7 hodin a 34 minut – přesně tolik dle Simona Garfielda trvá přečtení jeho knihy Hlídači času (Timekeepers) od začátku až do konce. V každé z kapitol však čas plyne jinak, a to nejen díky rozdílnosti jednotlivých perspektiv, z nichž autor fenomén času nahlíží, ale také díky stylu, kterým je popisuje. Rozvážné líčení osobního příběhu, na jehož konci se skrývá všeobecná pointa, ubíhá pomaleji než kaskáda klíčových událostí v historickém přehledu, obojí však dokazuje, nakolik může být čas relativní, a zároveň připomíná stále rostoucí závislost na jeho sledování.

Simon Garfield (nar. 1960) je novinář a jeden z nejvýznamnějších tvůrců britské non-fiction. Jeho publikační činnost čítá přes dvě desítky knih na různorodá témata od konstrukce vlakových souprav přes civilizační choroby, design reklamních nápisů, až po historii soužití psa s člověkem. Do češtiny byly z Garfieldova repertoáru přeloženy Prstem po mapě (2017) a Ten můj font (2018). Timekeepers vyšly v roce 2016 a letos se dočkaly své české edice. V knize se plně projevuje autorova erudice napříč obory a nadšení pro věc, což čtenáři dává možnost nejen získat komplexní přehled, ale také vystopovat rozebírané téma v těch nejširších souvislostech.

Kniha se skládá z patnácti kapitol, v nichž je vždy podrobně rozebírán jeden z aspektů, který přímo či nepřímo odkazuje k proměnám vnímání času – nejpoužívanějšího anglického podstatného jména. Řazení kapitol není náhodné, dalo by se říct, že každá má své „načasování“. Na začátku knihy se Garfield snaží vymezit pojem času ve vztahu k vlastním zkušenostem. Se čtenářem se dělí o okamžiky, kdy se pro něj čas zastavil, a kdy se naopak jedna sekunda proměnila v nekonečné hodiny čekání. Po určení základních milníků, jež nastartovaly oněch dvě stě let, na které se čas stal jednou z nejhlídanějších veličin, autor představuje konkrétní události, které do veřejného povědomí vstoupily právě proto, že se odehrály v „ten správný čas“, nebo trvaly „tu správnou dobu“. Co znamená uběhnout míli za 3 minuty a 59,4 sekund? Jaký smysl má 24hodinový projev a jak dlouho je třeba přednášet, aby to bylo „tak akorát“? Někdy je celoživotní práce „destilována na zlomek sekundy“, jindy může být čas naopak „tou nejdestruktivnější silou“. Kniha vrcholí několika kapitolami o důležitosti měření času. Autor zde z různých úhlů pohledu posuzuje, proč a zda vůbec mají ručičkové hodinky stále své jisté místo v současném digitálním světě, kde se čas zobrazuje doslova na každém kroku. Zároveň se Garfield plynule dostává k prvopočátkům maximalizace výkonu, cituje průkopníky dnes tak populárního „time managementu“ a zmiňuje i důsledky rostoucího trendu zrychlování. Závěrem kniha doslova „zpomaluje“. Garfield zde představuje různé způsoby relativizace, nebo dokonce popírání času, jako jsou např. hodinky bez minutové ručičky, jazyk, v němž slovo „čas“ zcela chybí, nebo „manifest pomalého jídla“.

Ačkoliv se v knize celou dobu mluví o tom, jak „svět začal být posedlý časem“, autorovým cílem není čtenáře vystrašit, natožpak jej z této posedlosti obviňovat. Moderní příběh času píše barvitě, někdy dokonce humorně, ale hlavně optimisticky. Čas je pro Garfielda všudypřítomný, konečný, ale zároveň obnovitelný. Některé pasáže možná až příliš zabíhají do širokého kontextu, který spěje k nezvykle stručnému závěru, a řada informací se nachází ve velmi četných a poměrně rozsáhlých poznámkách pod čarou. Zdá se, jako kdyby tímto stylem autor čtenářům nabízel dostatek času na zastavení a uvědomění si, že „naše posedlost časem nás přivedla až na samu hranu, ale ne za ni.“