Stejně jako se nikdy nedozvíme, komu se jako prvnímu podařilo vědomě rozdělat oheň či kdo jako první v dějinách utrhl a ochutnal divoce rostoucí bobuli, zůstane nám patrně navěky utajena identita autora první mapy. V žádném případě však nelze pochybovat, že tohoto pradávného autora a jeho dnešní potomky odděluje na pomyslné časové ose dlouhá řada generací, z nichž se bez mapy během svého života obešla jen velmi malá část. Také většina čtenářů tohoto textu patrně někdy v životě nějakou mapu použila, byť na rozdíl od našich dávných předků za jiným účelem než k lovu divoké zvěře či útoku na sousední kmen. Pokusit se vypsat všechny možné účely, k nim lze mapu použít, by znamenalo práci na velmi dlouhou dobu a výsledný seznam by pravděpodobně stejně nebyl úplný.

Většina uživatelů map v průběhu dějin takovou možnost výběru neměla a studium starých map nám dnes umožňuje – vedle čistě technických aspektů – nejen udělat si obrázek o vědomostech, ale i o myšlenkovém světě dané doby. Jestliže však jen málokdo je schopen bez předchozí odborné průpravy číst knihu například z šestnáctého století, u map toto omezení platí ve dvojnásobné míře a zájemci o dějiny kartografie jsou tak v převážné míře odkázáni na zprostředkovatelskou práci odborníků. V českém prostředí k nim patřili či patří zejména Karel Kuchař, Ludvík Mucha a Eva Semotanová, z nejmladší generace badatelů pak například Josef Chrást. Český trh je nicméně otevřený i pracím zahraničních autorů, v roce 2017 nabídku obohatil překlad knihy britského žurnalisty a spisovatele Simona Garfielda (nar. 1960) Prstem po mapě: Proč svět vypadá tak, jak vypadá. Na rozdíl od výše jmenovaných odborníků se nejedná o vystudovaného historika ani kartografa a portfolio jeho dosavadní publikační činnosti zahrnuje širokou paletu témat od poštovních známek přes syntetická barviva, automobily značky Mini až po wrestling, obavy, že by jeho text byla jen kompilace obecně známých textů a několika málo rychle prostudovaných knih povolanějších, však nejsou na místě.

Úskalí výroby globusů

Nepříliš překvapivě se první kapitoly věnují chronologickému vývoji umění tvorby map a jejich používání (což lze do jisté míry také považovat za umění), kdy autor přibližuje osobnosti, bez nichž by žádný přehled dějin kartografie nebyl úplný – Ptolemaios, Martin Behaim, Martin Waldseemüller, Gerhard Mercator, John Ogilby a další. Historický výklad je zcela v souladu s autorovou profesí novináře často propojen s méně známými příběhy z dvacátého století, kdy se mapy často stávaly předmětem dražeb, obchodního tajemství, ale také krádeží a padělání. Čím více se Garfield v chronologickém výkladu přibližuje k současnosti, tím více minulost a přítomnost propojuje. Zároveň je ale nutné konstatovat, že v chronologickém výkladu stále více zaměřuje pozornost na vývoj v angloamerickém prostředí a zbytek světa do značné míry pomíjí (jistě k lítosti českých čtenářů se kniha vůbec nezmiňuje o Johannu Christophu Müllerovi).

Kniha se ale nezabývá jen obecnou historií kartografie, autor poukazuje i na využití map v epidemiologii, sociologii a dalších oborech, upozorňuje čtenáře na úskalí výroby globusů v dnešní době či na situaci na trhu se starými mapami a zamýšlí se nad podobou map v budoucnosti. K probíraným tématům patří ale i taková ve své době revoluční a dnes zcela každodenní věc jako schéma sítě tras metra (v tom úplně nejstarším případě londýnského), nechybějí více i méně známé omyly, které se na mapách dokázaly udržet ještě dlouho poté, co byly odhaleny, příklady využití map ve filmu a počítačových hrách, příběh mapy z románu Ostrov pokladů (notně připomínající odvěký problém „Bylo dříve vejce či slepice?“) a samostatnou kapitolu si vysloužilo klišé, zda se ženy v mapách vyznají hůře než muži.

Mapa světa očima Newyorčana

Pominuta nebyla ani technologie GPS se svými pozitivy i negativy, kupodivu se ale autor nezmiňuje o fenoménu geocachingu, ačkoliv mapám v počítačových hrách i herním plánům, jako jsou třeba Monopoly, věnuje poměrně hodně prostoru. Naopak upozorňuje na humorné mapy typu „Svět z pohledu XY“, které s rozvojem počítačové techniky zažívají skutečný boom a jejichž příklady lze najít i v prostředí českého internetu (například mapa České republiky podle Pražáků), přičemž pro mnohé bude překvapením, že první mapa tohoto druhu vznikla již v sedmdesátých letech minulého století a jejím tématem byl pohled na svět očima typického (či stereotypizovaného) obyvatele newyorského Manhattanu. A ačkoliv není primárním úkolem recenze upozornit na to, co autor nezmínil a zmínit mohl či měl, je nutné na tomto místě varovat příznivce historických záhad a konspiračních teorií, že pro mapy opředené otázkami, na které věda dosud nemá uspokojivou odpověď (za všechny uveďme takzvanou mapu Piriho Reise), autor v knize místo nenašel.

Text knihy je doprovázen množstvím fotografií a kvalitních reprodukcí popisovaných map, snad je jen trochu škoda, že kopie starých map jsou všechny vyvedeny černobíle. Ocenit musíme i práci překladatele a redaktorů, díky nimž se text čte skutečně plynule, bez rušivých chyb v interpunkci a překlepů.

Snad by se slušelo recenzi zakončit formulací ve stylu, že po dočtení knihy čtenář neodolá nutkání vytáhnout z knihovny atlas světa a vydat se na jeho stránkách prstem či alespoň v myšlenkách na cestu do exotických koutů naší planety, ale v kolika domácích knihovnách bychom v dnešní digitální době takový atlas našli? Každopádně nelze pochybovat, že v národě, jehož domovina se pyšní jednou z nejpropracovanějších sítí turistických stezek na světě a který tak měl ke kartografii vždy blízko, si kniha jistě své čtenáře najde – a že je nezklame.