Anna Cieplak (nar. 1988) je polská spisovatelka a kulturní animátorka – organizuje akce a workshopy s cílem aktivizovat společnost a propagovat různá odvětví kultury. Debutovala v roce 2015 prózou Zaufanie (Důvěra), o rok později vydala román Ma być czysto (Musí to být čisté), za který obdržela polskou Conradovu cenu a Literární cenu Witolda Gombrowicze. Za román Lata powyżej zera (Roky nad nulou, 2017) byla nominována jak na cenu Paszport Polityki za rok 2017, tak na nejprestižnější polské literární ocenění Nike v roce 2018. V rozhovoru pro časopis iLiteratura.cz se vůbec poprvé představuje českým čtenářům. Ve svém díle se obecně věnuje sociální problematice a motivu dospívání v lidském životě. S Annou se již nějakou dobu známe a pojí nás také „biografická“ zkušenost s regionem Slezska; proto jsme si v rozhovoru tykaly.

iLiteratura: Rozpływaj się (Rozplývej se, 2021) je tvoje pátá kniha vydaná v průběhu posledních šesti let. Dá se říct, že ze sebe teď chrlíš všechny dřívější nápady a inspirace?
Anna Cieplak: Co kniha, to změna v mém životě nebo jiná perspektiva. Aktuálně vydávám novou knihu co dva roky, shoduje se to s mým rytmem. Možná jsem už ve věku, kdy mě pravidelně napadají zcela odlišné myšlenky a ty musím nějak popsat. Psaní je pro mě druh lepšího porozumění realitě. Bylo tomu tak i v době, kdy jsem si psala deník nebo kratší texty čistě pro sebe. Momentálně se moje knihy sice vydávají, ale odrazit se ode dna není v Polsku vůbec jednoduché. Když už se ti povede debutovat, k čemuž jsou nutné nejen dovednosti, ale především hodně štěstí, vydávání dalších knih je mnohem snadnější. Moje nejnovější kniha, Rozplývej se, je první román, který jsem nenapsala ani ve volném čase, ani na koleni nebo na cestě. Mohla jsem se na tvorbu a spolupráci s nakladatelem plně soustředit.

Problémová literatura
iLiteratura: Tvoje tvorba zapadá do takzvané problémové literatury, často píšeš o mládeži, občas jsi ztotožňována s hrdinkami svých románů. Kolik je v postavách, které vytváříš, tebe samotné?
Anna Cieplak: Své postavy vymyslím od hlavy až k patě, aniž bych měla na mysli někoho konkrétního jako předlohu. Při psaní se zajímám o věci, které jsou mi blízké, takže postavy z mých knížek můžou projevovat moje úzkosti a obavy a sdílet mé pohledy na svět. V každém románu to probíhá odlišným principem. Při psaní debutu Musí to být čisté pro mě byla identifikace s tak mladými lidmi, jako jsou patnáctiletí hrdinové knížky, kteří mají svůj vlastní specifický jazyk, těžká. Snažila jsem se jim hlavně naslouchat a pozorovat je.
Myslím, že při pozorování mladých lidí si lze všimnout zajímavých společenských proměn. Není to vidět u dospělých, neboť dospělí se víc přetvařují – v tom, co dělají, jsou méně autentičtí. V románu Roky nad nulou jsem o sobě, o svém mládí na konkrétním místě vyprávěla asi nejvíc. Lze v něm nalézt rysy z mého života, ale hrdinka je smyšlená. Situace, které zažívá, jsou směsicí toho, co prožívali a co mi o daném období vyprávěli mí vrstevníci. Pravděpodobně mě ta doba dospívání sama nějak literárně vzývá, vracím se do ní, protože v ní hledám odpověď na to, proč tak mnoho mladých lidí nedostává pomoc, díky níž by se mohli stát v dospělosti lepšími.

iLiteratura: Ve tvé poslední knize se právě období dospívání prolíná se zkušenostmi dospělého člověka…
Anna Cieplak: Ano, v Rozplývej se vyprávím o generaci současných třicátníků v Polsku, které zároveň posílám zpět do minulosti, „regreduji“ je. Snažím se je sledovat skrze jazyk, zachytit, co ze zážitků z mládí se projevuje v dospělém životě. Jsem přesvědčená, že dospívání je velmi důležité a formující období. „Až vyrosteš, uvidíš“ je pro mě falešné tvrzení, protože právě během dospívání se nejvíc profilují určité vlastnosti naší osobnosti. Traumata z tohoto období, zakoušení vlastní identity, špatné či dobré zážitky se projevují v našem chování i v tom, jaké máme v dospělosti předsudky. Kdybychom četli Rozplývej se bez zřetele na onen minulý čas, mohli bychom hrdiny knihy považovat za horší, než ve skutečnosti jsou.

