Jaké důsledky plynou z teorie relativity? Proč slepice ustavičně pohybují hlavou? Co se děje v blízkosti černých děr? V čem je zajímavá i nepochopitelná kvantová teorie pole? A skutečně funguje hypnóza? Na první pohled trochu nesourodá směsice otázek a na ten druhý pravděpodobně také. Přesto se jimi a řadou dalších v lehce tajuplně nazvané knize Kvantechismus (Kwantechizm, czyli klatka na ludzi, 2019) vážně i nevážně zabývá polský fyzik, umělec a veskrze dobrodružná duše Andrzej Dragan (nar. 1978), který čtenáře očekávajícího klasický titul o tajích kvantového světa hned zkraje varuje, že „toto není typická populárně naučná kniha. Je to polévka‚ co dům dal.“ Podle prvního dojmu možná polévka poněkud kočkopsovitá, ale po pár soustech si získá i mlsnější jazýčky.

Ve čtrnácti kapitolách se Dragan spíše na přeskáčku než postupně zabývá obecným fungováním vědy a objasněním vědecké metody, vysvětlováním základních principů Einsteinovy (speciální i obecné) teorie relativity, líčením, co se z fyzikálního hlediska děje v blízkosti černých děr, a zejména kvantovou mechanikou, přičemž stručně představuje historii jejího vývoje, ale především přibližuje různé hypotézy, teorie i experimenty, jež odhalují, jak vzdálená jsou pravidla mikrosvěta naší intuici a každodenní zkušenosti. V této souvislosti popisuje například slavný Youngův (dvojštěrbinový) experiment a ukazuje, co by se stalo, kdybychom jeho uspořádání nějakým způsobem změnili (například přidáním dalších překážek a štěrbin), nebo možná méně slavný, přesto nesmírně zajímavý Unruhův jev, který upoutal i proslulého (a v knize hojně citovaného) fyzika Richarda Feynmana. Nemalou pozornost věnuje rovněž kvantové teorii pole, „zdokonalené verzi kvantové mechaniky, která zahrnuje jevy spojené se speciální teorií relativity,“ nicméně do podrobnějších rozprav o propojování teorie relativity a kvantové mechaniky, mimořádně oblíbeném tématu nejen popularizátorů fyziky, se nepouští. Smyčkovou kvantovou gravitaci a teorii strun tak zmiňuje pouze okrajově a dodává, že preferování jedné či druhé různými fyziky je spíše otázkou vkusu než vědeckých důkazů, byť Carlo Rovelli by asi nesouhlasil.

Ačkoli Dragan uznává, že velká část popisovaných výzkumů nejspíš rohlíky nezlevní (a v obhajobě základního výzkumu upozorňuje, že to koneckonců ani není primárním cílem vědy), přece jen představuje i několik pozoruhodných a v budoucnu snad i prakticky upotřebitelných výsledků zkoumání kvantových jevů, konkrétně ohromný potenciál kvantových počítačů, kvantové kryptografie a kvantové teleportace. Jak už vyplynulo z úvodního představení knihy, autor nezůstává jen u otázek fyzikálních a od černých děr či chování fotonů si tu a tam odskočí i k jiným zajímavým jevům či ryze osobním zážitkům a vzpomínkám. Čtenáři se tak mohou těšit na vyprávění o tom, jak se dostal k fyzice a proč se nestal skladatelem, v čem mu učarovali mravenci, co v něm vzbudilo touhu nechat se deportovat z Holandska, jaké nelegální aktivity provozoval v mládí, proč se stal uznávaným fotografem nebo jak dopadly jeho první zkušenosti s hypnózou. Ty byly mimochodem nadmíru úspěšné, ale nezaujaly jej ani tak pro fenomén jako takový, nýbrž kvůli tomu, co prozrazují o lidském mozku i naší velice omezené schopnosti rozumět okolnímu světu. Ze všech koutů na nás útočí zrádná racionalizace, již vnitřně mnohdy zaměňujeme za racionalitu: „Racionalizace, která ukolébává rozum a nahrazuje ho vírou, je v podstatě nástroj, který používá mozek k tomu, aby zvýšil naši sebejistotu a přesvědčení o správnosti našeho absurdního každodenního počínání.“ Z citace je též patrná autorova averze k víře a náboženství obecně, která prostupuje víceméně celou knihou a vysvětluje i její název. V samém závěru, kapitole příhodně nazvané „Nic o tom nevím, ale názor mám,“ se potom Dragan dotkne i otázek, jako je vznik života, evoluční teorie, existence altruismu nebo původ vědomí.

Kvantechismus je vskutku pozoruhodnou knihou, která se nevyjímá jen zajímavým výběrem témat, ale i netypickou strukturou a velice osobitým přístupem autora, jemuž rozhodně nechybí smysl pro humor či dobrodružství, avšak nepostrádá ani neskonalou lásku k vědě a poznání. Ačkoli mnohokrát opakuje, že si je vědom vlastní nedostatečnosti, běžnému čtenáři nezbývá než žasnout, kolik toho za svůj život již dokázal a jak úžasným tématům se věnuje. Specifická struktura textu, která občas připomíná spíše volný proud myšlenek, má ovšem i očekávatelné mouchy. Absence jasné kostry a střídání osobních historek s naučnými pasážemi, jež se navíc ne vždy váží k hlavnímu tématu, má za následek mírně nesourodý celek, který je sice čtivý a zábavný, nicméně k snadné orientaci v knize příliš nepřispívá a do jisté míry ovlivní i to, co si z ní čtenář nakonec odnese. Tedy zda skutečně pronikne do základů kvantové teorie či teorie relativity, nebo jestli mu spíše utkví vzpomínky na svérázného polského profesora.

Tak či onak je Kvantechismus příjemným i poučným čtením, jež potěší ostřílené příznivce populárně naučné fyzikální literatury i začátečníky, kteří k relativitě či kvantům zatím tolik nepřičichli.