizody z jejich životů krátce vyplouvají na povrch, než je upozadí jiný záblesk příběhu. Stejným způsobem funguje i samotný vypravěč, který se od já náctileté dívky s úzkým fokusem prolíná do téměř odosobněného všeobecného vědomí Podlesí, jež je patrné v pasážích líčících události a rozhovory, kterých vypravěčka nemohla být svědkem.

Úskalí netradičních postupů
Romány pochopitelně nemusí mít strukturu vyprávění, která se učí ve škole – úvod, zápletka, vyvrcholení a rozuzlení. Nemusí být ani lineární, klasici postmoderny a magického realismu (za všechny jmenujme např. Salmana Rushdieho) mistrně ukázali, jak je možné z jednotlivých pestrobarevných střípků skládat mozaiku. U Aleny Sabuchové to však úplně nefunguje. Jednotlivá vlákna příběhu – epizody z osudů lidí v Podlesí – sice splétá dohromady jako cop, ten se ale ve výsledku třepí a rozpadá. V jednotlivých krátkých vhledech představuje poměrně velké množství postav, nevěnuje jim však dost prostoru na to, aby čtenáři utkvěly v paměti. Vypravěčský styl v něčem připomíná proud vědomí: asociativně přebíhá od tématu k tématu, vrací se či myšlenkově přeskakuje daleko do budoucnosti. Naťukává velké množství zajímavých témat, ale kolem všech se jen mihne, nerozpracovává je, neprohlubuje. Šeptuchy, které daly celé knize název, jsou odbyty v podstatě jen okrajovou zmínkou, což je s ohledem na jejich kulturní specifičnost škoda.

Autorka se snaží Podlesí líčit jako místo, kde je pohanská magie přirozenou součástí života, nedává důraz na zvláštnosti kraje, ředí tajemno četnými zmínkami o Kauflandu a fascinací dospívajících dívek časopisem Bravo a dělá to vše tak dokonale, že z toho vychází román všední. Zážitek z poznávání něčeho neznámého tak mají pouze ti, kteří vyrůstali v nějakém větším městě a nemají vlastní zkušenosti s touláním po lesích a lukách, autobusy, co jezdí jenom jednou za hodinu, a prostředím, kde každý zná každého.

Talent, který je nutno brousit
Autorce nelze upřít obratnost ve využívání jazyka, v knize můžeme nalézt četná zajímavá obrazná pojmenování a přirovnání, jazyk je téměř lyrický. S poetickým vyjadřováním jde ruku v ruce důraz na sepětí s přírodou a starými zvyky, prolínání mystična s vírou a patrná fascinace smrtí. Šeptuchy jsou protkané rozjímáními o životě a jeho smyslu, uváděnými do kontrastu ke klasickému melodramatickému prožívání všedních starostí pubertálních dívek. Román není příliš dlouhý, a tak četnost hloubavých rozvah může vést k přesycení. Lépe by se daly vychutnat a vstřebat, kdyby nebyly vršeny jedna na druhou a až příliš často zakončeny zvoláním typu „tak to prostě je, nikdo vám to nevysvětlí“. Možná se autorka až příliš snaží zprostředkovat čtenáři ledabylost, s jakou obyvatelé Podlesí přijímají zvláštnosti života ve svém kraji; ve výsledku to však vyznívá poněkud hluše.

Český překlad je oproti originálu ochuzen o fotografickou přílohu, která – alespoň dle autorčina doslovu – měla ilustrovat život v Podlesí. Co naopak nechybí, je slovníček nabízející nejen překladové ekvivalenty, ale také objasňující význam vybraných slov a výrazů. Není komplexní (schází například překlad polské modlitby) a při čtení má málokdo chuť listovat tam a zpět, mnoho věcí se dá navíc poměrně dobře odvodit z kontextu. Z hlediska čtenářova pohodlí a i vzhledem k tomu, že slovníček není příliš rozsáhlý, by možná bývalo bylo příjemnější, kdyby se překlady a výklady vyřešily formou poznámek pod čarou.

Autorka románu si zvolila neotřelé téma, jehož potenciál bohužel zcela nevyužila. Jde hlavně o nešťastně zvolený název, který čtenáře navnadí a vytvoří jistá očekávání, jež jsou v závěru zklamána. Šeptuchy a jejich kultura nadále zůstávají tajemstvím a vzhledem k roztříštěnosti vyprávění se čtenáři klube na mysl nešťastná otázka „o čem to vlastně bylo?“. Šeptuchy při čtení jistě nepohorší – ba někdy i potěší –, bohužel však nenadchnou a nezanechají hlubší dojem. Možná ale někoho inspirují k cestě do Podlesí a to lze bezesporu brát jako pozitivní dopad tohoto díla.