Starodávné a slavné město Gudžárej uctívá Hanandžu, dítko Snící luny a Slunce. Bohyně dohlíží nad sny, ale také nad smrtí a posmrtným životem. Málokdo to ví lépe než sběrači z Hetawy, jejího hlavního chrámu. Po nocích vyrážejí do ulic a získávají snové tekutiny. Snový ichor produkují běžné sny a lze jej použít při léčení. Snová žluč pochází z nočních můr a lze jím potlačit nežádoucí bujení a tkáně. Snové sémě přichází s erotickými sny a podporuje růst. Nade vším je však snová krev. Tu lze sklidit pouze při snu posledním, který předchází smrti. Právě její zneužití ovšem může stvořit nebezpečné bestie – žnece – a je důvodem, proč je mimo Gudžárej snová magie postavená mimo zákon. Zkušený sběrač Ehiru přitom příliš pozdě zjistí, že čistá služba bohyni byla pošpiněna politickým pletichařením a obavy okolních národů mají svůj důvod…

Román Smrtící luna má vlastně jenom jediný problém. A za ten nemůže. Což je nespravedlivé, ale pravdivé. Román z roku 2012 u nás vychází až po fenomenální trilogii Zlomená země z let 2015–17 (česky 2018–2020), za jejíž jednotlivé díly získala N. K. Jemisinová pokaždé cenu Hugo. Oprávněně. Celá trilogie byla dokonalou ukázkou toho, co může moderní fantasy nabídnout po stránce stylistické i tematické. Jemisinová dokonale využila žánrových mantinelů a vyprávěla o univerzálních problémech moci, předsudků, institucionalizovaného násilí a otroctví… stejně jako o vztazích mezi rodiči a dětmi. Jakákoliv další autorčina kniha tak logicky vzbuzuje velká očekávání. Smrtící luna je ovšem především dobře vystavěný dobrodružný román, navíc silně komorní a postrádající krutý humor a ironii Zlomené země. Jde však skutečně pouze o kontext, protože v době svého prvního vydání získala kniha nominace na Nebulu a World Fantasy Award, a patřila tedy k tomu nejlepšímu, co v daném roce vyšlo.

Ti, kteří autorčinu tvorbu ještě neznají, ji tedy mohou brát jako ideální četbu k seznámení. Rozhodně je to však lepší tip než debutový román Sto tisíc království, v němž je ještě vidět řada inspirací od Mervyna Peaka a jeho Gormenghastu po Amber Rogera Zelazného. A naopak ti, kteří už mají ostatní české překlady Jemisinové načteny, by si měli dopřát co největší odstup od Zlomené země a brát Smrtící lunu třeba jako zajímavou plochu, na které si autorka vyzkoušela některé nápady. A mimochodem, pokud by se kdokoliv obával, že je Jemisinová ve své tvorbě na žánrovou literaturu příliš hoch či vážná, sluší se poznamenat, že se také spoluautorsky podílela na románu ze světa počítačové hry Mass Efect – a to v době, kdy vrcholila zmíněná trilogie Zlomená země; nebyl to tedy žádný hřích mládí. Jemisinová zatraceně dobře ví, že dělá fantastiku. Jen ji prostě dělá tak dobře jako málokdo.

Smrtící luna je dalším jejím výletem mimo zkostnatělé fikční světy inspirované romantizovaným viděním evropského středověku. Tentokrát inspirace pochází ze starověkého Egypta a některých polozapomenutých afrických civilizací (ovšem jak autorka uvádí ve své poznámce na závěr knihy, šlo jí o to vzdát čest, ne napsat věrný historický román). A tak zde velkou roli hraje zmíněná bohyně a magie snění, vládní zřízení vychází z kmenových rad starších nebo orientálních despocií a lidé určují svůj věk a běh času podle záplav.

Mírně originální je i dynamika vztahů mezi postavami. Především mezi Ehiruem a jeho mladým svěřencem a možným nástupcem Nidžirim. Jemisinová šikovně pracuje s motivem mentorských a protektorských vztahů, které přerůstají v něco víc. Důsledně se však vyhýbá tomu, aby sklouzla k nějakému jednoduchému sexuálnímu vyústění. Jak Ehiru, tak Nidžiri si vzájemnou přitažlivost uvědomují, stejně tak ale i její potenciální důsledky a možné chyby. Od jejich opatrného tance na hraně náklonnosti a zneužití důvěry se pak autorka odráží k nejdůležitější otázce knihy: kdy mohou sběrači vzít život a je jejich přesvědčení o „dobré smrti“, kterou poskytují, vůbec morální?

Hanandžini kněží sbírají snovou krev jednak na vyžádání (a tedy zastávají funkci představitelů jakési náboženstvím posvěcené instituce eutanazie) a jednak tehdy, když o někom oni nebo jejich nadřízení usoudí, že se dopustil „zkaženosti“. Což je hodně široký pojem, zahrnující cokoliv od vraždy po lhaní (a staví do špatného světla například diplomaty, kteří mají vlastní špiony, a tedy z principu lhát občas musí). Zároveň považují za své právo vybírat tzv. desátek od kohokoliv, tedy nejen od vyznavačů Hanandži či obecně od obyvatel Gudžáreje.

V rámci fantasy příběhu se samozřejmě tento motiv prolíná s hlavní dějovou linkou, která začíná odhalením skutečnosti, že v městě působí žnec – tedy zdivočelý sběrač, který se již neřídí zákony své bohyně a nevykonává sběr proto, aby ukončil utrpení, ale prostě pro vlastní potřebu (snová krev navíc funguje jako droga). Přesto – především dík tomu, že Jemisinová odmítá vynést jasný soud, zda jsou Hanandžini kněží nevinní, jakkoliv jsou jejich činy v důsledcích fatální – je právě otázka dobré smrti a toho, kdy lidská důstojnost pacienta převáží nad přirozenou potřebou opatrovníků léčit a pomáhat, velmi naléhavá. Zvlášť v poslední době, kdy kolem sebe v podstatě všichni vidíme utrpení druhých. Jemisinová nám neříká, co je správné, ale její kniha rozhodně napomáhá empatii vůči druhým. A od toho tu nakonec dobrá literatura vždy byla a bude.