Po patnácti letech vyšlo druhé vydání prózy Je hlína k snědku? od Jakuby Katalpy. Tento text v době prvního vydání na přelomu let 2006 a 2007 vzbudil mnoho ohlasů – častokrát kladných, ale nechyběly ani ty radikálně odmítavé. Petr Motýl poznamenal kupříkladu: „Knížka je to opravdu plytká“ (článek Knižní hlídka na webu Čmelák a svět) a Jakub Grombíř pojmenoval dokonce svoji recenzi Kniha, která neměla vzniknout (Tvar 03/07). Naštěstí se ukázalo, že podobné názory byly pravděpodobně menšinové, a pozoruhodná Katalpina novela je již zase dostupná na trhu.

Knihu Je hlína k snědku? lze rozdělit na dvě nerovnoměrné části, přičemž v obou se setkáváme s vyprávěním v ich-formě. Souvislost mezi těmito dvěma částmi není zřejmá – jejich protagonistky sice spojuje jméno (ačkoli při čtení tuto souvislost dlouho netušíme) a také den a měsíc narození, první Nina se však narodila na sklonku 19. století, zatímco život druhé Niny se odehrává někdy na přelomu 20. a 21. století. Odlišná doba a osudy žen se odrážejí i ve způsobu kompozice obou částí: první začíná své vyprávění slovy „Jmenuju se Nina“, druhá jimi končí, a její jméno se tak dozvídáme až v poslední větě. Jako by ta první měla předem danou identitu a druhá ji teprve hledala či konstruovala.

Život „historické“ Niny je krátký a jeho popis se omezuje na několik události, z nichž nejdůležitější se jeví střetnutí s učitelem s pedofilními sklony. To je však líčeno způsobem, který se současnému čtenářstvu – poučenému několika vlnami feminismu, MeToo, obeznámenému s kauzami vážených mužů zneužívajících svou moc nad svěřenými dětmi či majícímu podobné osobní zkušenosti – může tím, jak zlehčuje sexuální zneužívání dětí či sexuální násilí obecně, zdát krajně nepatřičný. Nicméně když vezmeme v potaz skutečnost, že se jedná o nemimetický text, začne v nás krátký příběh z přelomu 19. a 20. století vyvolávat otázky po symbolice či metaforice scén, tím spíše, že onen učitel nese příznakové jméno Abraham Animus.

Životní příběh první vypravěčky je vměstnán do jedné, sotva desetistránkové kapitoly. Oproti tomu druhá Nina vypráví na ploše více než 100 kapitol, jejichž délka kolísá mezi jednou větou až několika málo stránkami. Mozaiková povaha vyprávění zde není náhodná – hlavní příběh knihy můžeme totiž interpretovat jako vypravěččino „skládání“ vlastní identity, které (jak již bylo řečeno) je završeno větou: „Jmenuju se Nina.“

Ono hledání (nebo spíše konstruování) vlastního „já“ se odehrává především prostřednictvím smyslových zkušenosti. Vypravěčka ochutnává, očichává, dotýká se, poslouchá, pozoruje. Proti jejímu vědomě tělesnému zakoušení světa stojí životní styl jejího manžela – velice zámožného muže, s nímž Nina bydlí v moderně zařízené vile z třicátých let. Interiér je sterilní, naleštěný, vybavený nábytkem z tvrzeného plastu, chirurgické oceli a skla. Sterilní vybavení koresponduje s povahou muže, který „má místo srdce zlatou kapsli“ (s. 18), ale nachází se v příkrém rozporu s náturou a životními ideály protagonistky.

Nina vnímala svět všemi smysly již jako dítě, kdy ráda chodívala po babičce do koupelny, aby mohla pocítit její „příjemný pach, teplý a chvějivý, jako když se rozlomí měkký prut plný mízy“ (s. 39). Zato když vzpomíná na dědečka, vybaví se jí pach krve a elektřiny a také jeho kabáty, které „voněly jako utěrky, do kterých babička balila o Vánocích kapra, než ho vzala palicí po hlavě“ (s. 82). Jak je již zřejmé z těchto citátů, smyslovost Niny není nasměrována výhradně na to, co je příjemné a líbivé; naopak – protagonistka vyhledává všechny druhy smyslových vjemů. Stejně tak ji fascinují lidská těla bez ohledu na to, zda jsou obecně považována za atraktivní, či nikoliv. Konstatuje kupříkladu, že její milenec Mišo je velmi ošklivý. Neznamená to však, že by ji přitahoval jakkoliv méně. Kategorie krásy a ošklivosti nemají pro ni větší význam, jelikož celé její vyprávění je afirmací lidského života ve všech jeho projevech. Smysly neustále upomínají na život, jsou s ním neodlučitelně spojené. I proto si Nina v knihovně se zaujetím všímá stop, které v knihách zanechali předchozí čtenáři a čtenářky – stopy jejich doteků jsou stopami života.