iLiteratura: Máš pocit, že s přibývajícím počtem knih se mění i tvé tvůrčí metody?
Anna Cieplak: Nikdy jsem si ohledně toho nedělala žádný průzkum, nedělala rozhovory se čtenáři, žiju ale na konkrétním místě a stýkám se s lidmi, kteří mohou mít podobné zkušenosti a rysy jako hrdinové mých románů. Inspirací může být třeba horník, kterého potkám v hospodě v Rudě Śląské; můžou to být problémy osob, které znám z práce v místních sdruženích… Mým průzkumem je zakoušení. Na jednu stranu je to, o čem píšu, hodně realistické, má to blízko k žánru reportáže, ale na druhou stranu mám příliš velkou potřebu si vymýšlet, následkem čehož nejsem schopna doslovně sepisovat příběhy, které slyším – pohrávám si s fabulací, kompiluju, soustředím se na jazyk. V Rozplývej se pro mě nebyla největší zábava ani tak tvoření děje a příběhu jako hledání jazyka hrdinů a způsobu, jakým si oni sami vysvětlují realitu. Románoví hrdinové jsou lehce iracionální a ne všechno, co se jim děje, je tak realistické jako v mých předešlých knihách. Má konfrontace s těmi postavami mi mnoho dává.

iLiteratura: No právě, ve tvé poslední knize se objevují kromě realistických fragmentů ze života čtyř dávných přátel také magické prvky, kouzla, vražda spáchaná satanisty, která se opravdu stala v roce 1999…
Anna Cieplak: Ty události si pamatuju, ale při psaní mnou otřáslo něco jiného. Hlavní není zmíněný satanistický motiv, ale jistý druh osamělosti těch mladých lidí. Satanismus je jenom jeden ze způsobů hledání odpovědi na jejich problémy. Například na to, že dospělí vyjíždějí za prací do zahraničí a nechávají děti o samotě. Nevím, jak to vypadalo v Česku, ale v Polsku se období pracovní emigrace rozpoutalo už v devadesátých letech. Mnoho dětí, včetně mých známých, vychovávali prarodiče, dokonce i sousedé. Abych navázala na motiv osamělosti, umístila jsem Alinu, jednu z postav mé nejnovější knihy, která si musí poradit s osudem „eurosirotka“, do satanistické skupiny.

„Mám pro Slezsko slabost, ale vidím i jeho nedostatky.“
iLiteratura: V tvých románech se kromě dospívání zdůrazňuje motiv Slezska, kde pořád bydlíš. Do jaké míry je Slezsko v tvých knihách realistické?
Anna Cieplak: Ovšem, píšu o Slezsku, přesněji řečeno o Slezském vojvodství, které je velmi různorodé. V Cestovat nalehko se objevuje Těšínské Slezsko s jeho příhraniční atmosférou. Má úplně odlišnou historii a identitu než Horní Slezsko v Rozplývej se. Já sama pocházím z Dąbrowské pánve, regionu sousedícího s Horním Slezskem, který má své vlastní příběhy, jiné zakladatelské mýty. Neukazuji Slezsko stereotypně prizmatem energetické transformace, tradičních genderových rolí či slezské identity. Mnohem víc jde o příběhy o současném, kulturně univerzálním regionu, který se za poslední roky zásadně změnil.
Osobně zastávám progresivní postoj, přemýšlím o tom, jak se postarat o budoucnost. Není vhodná doba na to, abychom předstírali, že urputné lpění na tradici a péči o identitu z 19. století nám dnes pomůže stát se lepší společností. Sama slezská identita je nyní čímsi rozmělněným. I když někdo mluví slezsky a ztotožňuje se se slezskou kulturou, je zároveň osobou, která má mnoho společných zkušeností s lidmi na různých místech světa. Slezsko je pro mě optická čočka, skrze niž pozoruju proměny spojené s hospodářskou a klimatickou krizí.

iLiteratura: Píše se ti těžko o místech, které jsou ti blízká a dobře je znáš?
Anna Cieplak: Nejspíš se umím nadchnout místy, ve kterých žiju, a ráda to dělám, ale vím, že to v mých knihách občas není vidět, protože se soustředím spíše na problémy, kterými ta místa trpí. Mám pro Slezsko slabost, ale vidím i jeho nedostatky. Když někde bydlíme, těžko si udržujeme odstup, ale bez odstupu lze snadno sklouznout k tomu, že danému místu budeme prokazovat nepřiměřenou úctu a zaslepeně budeme podléhat mýtům. Při vyprávění se pro sebe snažím nalézt pozici, která by mi dovolila čestně a s jistou opatrností mluvit o životě lidí na konkrétním místě, abych ho nezastírala vlastními představami a ideály. V případě mého posledního románu mám dojem, že obtížný vztah ke Slezsku mi při práci víc pomáhal, než překážel. Nebyla jsem do něj zamilovaná až tak, abych ho sentimentálně popisovala, a přitom mi všechno, o čem jsem psala, připadalo blízké a zajímavé. Abych v Rozplývej se dobře rekonstruovala minulost, vytvořila jsem si subjektivní kalendář období, o kterém píšu. Na jeho základě jsem potom přemýšlela, co a proč by si hrdinové mé knihy mohli zapamatovat. Jedna věc je něco si pamatovat a druhá věc to, v jakém kontextu jsme si to zapamatovali. Jsem si vědoma, že psaní je živý, emocionální proces, že stejné místo – podle okamžiku, v jakém se nacházím – bych mohla popsat jinak.

