Narine Abgarjan opakovaně píše o arménském Berdu, odkud pochází. Zatímco její dvě předchozí knihy přeložené do češtiny – Tři jablka spadlá z nebe (Prostor, 2020) a Čtyři ženy a jeden pohřeb (Prostor, 2023) – tematizují hlavně mezilidské vztahy, a to včetně svárů, tabuizovaného násilí či ženské touhy, v povídkové knize Žít dál se autorka věnuje časům války a tomu, jak válečný stav nekompromisně ohýbá lidské osudy. Abgarjan píše v ruštině, za své knihy získala prémii Alexandra Grina a cenu Jasnaja Poljana, od roku 2022 žije střídavě v Německu a Arménii.

Povídková sbírka Žít dál vyšla v originále roku 2018, dva roky po tzv. čtyřdenním konfliktu, který po bezmála dvaceti letech znovu rozpoutal boje o Náhorní Karabach a předcházel další eskalaci konfliktu v letech 2020 a 2024. Narine Abgarjan tak napsala knihu ještě aktuálnější, než předpokládala, přičemž v ní čerpá z vlastní zkušenosti s první válkou o Náhorní Karabach z let 1988–1994, kterou prožila v rané dospělosti.

Horské městečko Berd a jeho okolí jí opět slouží jako prostor pro vyprávění a autorka ho popisuje jako pestrobarevnou mozaiku zvuků, vůní a míst, z níž je cítit nostalgická optika prožitého dětství. Jen tak mimochodem se čtenář dozví o tradičním způsobu zadělávání těsta na bagardž, gatu a baklavu nebo jak natřikrát umýt okna jako Mariam, o které berdské tchyně říkají, že „je nejlepší a druhá taková není“ (s. 188). Stejně přirozeně jsou v textu zakomponované kratší popisy magické krajiny, jež ovlivňuje místní obyvatele a chod věcí více, než je současný Středoevropan zvyklý. Do tohoto téměř idylického obrazu však vstupuje temný stín války, který proměňuje bezstarostnou každodennost v prostor prosycený bolestí a ztrátou.

Válka má vlastní pravidla

Autorka se vyhýbá všem datům a významným událostem, které by čtenáři pomohly ukotvit děj v čase, čímž její kniha získává na aktuálnosti. Český čtenář neznalý podrobností konfliktu je pohlcen bezčasím, které v povídkách panuje. Ač každý příběh, s jasně ohraničeným časem, sleduje jednu konkrétní postavu, provázanost povídek, jejich hojné prokládání vzpomínáním a sněním, retrospektivní pasáže i přeskakování od postavy k postavě napříč generacemi rozbíjejí linearitu textu a mohou tak vytvářet zmatek. Ve výsledku se čtenář v posloupnosti příběhů a jejich návaznosti orientuje jen stěží. Autorka to však využívá ve svůj prospěch – podtrhuje tím autentičnost vyprávění a pocit bezčasí.

Její povídky totiž nejsou o bojích samotných; jsou o lidech, kteří po generace žijí v prostoru hranic, a o tom, jaký dopad na jejich životy válka má. Nakonec je jedno, jestli boje probíhají, popřípadě zda zrovna skončily, nezáleží na tom, která strana zrovna vyhrává nebo zda již bylo uzavřeno příměří – válka se cyklicky vrací, nemá začátku ani konce: „Byl klid – zrovna se uzavřelo příměří a cesta vedoucí přes průsmyk do velkého světa byla otevřená. Ale válka má vlastní pravidla a každé příměří není nic jiného než důvod ho porušit.“ (s. 56) A důležité vlastně není ani to, na jaké straně hranice se postavy narodily – zda v Arménii, nebo v sousedním Ázerbájdžánu. Berd je sice arménským městem, ale v představách zdejších rodin tyto hranice nemají pevné kontury a příbuzenské vztahy často přesahují až do sousedního Ázerbájdžánu (např. v povídce Ranec). Válka a uzavřené hranice jsou neštěstím pro všechny místní obyvatele bez rozdílu národnosti.

Povídky popisují každodennost, dalo by se říci až idylickou normálnost, v níž se uklízí, vaří a stará o dobytek, dokud není nabourána několika větami, z nichž se čtenář dozví, že ve skutečnosti vidí ztracenou minulost, nebo přítomnost, která je ale narušena nějakou trhlinou – zmrzačením, absencí člena rodiny, ránou – na první pohled skrytou, po jejímž odhalení se z idyly stává tragédie. Stejně tak se v průběhu četby mění i vyznění (až na jedinou výjimku) jednoslovných názvů povídek; ty se zdají být úplně prosté (např. Punčocháče, Čekání, Volba, Smích), ale jen do chvíle, než se z nich po dočtení stanou symboly bolesti a utrpení.