Výsostné postavení mezi smysly zaujímá chuť. Protagonistka ochutnává rozmanitá jídla – a to jak sama, tak se svými milenci, s milenkou, s manželem. S každou osobou pojídá jiný druh stravy, jako by chtěla dát svým blízkým volnost výběru a také je skrze něj poznat. Zatímco s manželem večeří vytříbené pokrmy ve špičkových restauracích, s milenkou Blankou si pochutnává především na krvavém masu a jídle, které je „výrazné“: „Blanka (…) měla ráda všechno, co bylo nějak výrazně cítit, na chuť nebo na čich, to bylo jedno. Uzenáče, nakládaný hermelín, utopence, šproty, vodku, rum, pivo, becherovku; všechno, co dalo tělu najevo, že do něj něco proudí a že by se na to mělo připravit.“ (s. 108)

Akt jedení je v knize spojován i s aktem vyprávění. V částech pojmenovaných Ty se refrénově opakuje pasáž, která obě činnosti dává do souvislosti:

„Tak ti to teď všechno vyprávím, můj milý, ležím přitom v posteli, jako ležely všechny velké vypravěčky, tou z Tisíce a jedné noci počínaje. Ty chystáš něco k jídlu, mluvím do tvých zad a nespouštím z nich oči, zaznamenávám každý tvůj pohyb; když se natahuješ pro pánev, krájíš slaninu a cibuli, rozbíjíš vejce a opatrně je pouštíš na rozpálený olej, až se naše maringotka zaplní vůní silnou jako modlitba. Pácháme činnosti zapsané v lidech od počátku, jíme a vyprávíme.“ (s. 27)

Právě spojení smyslového zakoušení světa s aktem vyprávění je klíčové pro ústřední problém knihy – hledání sebe sama. Bez verbalizace toho, co je zakoušené, nelze odpovědět na otázku „Kdo jsem?“.

Je hlína k snědku? rozhodně nenabízí vulgární snahu šokovat, jak to před lety viděli někteří recenzenti, které postava Niny svým chováním a jazykem zřejmě odpuzovala. Nezapadala do jejich představ o tom, jak by se měly chovat a mluvit ženské postavy (nebo ženy obecně?). Nicméně na tento jazyk lze pohlížet i opačným způsobem, jak to udělala kupříkladu Eva Kalivodová ve studii Prózy Jakuby Katalpy: Úspěšné ničení rodové determinace z roku 2007 (In: Jan Matonoha (ed.): Česká literatura v perspektivách genderu. Ústav pro českou literaturu AV ČR a Akropolis, Praha, 2011):

„Ovšem události Katalpiny prózy, které jsou jako odvíjející se příběh spojité těžko a je třeba je spíš skládat jako mozaiku z útržků obrazů, zprostředkovávají líčení, které naznačuje, že je zde něco, o čem nově mluvit lze. Že je snad možné vlomit se do Literatury novým jazykem vyrůstajícím z probuzení (byť fantazijního) senzuálního, tělesně životného, sexuálního prožívání ženy.“

I z tohoto důvodu je kniha výjimečná ve srovnání s mnohými prózami autorek, jejichž protagonistky se vyznačují velmi problematickým vztahem k vlastní tělesnosti či spějí k „šílenství“. (Připomeňme si kupříkladu postavy z Temné lásky Alexandry Berkové, ze Stropů Zuzany Brabcové či z Do tmy Anny Bolavé.) Nicméně možná ani v případě Niny není ona afirmace těla, smyslů a života obecně zcela neochvějná. Přinejmenším poslední scéna vyvolává mnohé otázky a zasévá semínko pochybnosti.