iLiteratura: V románu Rozplývej se se objevily fragmenty psané slezským nářečím, ale u vás doma jste slezsky nemluvili, ne?
Anna Cieplak: Stejně jako mnoho mých známých ani já nepovažuji slezštinu za nářečí, ale za jazyk, který by měl být oficiálně registrovaný. Některé pasáže knihy jsem nechala přeložit z polštiny do slezštiny. Myslím si, že pokud chceme popsat „pravdu“ onoho konkrétního místa, měla by určitá část dialogů být ve slezštině. Žijí tady přece lidé, kteří mluví čistou slezštinou, a ne nějakou řezanou polsko-slezštinou. V mém nářečí z Dąbrowské pánve je několik výrazů odlišných od obecné polštiny. Toto nářečí ale na rozdíl od slezštiny není kodifikované.

Poblíž Čechů
iLiteratura: Opusťme teď Horní Slezsko. Děj Cestovat nalehko jsi zasadila do Těšína, zcela odlišného regionu Slezského vojvodství, hraničního města, kde jsi studovala a pracovala. Blízkost hranice a sousedního Česka tě nějak ovlivnily?
Anna Cieplak: Myslím, že ano, pohraniční oblast, regiony Karviné a Bohumína se mi zdají šíleně zajímavé. O Karviné a o dětství stráveném na Slezsku plném dolů vypráví kniha Czarna Julka (1959, vyšlo slovensky jako Čierna julka, 1986) Gustawa Morcinka. Kdybych tam bydlela déle, nebo spíš kdybych měla víc času, určitě bych se tím místem zabývala. Sám region kolem Ostravy může být, aspoň pro mě, oblastí z literárního hlediska vděčnou, zejména pokud jde o průniky různých vlivů, týkajících se nejen Poláků a Čechů, ale i Vietnamců či Romů. Brzy vyrazím na dovolenou na Moravu, jezdívám tam nejméně jednou za rok na kolo. Ačkoliv se prý říká, že Morava a Slezsko, to není Česko…

iLiteratura: Prý máš také zkušenosti s tím „opravdovým“ Českem…?
Anna Cieplak: Než jsem se zabydlela v příhraničním Těšíně, přečetla jsem mnoho knih českých autorů, klasicky Bohumila Hrabala, všechny romány Milana Kundery, kterého Češi nejspíš nesnášejí (smích) – aspoň v Polsku takový stereotyp existuje. Zbožňovala jsem povídky Oty Pavla a nadchl mě brutalismus Jana Pelce v ...a bude hůř, od puberty jsem četla knížky Jaroslava Rudiše. Hudební motivy, které jsem u něj našla, se trochu odrážejí v Rocích nad nulou. Byla jsem zkrátka nasáklá českou představou o vlastní různorodé kultuře. A ta představa, kterou jsem našla také v reportážích Mariusze Szczygła, se pak rychle zhroutila, což může být způsobeno specifiky pohraničí, které mi bylo vždycky bližší a ve kterém je asi všechno víc rozmělněné. Kdysi jsem organizovala mezinárodní projekt pro novináře z Polska i Česka a pobyt v Praze byl podivná zkušenost. V pohraničí jsem s Čechy mluvila polsko-česky a nikdo nepotřeboval používat angličtinu, zatímco v Praze jsem se bez angličtiny neobešla, což mě velmi překvapilo.

iLiteratura: Ne všude se Poláci a Češi mohou tak snadno domluvit, ale kanonická díla české literatury jsou poměrně všeobecně známá. Co tě nejvíc zaujalo ze současné produkce?
Anna Cieplak: Musím přiznat, že aktuálně mě víc zajímá próza a poezie českých žen, na rozdíl od literatury psané muži, u které jsem začínala. Vysoce si cením poezii Jany Orlové a to, že přidává svým textům i performativní stránku. Čtu taky například Radku Denemarkovou či Petru Soukupovou a cítím k nim nějaký „nadnárodní vztah“. Líbí se mi jejich popisy české obyčejnosti, která obyčejná není. Sahám po jejich románech, abych v nich našla to, co nenalézám v polské literatuře a co mi přijde nejzajímavější: příklon ke každodenním záležitostem obyčejných lidí.