Rozsáhlý výbor z díla polské novinářky a spisovatelky Otylie Toboły (nar. 1951) z produkce nakladatelství Protimluv zahrnuje příběhy sesbírané autorkou během její mnohaleté novinářské práce. Značná část z nich byla od 80. let 20. století publikována ve formě rozhlasových reportáží v rámci polského vysílání Českého (Československého) rozhlasu Ostrava a také v polských médiích působících na Záolší (polsky Zaolzie), tedy v části Těšínska, která se rozkládá na české straně hraniční řeky Olše, kde dodnes žije významná polská menšina. „Ten, na koho se nevzpomíná, umírá podruhé,“ píše Toboła (s. 154), která se v knize Lutyňské tango a jiné válečné příběhy z Těšínska (v originále Lutyńskie tango i inne historie wojenne z Zaolzia) snaží uchovat před zapomněním příběhy obyvatel svého rodného kraje.

Poláci, Češi, Němci a Slezané

Předmluva českého historika Mečislava Boráka pomáhá čtenářům Lutyňského tanga porozumět komplikovaným vztahům, které panovaly na Těšínsku v období druhé světové války: tehdy zde vedle sebe žili Poláci, Češi, Němci a Slezané. Právě v letech 1939–1945 se totiž odehrává na 582 stránkách recenzované knihy většina příběhů, část z nich ale nachází svůj epilog i v poválečném Československu.

I když název naznačuje, že jde o příběhy z Těšínska, geografický rozměr knihy je mnohem širší – sahá všude tam, kam válečná vichřice zanesla protagonisty reportáží. Jedna z nejzajímavějších kapitol je například věnována Janku Lachetovi, poštovnímu úředníkovi z Mostů u Jablunkova. Ten se po německém útoku přidal k polským jednotkám bojujícím za hranicemi země, dostal se s nimi až do Athén, bránil pevnost Tobruk, strávil další tisíce kilometrů cestou do Iráku, obeplul Afriku a zázrakem přežil námořní katastrofu, aby se nakonec dostal do Anglie. Skvěle konstruovaný je také příběh Jana Gawlase, který se účastnil bitvy o Monte Cassino jak na německé, tak na spojenecké straně.

Sen o tangu

Lutyňské tango čítá dvaatřicet samostatných příběhů, jež lze rozčlenit do několika tematických okruhů. Dotýkají se například zářijové invaze roku 1939 do Polska, již zmíněných zahraničních zkušeností z války nebo tragických osudů polských policistů a důstojníků, kteří se stali obětí zločinného režimu Sovětského svazu. Nejvíce prostoru však autorka věnovala členům různých polských odbojových organizací působících na Těšínsku. Nescházejí zde ani příběhy obyčejných lidí, jež život na území různých státních útvarů během první poloviny 20. století nutil k neustálému ověřování vlastní národní identity. Ta se ze dne na den mohla stát vyjednávací kartou nebo důvodem sousedských sporů i záminkou k udání.

Toboła při své novinářské práci čerpá nejen z archivních materiálů a prací polských i českých historiků, ale především z pečlivě sbíraných výpovědí žijících hrdinů svých reportáží a příbuzných těch dávno zesnulých. Doplňuje je o úryvky dopisů, deníků a motáků, v nichž se odrážejí myšlenky a emoční stavy protagonistů s hrůzou naplněných okamžiků jejich života. Vyprávění přechází mezi er-formou a ich-formou, v některých reportážích pak novinářka explicitně zdůrazňuje vlastní perspektivu a úvahy nad událostmi starými osmdesát let, například při své cestě do Katyně. 

Při hledání pravdy o vzdálené minulosti Toboła několikrát využívá i prostředků investigativní žurnalistiky, jako v příběhu skladatele titulního lutyňského tanga. Mladý student ostravské konzervatoře Władysław Opioła snil o tom, že jeho matka jednoho dne uslyší jeho hudbu na rozhlasových vlnách. Mladík, zapojený do odbojové činnosti, se však nedožil konce války a byl veřejně popraven Němci. Autorka knihy pak částečně naplnila Opiołův sen, když jeho melodie a hlas nechala zaznít v éteru polského vysílání Českého rozhlasu v Ostravě.

Je třeba ocenit obrovskou práci a pečlivost Toboły, která z archivních materiálů a zákoutí paměti svědků vytáhla fakta o málo známých událostech a vytvořila z nich živý, ačkoliv kvůli tragickým událostem dané doby i dost děsivý portrét Těšínska a jeho tehdejších obyvatel.

Soustředění a úsilí

Lutyňské tango nicméně nepatří k reportážním sbírkám, které lze se zatajeným dechem přečíst během pár večerů. Kniha naopak vyžaduje od čtenáře hodně soustředění a úsilí. Nejen kvůli dramatičnosti zaznamenaných příběhů, ale také kvůli určité obsahové přebujelosti téměř šestisetstránkové publikace. S dokumentární pečlivostí vršené množství postav, míst a názvů organizací ve finále přeci jen zahlcuje a ve spojení s občas dost chaotickým přeskakováním mezi příběhy různých hrdinů v rámci jedné kapitoly někdy vnáší do textu místo dynamičnosti spíše zmatek. Přetížení postavami se projevuje zejména v části věnované členům odbojových organizací – podobnost jejich zkušenosti vede k tomu, že se mohou čtenáři plést dohromady. Zejména tomu českému, jehož znalosti o polském odboji budou patrně skromnější. 

Příčinu zmíněného dojmu přebytečnosti lze hledat v samotném procesu vzniku knihy. Jednotlivé reportáže původně vznikaly jako samostatné příspěvky do rozhlasu či jiných médií a v knižním seskupení může být jejich čtenářské vnimání odlišné. 

Autorka se zkrátka snažila zachránit před zmizením co nejvíc příběhů (oproti prvnímu vydání knihy v polském originále roku 2003 české Lutyňské tango ještě naboptnalo), vzdát úctu obyvatelům své „malé vlasti“ a nevynechat žádnou postavu, což způsobuje, že kniha místy připomíná spíše kroniku než reportáž. Popisované příběhy se sice hemží napínavým děním, ale zdá se, že by se kniha bez některých kratších kapitol obešla. Zaměření pouze na nejrozvinutější příběhy, které zároveň ukazují „univerzální pravdy“ o člověku a válce, by Lutyňské tango dělalo přístupnějším širšímu publiku. 

Ve výsledné podobě je Lutyňské tango poutavé hlavně pro ty, kteří se už o dějiny Těšínska a Polska v období druhé světové války zajímají, a také pro lidi pocházející právě z pojednávaného regionu, pro něž četba může být příležitostí k setkání s těmi, s nimiž už nemohli hovořit. Některým z nich se mohou dokonce podívat do očí díky snímkům na konci knihy.