Jmenovat se Kalamita je stejně nelichotivé jako nosit příjmení Kosprd. Anebo Telecí. Číst si ovšem dětské knížky s takto „pokřtěnými“ protagonisty je zábavné a nestereotypní i pro čtenáře starší a pokročilé. Nonsensová pohádka Sára Kalamita, jež je nejnovějším počinem tvůrčího dua Eva Papoušková a Galina Miklínová, si směle říká o pozornost nejen dětí od osmi let, kterým knihu doporučuje nakladatel, ale i o pozornost porotců literárních cen. A nebude překvapením, když zaboduje podobně jako v roce 2013 Kosprd a Telecí, humorný příběh ze života předškoláků, oceněný Zlatou stuhou i Magnesií Literou.

Sára je rozkošné usměvavé miminko, které vyráží s rodiči na cestu autem. Od narození je prostě kouzelná, jak neomylně vědí milující rodiče. Sára ze své autosedačky hledí na nebe, kde se schyluje k bouřce. Kdyby Sára rozuměla řeči mraků, slyšela by i poetický rozhovor Bručouna a Mlhoviny, který si však na rozdíl od ní mohou hned na prvních stránkách knihy vychutnat čtenáři a naladit se tak i na příští neskutečné události. Při autonehodě Sára vyletí z vozu, příroda však miminko zachrání – pomáhá vítr, pomáhá strom. Po konejšivé náruči přírodních živlů se péče ujme úřad. Sirotek Sára putuje z jedné náhradní rodiny do druhé, chladný pragmatismus a materiální založení nových rodičů jí nedovolí nalézt nový domov. Přitom je pořád kouzelná – nyní však doslova, je nadána nadpřirozenými schopnostmi, jimiž však učaruje jen vozíčkáři a jeho pohádkovému pomocníkovi Čápu Křápovi, který usiluje o sestavení přístroje, jímž lze vrátit čas.

Při prvním čtení příběhu zaujmou především humorně líčené eskapády Sářina života. Autorka se přitom vůbec nedrží při zemi, když fabuluje dívčiny fantastické schopnosti (jako jsou hrabivé ruce, které zastanou práci party krtků a jindy jsou výkonné jako lodní šroub) či Křápovy bizarní vynálezy (invalidní vozík s čudlíky na ovládání snad všeho). Zároveň však zřetelně polarizuje svět „zdravých“ sobců a těch druhých, hendikepovaných, kteří se v očích takzvaně úspěšných egoistů ani neumějí postarat sami o sebe – při pohledu „zevnitř“ však nahlédneme, že si nezištně pomáhají, radují se a zažívají společné štěstí.

Eva Papoušková (nar. 1969) rozehrává svůj nejnovější knižní příběh vlastně na základě tragické události, ale pozornost soustavně upírá k dětské protagonistce, která svou nenadálou životní situaci vnímá jinak a čtenář přitom netuší, jestli bude mít příběh otevřený konec, vyzní smírně anebo vyvrcholí pádem do propasti – jinými slovy: nezačne se při četbě nudit. Od hlavní dějové linky se příliš neodbíhá, vyprávění je svižné, střídá akci s výstižnými popisy a stručnými komentáři situací i postav, dynamicky spěje vpřed, sází na slovní i situační humor – autorka zkrátka nezapře zkušenost scénáristky.

Paralelně s textem se klíčové okamžiky děje odvíjejí i v obrazové podobě, kterou knize svými šrafovanými a střídmě kolorovanými kresbami vtiskla nezaměnitelná Galina Miklínová (nar. 1970). Oba plány, obraz i text, jsou na první pohled odděleny čistým řezem, každá horní půlstrana patří ilustraci, dolní pak slovům a větám. Ilustrace tak vlastně připomínají storyboard k filmu – autorky koneckonců v jednom rozhovoru připustily, že v tvůrčím procesu zvažovaly i žánr filmové povídky. Jejich mnohaletá spolupráce se totiž neomezuje jen na knižní produkci (připomeňme vedle Kosprda a Telecí (2013) i Cílovníky (2018) či příběhy s wombatem Jirkou), společným dílem je například i úspěšná animovaná série o Kanafáskovi, vysílaná od roku 2004 jako večerníček.

Souznění autorek se asi nejlépe odráží v humoru a obraznosti, jež svým způsobem kočírují „ujetý“ příběh holčičky, která ať se snaží, jak se snaží, všemožné trable, průšvihy a kalamity jen přitahuje. Už při pouhém listování knihou ilustrace dojímají, rozesmějí, možná i vyděsí anebo přinejmenším zaskočí – jako například ta na obálce. Kde se to probůh to malé čertisko ocitlo? Co je to za čekárnu? Komu patří hrozivý stín na podlaze? A co tam to dítě s batohem… Odkud přišlo? Kam jde? Jen mezi řádky je v knize ukryto její poselství – každé dítě, jakkoli se zdá jeho chování problémové, si zasluhuje bezpodmínečnou lásku, aby se v životě neztratilo. Všechna ta nadsázka a švanda, legrační vynálezy a superschopnosti tak neutají osten úzkosti a smutku.