Osudy původních obyvatel představují v Kanadě, stejně jako v USA nebo v Austrálii, zásadní celospolečenské téma. Ve své literární tvorbě se mu věnuje i kanadský autor Joseph Boyden. Mezi nejvýraznější motivy, s nimiž se můžeme setkat v jeho knihách, patří mimo jiné chudoba a nebezpečí z ní pramenící, násilí, nadměrné užívání drog a alkoholu, a to jak uvnitř rezervací, tak ve městech. V Boydenově díle se však nedočteme jen o neblahých skutečnostech spojených s životem původních obyvatel – zachycuje i silné stránky jejich kultury, které nevymazala ani dlouhá léta násilné asimilace: popisuje jejich humor, pevné vazby v rodinách a v rámci komunit. Dává nám nahlédnout pod pokličku kultury, jež si z generace na generaci předává kolektivní paměť událostí, které ji formovaly; kultury, která zůstává i dnes do jisté míry spojena s okolní přírodou – jakkoli ji fatálně poznamenala praxe odesílání dětí do rezidenčních škol daleko od rodin.

Joseph Boyden se narodil v roce 1966 v Ontariu, kde se také odehrává většina jeho příběhů. Je devátým z jedenácti sourozenců a pochází z katolické rodiny převážně irského a skotského původu. Mluví i o svém indiánském původu, díky němuž se zřejmě rozhodl zasvětit svou tvorbu právě tématům spojeným s domorodou populací. Indiánské předky se mu však nikdy nepodařilo prokázat. K tématu se nesčetněkrát vyjádřil, v několika rozhovorech prohlásil, že v sobě má sice jenom malou část domorodé krve, ale ta tvoří velkou část toho, kým je.

Vedle psaní románů a povídek Boyden také vyučuje tvůrčí psaní na univerzitě v New Orleans. Svůj čas tedy dělí mezi americkou Louisianu, kde působí zároveň jako „writer in residence“ (u severoamerických akademických institucí běžná pozice, jde v zásadě o dvorního spisovatele), a zátoka James Bay v severním Ontariu, kde se kromě čerpání inspirace angažuje v organizacích, jež se věnují životu a odkazu prvních národů. Dále působil jako writer in residence na Trent University, Wilfrid Laurier a Athabasca University. V roce 2015 byl jmenován členem Řádu Kanady, což je pocta udělovaná těm, kdo se výjimečně zasloužili o zemi. Boyden se nechal slyšet, že čas strávený mimo Kanadu mu pomáhá udržet si určitý odstup od témat, kterým se věnuje, a nahlížet tak na své příběhy více zvenčí.

Rodina Birdů jako průvodci Boydenovou tvorbou
Boydenovou první vydanou knihou je sbírka povídek Born with a Tooth, která vyšla v roce 2001. Velký úspěch mu nepřinesla, ocenění se dočkal až s prvním románem. Povídková sbírka je rozdělena do čtyř částí, které jsou nazvány podle světových stran východ, jih, západ a sever a každá z nich obsahuje tři povídky. Témata ve sbírce se různí, v jedné povídce vystupuje mladík, který se cítí osaměle ve velkém městě, hledá svého nejlepšího přítele a žal utápí v alkoholu, v jiné figuruje skupina čtyř dam ve středním věku, které mívaly úspěšnou punkovou kapelu a dostávají šanci oprášit zašlou slávu. Některé povídky jsou depresivní, jiné hravé a plné naděje. Snaží se nabídnout celistvý pohled na domorodou komunitu v jejích rozličných aspektech. V knize také poprvé narazíme na rodinu Birdů, která nás bude provázet i některými autorovými romány.

Prvním z nich je Three Day Road (2005). Děj se odehrává za první světové války. Xavier Bird a jeho nejlepší kamarád se přihlásí jako dobrovolníci do zákopů a oba jsou v nové „kariéře“ úspěšní. Pak ale Xavier utrpí vážné zranění a vrací se domů. Stará se o něj jeho teta, kterou děsí, co z něj válka udělala, a svými příběhy se tu morfiem vyprázdněnou schránku snaží vtáhnout zpět do života.

Druhým Boydenovým románem je Through Black Spruce (2008). Znovu se setkáváme s rodinou Birdů, tentokrát však v současnosti. Will Bird je pilot, který skončí v kómatu. Jeho neteř Annie je na cestě ze severního Ontaria přes Toronto a Montreal až do New Yorku, aby našla ztracenou sestru. Nakonec se s neúspěchem vrací domů a příběhy Willa a Annie se protnou. Annie sedí u Willovy postele a snaží se ho zabavit tím, že mu vypráví svůj příběh. V roli vypravěče se však střídají.

V roce 2013 pak Boyden vydal román The Orenda. V tomto románu se opět vracíme do minulosti. Odehrává se v 17. století v centrální části Ontaria a děj vyprávějí tři postavy: hurónský válečník Bird, mladá dívka z kmene Irokézů Snow Falls a francouzský jezuitský misionář Christophe. V podstatě jde o převyprávění sváru mezi dvěma kmeny, Huróny a Irokézy. Zmíněné tři romány tvoří volně pojatou trilogii, v níž Boyden optikou různých členů jednoho rodu nabízí vhled do problematiky života kanadských původních obyvatel v různých historických obdobích.

