Jarní novinka z nakladatelství Práh na první pohled upoutá výraznou pestrobarevnou obálkou, které vévodí stylizovaný květ slunečnice s tmavým mřížkovaným středem připomínajícím dobře propečenou vafli. Nápaditý titul Snídám slunce okamžitě probouzí čtenářovu obrazotvornost – kdo? co?

„Kdybychom fungovali stejně jako rostliny, měli bychom zelenou kůži. Pokud by nám vyhládlo, stačilo by jít ven, chvíli se nahřívat na sluníčku, vypít trochu minerálky a nadýchat se vzduchu.“ Takto názorně a originálně vysvětluje britský botanik Michael Holland princip fotosyntézy. A radí také, jak si vyrobit kukuřičný sliz, založit „upcyklovanou zahradu“ anebo zřídit bramborovou elektrárnu.

Podtitul prozrazuje, že kniha chce být „poctou rostlinám celého světa“. A hned na úvod se sluší zdůraznit, že její autor, někdejší ředitel odboru vzdělávání v londýnské botanické zahradě Chelsea Physic Garden, lektor, ekolog a fotograf přistupuje ke svému úkolu opravdu s respektem. Nešetří detaily ani latinou, ale zároveň neztrácí ze zřetele celek, disponuje vědeckým odstupem a přitom nezapomíná na empirii a zapojuje do výkladu náměty na jednoduché pokusy a hry, které se dětem určitě budou líbit.

Obsáhlé téma pozemské flóry, které chce dětským čtenářům mladšího školního věku představit, rozvrhl Holland do čtyř částí: povinný učebnicový základ („Vše o rostlinách“, mj. kapitolky nazvané Části květu, Opylení nebo Semena v pohybu) vystřídají zajímavosti ze „Světa rostlin“, jež manifestují rozmanitost rostlinné říše kromě jiného na základě extrémů (kapitoly Horko a sucho, Život v džungli, Život ve vodě, Jed). Nejpřínosnější se však jeví druhá polovička knihy, tedy oddíly nazvané „Od budíku do hajan“ a „Moc rostlin“. Autor v nich poukazuje na samozřejmé, ale – ruku na srdce: zřejmě nejen v perspektivě dětí, jimž je kniha primárně určena – často neuvědomované či přinejmenším nereflektované souvislosti mezi životem lidí a rostlin. Nejenže dýcháme kyslík, který je vedlejším produktem fotosyntézy, naši zelení sousedé nás dennodenně doprovázejí doslova na každém kroku: ráno, když snídáme müsli a pijeme čaj či kávu, ale také při čištění zubů pastou s příchutí máty, při oblékání bavlněného trička či ponožek s příměsí bambusu, když listujeme knihou, hrajeme na housle nebo bereme do ruky hokejku. A mnozí z nás vzývají květiny už jen svým jménem – o Jiřině nebo Květě nikdo nepochybuje, ale co taková Kamila, Veronika nebo Oliver? A kdo se může pochlubit znalostí, že Němec Rudolf Diesel už v roce 1892 vymyslel motor využívající arašídový olej? Kdo ví, že Rachel Carsonová vedla již v šedesátých letech 20. století výzkum, který odhalil ničivé důsledky používání pesticidů?

Ekologický akcent v závěru knihy sílí, Michael Holand připomíná, že lidé by na Zemi bez rostlin nepřežili déle než pár minut a nabádá k „domácímu pěstování“, zatímco „futuristické farmy“, kde místo slunce svítí LED zářivky a roboti odměřují dávky hnojiva, staví na druhou misku vah jako veliké memento.

Autor nijak nezastírá didaktické cíle své publikace, ale směřuje k nim velmi hravou a zábavnou formou. Vypichuje zajímavá fakta, která však nepodává jako čirou senzaci, a snaží se čtenáře nezahltit – spíše ho inspirovat a probudit v něm zájem, aby sám pátral po dalších informacích a objevoval nové souvislosti. Stejnou intenci sledují také pestrobarevné, nápadité a někdy i překvapivě humorné ilustrace Philipa Giordana, světoběžníka, kterému koluje v žilách filipínská a švýcarská krev, narodil se v Itálii a momentálně působí v Tokiu. Pracuje s digitální technikou, nebojí se výrazných barev a přes záměrnou uměleckou stylizaci jednoduchých tvarů dokáže svými ilustracemi evokovat realistické obrazy. Rostliny zachycuje v bujné kráse a pestrosti a nezapomíná na symbiózu se zvířaty. Sympatickým průvodcem v džungli listů a květů je tu usměvavý ušatý diblík, čtverec s velikýma očima a jedním párem nohou, který jistě nepřijde o dětskou pozornost, až budoucí zahradníky a botaniky omrzí čtení.