V českém překladu vyšly britskému autorovi Edwardu Careymu zatím pouze dvě knihy – Malá, kterou psal celých patnáct let, a kniha pro mládež Smetištejn. Oba tituly mají společných hned několik prvků. Carey se rád zaobírá jedinci stojícími na okraji společnosti. Marie je kvůli svému vzhledu a původu šikanována, stejně jako hlavní hrdina Smetištejnu. V obou knihách si též Carey libuje v pitoreskní hřbitovní atmosféře.

Edward Carey vypráví v románu Malá o životních osudech Madame Tussaudové a dle vlastní fantazie vyplňuje bílá místa jejího životopisu. Kniha nabízí čtivý a senzační příběh, ne biografii. Život Anny Marii Grosholtzové provázejí kuriózní nehody a neštěstí. Po smrti rodičů se dostane do péče podivínského lékaře, který pro vědecké účely modeluje části lidského těla z vosku. K samotářskému doktoru Curtiusovi malá Marie velmi přilne. Když společně opustí Švýcarsko, je pro ni jediným pojítkem s minulostí. Marii také jako jednu z mála neodpuzuje Curtiusova práce s mrtvolami. Ona sama v lidech koneckonců také nevzbuzuje libé pocity. Nikdy moc nevyrostla, a proto se jí začalo posměšně říkat Malá. Když k tomu připočteme ještě výrazný nos a bradu, je její vzhled velmi netradiční a v lidech vzbuzuje nechuť až odpor.

V Paříži doktor Curtius i Marie začínají nový život. Curtius odlévá hlavy žijících velikánů z vosku a Marie mu pomáhá. Ubytují se u cílevědomé vdovy, která vytuší potenciál doktorovy práce s voskem. Právě ona je iniciátorkou vzniku kabinetu doktora Curtiuse, kde za poplatek vystavují voskové odlitky hlav slavných Pařížanů. Marie se naopak z doktorovy pomocnice stává neplacenou služebnou. Carey vykresluje charaktery i vzhled lidí s krutou přesností. Bída a špína Paříže na stránkách knihy vyvstávají ve vší své nechutnosti.

Uvnitř byla taková tma, že mi chvíli trvalo, než jsem si udělala o místu představu, přitom šlo o malý příbytek. Podlaha hliněná. Lůžko podložené cihlami. Na něm pokrývky v posmrtné ztuhlosti poseté skvrnami. Zdi černé od plísně. Pár otlučených hrnců. Několikrát opravovaná stolička. Celé to tam páchlo hnilobou a zatuchlinou jako vnitřnosti nějakého smrdutého zvířete, všechno zde už dávno propadlo naprosté beznaději. A pak tu byl už jenom uvázaný pes, jediný společník té ženy, jehož jídelníček se zjevně podobal jejímu. (s. 243)

V novém domově Malou šikanuje vdova a doktor ji ignoruje, a tak se jejím jediným společníkem stává vdovin syn Edmond. Ten má ovšem zakázáno se s Malou vídat a jejich noční setkávání se nese v duchu děsu, ticha a mlčení. Do kabinetu voskových hlav, který láká lůzu i šlechtu, jednou zavítá i králova sestra Alžběta. Všimne si přitom podivné malé osůbky, která jí je až nepříjemně podobná. Pro Malou tak začíná nové životní období. Přestěhuje se do Versailles a učí Alžbětu kreslit.

Život pařížské chudiny osmnáctého století nebyl dvakrát růžový dokonce ani na královském dvoře ve Versailles. Očima zvídavé Marie, která je bystrou pozorovatelkou a nebere ohled na konvence, dokáže Carey přiblížit život nemajetných i bohatých. Za pozornost stojí hlavně události Velké francouzské revoluce, během níž se Malá dostane do vězení a přijde o některé přátele.

Životu Marie Grosholtzové po zklidnění poměrů ve Francii a její svatbě s panem Tussaudem je v románu věnováno podstatně méně prostoru, než kolik se dostalo jiným jejím životním milníkům. Stěhování do Londýna a založení slavného muzea je v knize popsáno ještě stručněji. Reflektor je zaměřen jen na Paříž; budoucí město světel je významným aktérem příběhu a dostává se mu detailního popisu.

Román je protkán makabrózními scénami, které Malá vnímá jako naprosto přirozené a občas je i nezúčastněně komentuje. Svými odtažitými komentáři o mrtvých částech těla vyvolává hrůzu a odpor obyčejných lidí. Zároveň ale k sobě přitahuje neobvyklé jedince, kteří její příběh obohacují fantaskními příhodami.

Román vypráví Marie v první osobě a zaměřuje se spíše na tělesnost než na psychologii. Nicméně je to skvělá pozorovatelka a Carey hojně využívá kontrastu mezi obyčejným životem chudé dívky a dramatickými dějinami Francie. Mariino vyprávění je sugestivní a svým zaměřením na morbidní detaily lidské fyziognomie získává nádech gotického románu. Marie mluví o neživých věcech, jako by to byli její přátelé. Tyto antropomorfní promluvy zdůrazňují fakt, že naopak lidské bytosti Marie často vnímá jako neživé předměty.

Román je plný ilustrací, ke kterým se hlásí sama Marie. Jde o části těl, lidských obličejů i posmrtných masek. Ilustrace podtrhují Mariinu fascinaci prací s voskem a její umění zaměřit se na detail. Česká obálka se od té originální liší pouze v malém detailu. Obě obálky jsou posety ilustracemi částí těl, která v knize kreslí Marie. Na české obálce je ve středu zobrazeno srdce, o něco větší než ostatní kresby. V anglické verzi jsou uprostřed obálky šaty. V knize Marii oslavuje princezna Alžběta „moje srdíčko“, česká obálka se srdcem uprostřed je tedy emotivnější a působivější.

Malá je román o výjimečně houževnaté ženě a o její touze najít své místo ve světě, být užitečná a milovaná. Marie hledá lásku a bojuje za ni, věří, že i taková ošklivá osůbka, jako je ona, má právo na kousek štěstí. Ve svém boji je obdivuhodná i dojemná. Ztrácí právě tolik, kolik si nakonec vybojuje. Uznání za svou práci hledá stejně usilovně. V době a místě, kdy má jako chudá žena a cizinka dvojnásob náročné postavení, dokáže přežít a začít znovu, i když o hodně přišla.