Kulturní genocida v praxi
Boydenovým posledním dílem je novela Wenjack, která vyšla v roce 2016 a jako zatím jediná byla přeložena do češtiny. Kniha se věnuje příběhu, který v 60. letech zahýbal Kanadou. Strhl všeobecnou pozornost k faktu, že děti původních obyvatel byly násilně odebírány ze svých rodin a následně posílány do takzvaných rezidenčních škol pro domorodou populaci. Chanie Wenjack, odžibvejský chlapec, jehož osud kniha zachycuje, z internátu utekl, ale návratu domů už se nedožil. Po této události se část kanadské populace hlasitě ozvala a Chanieho osud se stal symbolem odboje proti těmto internátním školám, jejichž existence je dnes všeobecně považována za kulturní genocidu. Děti měly v internátu zakázáno mluvit vlastním jazykem, a když se pak vrátily domů, často si ho ani nepamatovaly. Více než 4 000 dětí při pobytu v zařízeních zemřelo, zatímco ty, které přežily, zažívaly nezřídka násilí i sexuální zneužívání. Tyto školy fungovaly do roku 1996, kdy byla uzavřena poslední.

K prvnímu oficiálnímu pokusu o smíření došlo až v roce 2007, kdy se premiér Stephen Harper veřejně omluvil, byla sepsána dohoda mezi kanadskou vládou a domorodými obyvateli, kteří byli systémem internátů poznamenáni. V rámci dohody byla také vytvořena Komise pro pravdu a smíření, jejímž posláním bylo usnadnit bývalým studentům, jejich rodinám a komunitám proces vyrovnání se s většinovou kanadskou společností. Kromě shromažďování veškerých dostupných materiálů spojených se školami a informování veřejnosti dostala komise také za úkol provést rozsáhlé šetření. V roce 2015 pak publikovala výsledky v závěrečné zprávě, jejíž součástí bylo i 94 doporučení, jak dále posílit přátelství a respekt mezi původními obyvateli a ostatními Kanaďany.

Knižní zpracování Chanieho příběhu vzniklo u příležitosti 50. výročí jeho úmrtí. Jeho cestu sledujeme v každé kapitole z pohledu jiného zvířete, do něhož se pokaždé vtělí indiánský duch Manitou. Chanie nakonec přestane bojovat a je přivítán do sféry duchů.

Boyden a komunita prvních národů
Faktem zůstává, že i přes Boydenovy úspěchy, dobré kritiky a mnoho ocenění se jeho osoba stala zdrojem značné kontroverze. Jak už bylo uvedeno, celá jeho tvorba se věnuje tématům domorodé populace. On sám se k původním obyvatelům už dlouhá léta počítá. Prohlašuje, že má v rodinné linii předky z různých kmenů jak z matčiny, tak z otcovy strany. Teprve poměrně nedávno se však lidé začali ptát: kdo je vlastně Joseph Boyden? Zjistilo se, že svůj původ nemá jak dokázat. Robert Jago Boydena v twitterovém pořadu @IndigenousXca nařkl z toho, že kolonizuje prostor, který je určený pro spisovatele s opravdu nezpochybnitelným domorodým původem. Jago považuje za problematické, že jelikož Boyden sbírá za své knihy financovaná ocenění, která jsou určena pro původní obyvatele, okrádá o tuto příležitost někoho, kdo by ji potřeboval více než on.

Investigativní novinář Jorge Barrera poté publikoval článek na stránkách Aboriginal Peoples Television Network Website, kde rozebírá Boydenovo propojení s různými kmeny vyskytujícími se na území Kanady (sám Boyden jich zmiňuje vícero). Reakce na tento článek se různí. Někteří domorodí obyvatelé vyjadřují znepokojení a tvrdí, že Boyden svými výroky klame společnost a z nejasností okolo svého původu bezostyšně těží. Prý tím sabotuje vše, co už bylo v této problematice odpracováno, i to, co je ještě třeba udělat. Jiní jsou smířlivější a říkají, že Boyden vždy najde místo v jejich kruhu – už jen proto, že odvedl nesmírný kus práce a hodně se angažuje v různých domorodých komunitách. Zároveň ho však žádají, aby situaci vysvětlil, a pokud to tak je, přiznal, že není doopravdy indiánského původu nebo má někde daleko v rodinné linii pouze jednoho nebo dva předky, neboť to se nedá považovat za skutečně domorodý původ.

Ozývají se však i hlasy na jeho obranu. Jonathan Kay, šéfredaktor magazínu The Walrus, se obává, že tento útok na rasový původ člověka by mohl být potenciálně nebezpečný, jelikož dokumentů z minulosti se mnoho nedochovalo. Kultura původních obyvatel byla totiž především orálního charakteru. Sám Boyden v roce 2017 popřel, že by o svém původu lhal, a omluvil se za to, že zabírá velkou část veřejného prostoru, jenž se problematice původních obyvatel věnuje. Připustil, že existuje určitě mnoho hlasů, které by bylo také potřeba slyšet.

Cesta ke smíření je dlouhá
I přes tyto kontroverze byl Boyden za svou tvorbu mnohokrát oceněn a je považován za zdatného vypravěče, jemuž nechybí vášeň ani cit pro detail. Většina příznivců i kritiků se shoduje na tom, že na osvětě o tématech prvních národů odvedl Boyden velký kus práce, a považují ho za autora, který nejdříve sesbírá veškeré dostupné informace a teprve potom píše, což lze u tak citlivého tématu obzvlášť vyzdvihnout.