Právě hra s ambivalentností a perspektivou vytváří hravý čtenářský zážitek. Kromě náhlých zvratů uvnitř povídek samotných využívá autorka některé postavy opakovaně – z vedlejších postav se v dalších příbězích stávají postavy hlavní. Autorce to umožňuje nabídnout více úhlů pohledu na jednu událost či rodinu nebo dovyprávět osudy protagonistů z předchozích povídek, jimž ve vlastním příběhu jako by došla slova a o vlastním osudu už nemohli dále mluvit. Prolínající se postavy drží celou knihu pohromadě, dodávají čtenáři pocit, že čte o skutečných lidech, kteří se navzájem znají a mají mezi sebou rodinné nebo sousedské vazby.

Život je spravedlivější než smrt

Název titulní povídky Žít dál naznačuje, v jakém duchu se celá kniha nese. Protagonisté s těžkostmi osudu nebojují, nesnaží se mu vzepřít nebo ho změnit, jsou s ním smířeni a žijí dál. Někteří si uchovávají špetku naděje jako Covinar, dívka, která i po několika letech každý den chodí na zastávku přivítat svou matku, jiní v sobě konzervují bolest, protože je to jejich jediné pojítko se ztrátou; stará Maro už nikdy neupeče baklavu: „Jakápak taky baklava, když srdce nepřestává svírat bolest.“ (s. 47) Agnessa už nikdy nekoupí dětem punčochy a Nunik neopustí dvůr svého domu, aby podruhé nepropásla svou smrt. Další už se nikdy neožení, všichni ale žijí dál, každý den vstanou, nakrmí zvířata, postarají se o dům nebo odejdou do práce; jejich dny jsou stále stejné, nezbývá nic jiného než žít.

Oproti předešlým knihám se Abgarjan v Žít dál méně soustřeďuje na samotné mezilidské vztahy, je méně provokativní a bulvární, jako by za časů války nebyl čas na pomluvy, nevěru a rozpadající se rodiny. Ty totiž drží pohromadě – lidé si jeden druhého váží a mají o sebe ve stínu války strach. I když sami mají málo, rozdělí se se sousedy, vezmou za své osiřelé dítě a postarají se o cizí. Hlavní charakteristikou postav je lidskost; ti špatní, strůjci války, pogromů a bolesti nejsou z řad místních, jsou to vysocí politici a válka je jejich (povídka Boty). Naopak osudy obyvatel Berdu jsou osudy prostých lidí. Někteří konají sobecky, v zájmu vlastním nebo své rodiny, vždy je to ale chování lidské a autorka ho popisuje s pochopením a empatií. Každá chyba je vykoupena tichým zpytováním svědomí a poučením.

Ač povídky samy nenabízejí vyhlídky na lepší život, ukončení války nebo možnosti utéct z časoprostoru Berdu (povídka Návrat) a přestože úplně všechny osudy obyčejných lidí jsou poznamenané těžkostmi, které s válkou přímo i nepřímo souvisejí, Abgarjan přece jen do sbírky propašovala naději, a to v poslední povídce Mlha a závěrečném textu s názvem Místo doslovu, ve kterých vypráví příběh vlastní sestry a tematicky se vrací k první povídce knihy: „Život je spravedlivější než smrt, v tom se skrývá nezlomná pravda.“ (s. 196)

Žít dál je čtivá sbírka převážně krátkých vypointovaných povídek, které čtenáře díky neustálým zvratům a změnám úhlů pohledu nenudí. Oproti předchozím knihám autorka dokázala přidat do svého psaní tragičnost války, což však nedělá nijak velkolepě – naopak při tom dokázala zachovat intimitu, obyčejnost a lidskost jednotlivých osudů. Válka je v povídkách všudypřítomnou, vtíravou a neúprosnou okolností, jež obrací životy vzhůru nohama, ty ale musí nějakým způsobem pokračovat dál. Povídky jsou tak plné každodenního berdského života, na první pohled idylického, plného vůní, zvuků a obyčejnosti, kterou autorka umí tak dobře a nenuceně zachytit.