Letošního 8. března se uzavřela životní pouť finskošvédského autora Christera Kihlmana. Narodil se dne 14. června 1930 v kulturně a společensky poměrně významné helsinské rodině. I jeho otec se zapsal do dějin literatury jako spisovatel. Jeho strýc byl známý literární kritik meziválečného období, dědeček zastával důležité posty ve finské justici i diplomacii a pradědeček proslul jako významný politik, teolog, pedagog i podnikatel.

Na literární scénu vstoupil Christer Kihlman na počátku 50. let 20. století dvěma básnickými sbírkami ve znamení finskošvédského modernismu. Vykonával také funkci šéfredaktora krátkodobě vycházejícího kulturního časopisu Arena, který usiloval o to být hlasem poválečné generace mladých intelektuálů. V několika periodikách aktivně působil jako literární kritik.

Do literatury finských Švédů, která se doposud profilovala především lyrikou, se ale Kihlman zapsal hlavně jako prozaik. Nejdůležitější období jeho tvorby začíná v bouřlivém desetiletí radikálních 60. let. Jeho společensky angažované romány či autobiograficky pojatá díla budou nejednou vyvolávat nadšení a senzaci – to mj. u finsky hovořících Finů i ve Švédsku. V nejbližším milieu finskošvédské menšiny se ale autorovy knihy často setkají s odporem, neboť pro její část budou problematické politicky jako příliš levicové – či také jako zlomyslné pokusy poškodit pečlivě opečovávaný obrázek finské švédskojazyčné minority. V polovině 70. let se Kihlman spolu se svým spisovatelským kolegou Henrikem Tikkanenem kvůli tomu stane předmětem rozsáhlé veřejné debaty.

Jeho románová prvotina Se upp Salige! (Dej pozor, blažený!, švédsky 1960) je příběh z malého města. Zabývá se revoltou šéfredaktora lokálních novin proti zatuchlosti místních poměrů a zpátečnictví i pokrytectví zdejší honorace. Ta se odehrává na pozadí šéfredaktorova milostného vztahu s nezletilou dcerou jeho nejlepšího přítele. Další romány, Den blå modern (Modrá matka, švédsky 1963) a Madeleine (švédsky 1965), jsou autorovy pokusy o vypořádání se zátěží konzervativních patriarchálních hodnot, které mu v poválečném Finsku připadaly už krajně neživotné.

Jako Kihlmanovo politicky nejradikálnější dílo bývá označována jeho autobiografická kniha Människan som skalv (Člověk, který se chvěl, švédsky 1971). V duchu hesla tehdejší doby „osobní je politické“ v ní autor na základě vlastních zkušeností prezentuje alkoholismus a problémy v manželství ve výsostně politickém kontextu. Píše i o homosexualitě, jejíž trestnost byla právě v roce vydání odstraněna z finského zákona. Jediným spisovatelovým dílem přeloženým do češtiny – odhlédneme-li od jedné básně a dvou úryvků – je román z roku 1975 s názvem Drahý princi (Dyre prins, česky 1979). Ten představuje jakési fiktivní paměti poválečného finského zbohatlíka, který prošel vztahy s mnoha ženami a jehož dráha byla vždy řízena kariérismem a oportunismem. Navíc je krajně nespolehlivý jako vypravěč.

Na přelomu 70. a 80. let se Kihlman několikrát vydá do Jižní Ameriky. V jeho dvou „knihách o Argentině“, jak jsou v literární historii označovány knihy Alla mina söner (Všichni moji synové, švédsky 1980) a Livsdrömmen rena (Čistý životní sen, švédsky 1982), se některým recenzentům bude zdát, že autorova dřívější jasně společenskokritická perspektiva přechází do nezajímavých osobních poloh. Kihlman v nich totiž tematizuje své milostné vztahy s mladými jihoamerickými chlapci – jenže je možné je také číst jako bohaté texty o setkání velmi odlišných kultur. V kratší knize På drift i förlustens landskap (Na pospas v krajinách zkázy, švédsky 1986) zase autor dokáže experimentovat s celkem vyhraněným postmodernismem. Jeho románová tvorba se uzavře roku 1987, kdy napíše román Gerdt Bladhs undergång (Pád Gerdta Bladha). Ten předjímá hlavní rysy budoucího socioekonomického vývoje – a to nejen ve Finsku – jednak prostředím globalizujícího se kapitalismu, jednak obrázkem hyenismu i alarmismu provozovaného moderními médii.

Kihlman psal také povídky či divadelní hry. V tisku se s vervou zúčastňoval různých společenských debat a obdržel mnoho literárních cen a vyznamenání. V letech 1987–2018 žil v tzv. Básnickém domově v Porvoo, dřevěném domečku v idylické památkově chráněné městské rezervaci, prvních dvacet let ještě s manželkou Selindou, která zemřela roku 2007. Právo obývat jej je nejvyšší pocta, finskými Švédy vyhrazená jen jejich momentálně nejzasloužilejšímu spisovateli. Tato menšina tedy svého Christera Kihlmana i jeho dílo posléze vzala na milost.

V Porvoo jsem měl sám možnost autora, o kterém jsem kdysi pořídil jak diplomovou, tak disertační práci, dvakrát navštívit. Díky za zajímavá a příjemná odpoledne – pokaždé se nám poněkud protáhla – a za všechny knihy, které jste napsal! Literární vědě v nich zbývá ještě mnohé odhalit. Prozatím byly přeloženy do osmi jazyků. Třeba i na tomto poli je určitá rezerva: vedle nejnovějších titulů může a má být převáděna i klasika.

„Dobře, tak dobrou noc. Drahý princi.“
„Dobrou noc. Ale nezapomeň, začneme ráno, brzo ráno.“
„Je pozdě.“
„Ne, je brzo. Vím, že je dost času.“

(Drahý princi, překlad Dagmar Černohorské, s. 282)