S italským spisovatelem Sandrem Veronesim se český čtenář setkává letos vůbec poprvé. Za svého Kolibříka, kterého do češtiny skvěle přeložila Alice Flemrová, získal už podruhé v životě nejprestižnější italskou Cenu Strega.

Kolibřík v sobě zahrnuje žánrově eklektické texty od vyprávění – jež je samo o sobě stylově rozmanité, někdy úsečné, jindy s větami na několik stran – po seznamy nábytku či knih, bubliny esemesek nebo třeba „cover verzi“ cizí povídky (jak Veronesi vysvětluje genezi kapitoly U Mlýnků, napsanou podle Víru od Beppeho Fenoglia). Zároveň obsahuje na přeskáčku podané události šedesáti let mezi roky 1970 a 2030, vždy ohlášené letopočtem v názvu kapitoly. Jediným konstantním prvkem, který spojuje rozptýlené fragmentární texty v jasný celek, je osud římského očního lékaře Marca Carrery. Ať už se v nich objevuje jako hlavní hrdina pasáží, jež vypráví vševědoucí ironický vypravěč, nebo jako autor či adresát e-mailů, dopisů, zpráv a telefonátů.

Veronesi čtenáře hned zpočátku vrhá doprostřed dění. Za Marcem, přezdívaným od dětství Kolibřík, přijde jednoho dne do ordinace psychoanalytik jeho ženy, aby ho varoval před smrtelným nebezpečím, jež na něj doma čeká. Vypravěč sice hned čtenáře upozorňuje, že Marco právě zažije nejsilnější emoční otřes v životě, těch zcela osudových tragických přelomů je však v románu ještě mnohem více. Právě momenty největších zvratů ale Veronesi přetváří. Místo aby k nim román eskaloval, vyplýtvá si je všechny hned v úvodních kapitolách. Časově i tematicky zpřeházená logika autorovi umožňuje naservírovat čtenáři všechny nejdůležitější události v životě postav tam, kde nemají zdaleka takový potenciál zasáhnout – text tak negraduje v žádné velké zlomové body. Důraz se přesouvá na formu, tedy na hrdinův běžný život, roztříštěný do stylově různých textových střípků.

Podle překladatelčina doslovu autor tento krok zdůvodňuje snahou „ušetřit čtenáře příliš silných emočních otřesů a rozmělnit nálož bolesti a smutku“. Vysvětlením jeho postupu by ovšem mohl být také úvod kapitoly nazvané Jedna šňůra, jeden Mág. Tři trhliny (1992–1995): „Mělo by být známo, jenže není, že o osudu vztahů mezi lidmi je rozhodnuto na začátku, jednou provždy, pokaždé, a že abychom předem zjistili, jak to dopadne, stačí se podívat, jak to začalo.“ Právě takovému uvažování totiž odpovídá i struktura románu: jak to dopadne, ví čtenář v mnoha případech už od počátku, avšak teprve postupně při čtení rozkrývá také příčiny a počátky jednotlivých částí příběhu. Tímto krokem Veronesi bravurně obrací hlavní fokus textu, aniž by ztrácel čtenářskou pozornost. Přestože tematizuje velké životní momenty, jako je smrt blízkých, uniknutí vlastní smrti nebo třeba rozvod, nejsou nakonec tím nejdůležitějším. Na významu nabírá především každodennost, do níž zásadní události vstupují a proměňují ji, ale která zároveň jako jediná přetrvává i dlouho po nich. Většinu lidského života zaplňuje všednost – a Marco je právě jejím ideálním zástupcem, protože v zajetých kolejích tvrdohlavě zůstává i tehdy, kdy se děje něco zásadního.

Jen mávat křídly a zůstat na místě
Právě vztah k běžné skutečnosti se odráží také v titulu knihy, potažmo přezdívce hlavního hrdiny. Tu Marco dostal od maminky už jako malý, když trpěl růstovou poruchou, a ta zároveň charakterizuje, nebo snad dokonce předurčuje i celý jeho dospělý život. „Ty jsi vážně kolibřík, protože stejně jako kolibříci vkládáš veškerou svoji energii do toho, abys zůstal na místě. Šedesát minut mávnutí křídly za vteřinu, abys zůstal tam, kde už jsi. V tomhle jsi fantastický. Dokážeš se zastavit ve světě a v čase, i vrátit se, v čase, a najít ten ztracený, tak jako je kolibřík schopen letět pozpátku.“ (kapitola Třetí dopis o kolibříkovi, 2018)

Vůle ke změně je součástí běžného lidského instinktu, ale Marcovi taková vlastnost chybí. Kvůli tomu je sice jeho život neslučitelný s lidmi v jeho nejbližším okolí, ale zároveň právě jako kolibřík dokáže ustát i všechny osudové rány. Zosobňuje tak nenápadného antihrdinu, který ustojí život plný osobních pohrom a utrpení, aniž by se psychicky nebo fyzicky zhroutil. Ne že by ho jednotlivé události citově nezasáhly, většinou je ale přestojí, adaptuje se a pokračuje v běžném životě. Vynakládá obrovskou snahu jen na to, aby mohl zůstat ve své natrénované všednosti.

Zatímco většina děje plyne v tempu předem známých zvratů, stanoveném od začátku, a je poznamenána zejména Marcovou schopností změnám odolávat, v poslední čtvrtině schéma nabourává „nový člověk“, Marcova vnučka Miraidžin, jež tvoří protipól jeho cynické pasivity. Jako dospělá se objevuje prakticky až v předposlední kapitole knihy s názvem Nový člověk (2016–2029), která je oslovením namířena k Miraidžin a která na sebe zběsilou rychlostí vrší v prorockém tónu úspěchy, vize i politické názory. Alice Flemrová v doslovu navrhuje vykládat Marcovu vnučku jako zosobnění snové utopie nové spasitelské generace, jež se ve Veronesiho románu poprvé objevuje jako náznak optimismu. Upozorňuje zároveň, že politický program popsaný v Novém člověku „vzbuzuje spíše rozpaky. Je příliš stručný a povrchní, zastavuje se u výkřiků a hesel.“

Utopie, nebo uvěřitelnost?
Nabízí se ovšem otázka, nakolik lze opravdu Miraidžin vnímat jako Veronesiho pokus o optimistickou utopii na závěr. Vzhledem k tomu, jakým způsobem se celý román točí kolem Marca, by bylo možné vykládat popisy Miraidžin také právě jeho očima. Tedy idealistickýma a neobjektivníma očima dědečka, který sleduje vyrůstat svou jedinou, milovanou vnučku, jejíž svět mu svou rychlostí i uchopitelností stále víc a víc uniká. Tato interpretace by sice částečně ubrala na sytosti obrazu spasitelské nové generace, naopak ale umožňuje hlouběji docenit Veronesiho spisovatelský talent vytvářet plastické postavy, jejichž emoce naplno splývají se stylem textu, podle potřeby ho modifikují a o to efektivněji pak mohou také zapůsobit na čtenáře. Díky této schopnosti se autorovi daří vybalancovat uvěřitelnost hlavního hrdiny. Přes popis zázračné vnučky, téměř magickorealistické kapitoly s postavou smůlonoše Nepojmenovatelného i přes podezřelé množství tragických událostí, které zasáhnou jednoho jediného člověka, autor úspěšně udržuje román v rovině „dokumentace“ obyčejného života. Složeného z různých časových i textových střípků, zpřeházených a zamotaných dohromady, tak jako jsou zpřeházené, nesourodé (a místy téměř neuvěřitelné) i reálné lidské životy.