Většinou až druhá kniha ukáže, jaký je autorův skutečný potenciál. Jsou tituly, u nichž se tato teze vkrádá na mysl takřka automaticky – a občas ještě předtím, než se do nich vůbec začteme. Jednou z takových knih byla nejen pro mě druhotina mladé spisovatelky Emy Labudové (*1999). Před dvěma roky tato autorka zvítězila s novelou Tapetář v Literární ceně Knižního klubu. Její debut – který začala promýšlet už v patnácti letech! – působil jako text vyzrálé spisovatelky, autorka v něm přesvědčivě vykreslila postavu homosexuálního muže v Británii padesátých let, nadto byla její kniha stylisticky mimořádně osobitá a zároveň sugestivní. Když se k tomu všemu přidala nominace na Magnesii Literu v kategorii objev roku, bylo jasné, že další počin této spisovatelky bude ostře sledován.

Ústřední postavou druhého románu Emy Labudové, který nese název Lada u ledu, je dívka Lada. V úvodu se s ní setkáváme během silvestrovských oslav na přelomu let 1978 a 1979. Po krátkém prologu následuje první část, jež se začíná odehrávat takřka o rok později, v listopadu 1979. Dozvíme se, že Lada váží jen něco málo přes čtyřicet kilogramů a postupně před námi vyvstávají okolnosti jejího úbytku váhy. Jsme obeznámeni s nemocí zvanou glaciatismus, která právě po onom silvestru začala v Československu řádit a už si vybrala množství obětí – mimo jiné postihla i protagonistku. Lada se ztrácí před očima, špatně jí, do školy nejezdí vlakem, ale „na tajňačku“ běhá, a když se o jejím chování dozvědí rodiče, dostává se do blízkosti neúprosných osidel zdravotnického systému, který takzvané glaciatičky posílá na léčení do nemocnice v pražském Motole.

Byť by se mohlo zdát, že Ladino zápolení s poruchou příjmu potravy bude ústředním tématem románu (tuto domněnku posiluje i nakladatelská anotace), nakonec tomu tak úplně není. Nemoc funguje spíš jako katalyzátor, který uvede věci do pohybu a pak už se jen čas od času připomene. Spíše než ztvárnění boje s mentální poruchou nabízí tento román příběh coming of age. Poté co zase začne přibírat, sledujeme Ladu, jak prochází běžnými milníky dospívání – maturitní ples, maturita, vztah se spolužákem, jehož si Lada později vezme, přihláška na vysokou školu, kterou hrdinka odmítne podat a namísto toho začne pracovat jako sekretářka v Karose. Podstatná je při tom všem Ladina odluka od rodičů. Dívka s nimi nedokáže vydržet, dokonce se uchýlí k promyšlené lsti, aby mohla z rodného domu odejít.

Ema Labudová se už ve své prvotině představila jako velice suverénní vypravěčka, která si s jazykem takříkajíc tyká a která dokáže vyprávěný příběh stylisticky jaksepatří oživit, aniž by sklouzla k verbalismu. To platí i v případě Lady u ledu. Román se z velké části odehrává v okolí města Ústí nad Orlicí, a tak je v něm užita severovýchodočeská nářeční podskupina. Ještě výraznější roli hraje vypravěčská figura. Ema Labudová užívá neobvyklou du-formu, kterou v české literatuře v posledních letech zaujal především Jan Němec v románu Dějiny světla z roku 2013. Loni jí částečně vyprávěla svou prvotinu Dovnitř Helena Hrstková. Du-forma nicméně není tím jediným, čím je vypravěč v Ladě u ledu příznačný a čím vzbudí čtenářský zájem. Taky občas předjímá děj, dokonce se blýskne literárněhistorickými znalostmi: „Proč je tělesnost vtipná? Ve středověké kultuře, a to není moje, to mám od Bachtina, aby sis nemyslela, nebyl karneval jen karnevalem, byla to totiž taková důležitá kulturní šifra.“ (s. 118–119) Vyprávění je obecně vzato velice živelné, svižné, jadrné: Ema Labudová používá peprné vulgarismy, aniž by to působilo křiklavě, ve vyprávění se objeví třeba i závorka o délce půl stránky, což vše posiluje „šťavnatost“ textu. Mladá autorka zkrátka potvrzuje, že její vypravěčský talent je nesporný.

Z dosavadního textu je už asi dostatečně patrné, že Lada u ledu má řadu předností. Přesto lze mít k autorčině druhotině i výhrady. Ta nejvýraznější se týká celkového rozvržení románu. Jak jsem psal výše, román zpočátku trochu klame tělem a dlouho se zdá, že budeme číst text o boji s poruchou příjmu potravy. Toto počáteční ústřední téma se však celkem rychle dostává na vedlejší kolej. A ačkoli se ve vyprávění nadále připomíná, nelze se zbavit dojmu, že už se objevuje jen jaksi z povinnosti. Jako by autorka chtěla napsat román o určitém zdravotním problému, pak si to však rozmyslela a zaměřila se spíš na „obyčejný“ příběh dospívající dívky. Ten se navíc v druhé, podstatně kratší části románu obohatí o linku milostného úletu. Druhá část je navíc na tu první navázána poněkud nedbale a román si lze představit i bez ní. Má možná dodat textu jisté napětí, i tak ale působí spíš jako přívažek, kvůli čemuž je román v úhrnu trochu nekoherentní. Lada u ledu je oproti Tapetáři více postavena na dynamickém příběhu a na vývoji ústřední postavy. Na základě autorčiných dvou knih však lze soudit, že právě konstrukce příběhu nebude zrovna její nejsilnější stránkou, a druhotina tak za oceňovaným debutem mírně pokulhává.

I když se Ladina nemoc v románu postupně stáhne do pozadí, lze ocenit, jak si s motivem glaciatismu poradila Nikola Janíčková, která titul upravila graficky. Když z knihy sejmeme přebal, vidíme, že desky jsou vyvedeny ve studených modro-bílých barvách, což evokuje, jak se pod vrstvami oblečení musela cítit neustále prochladlá glaciatička Lada. Je dobře, že novinka Emy Labudové vychází v atraktivní grafické úpravě, bezpochyby v ní totiž v současnosti česká literatura má jednu z nejtalentovanějších spisovatelek. I když lze mít k jejímu druhému románu drobné výhrady, suverénní práce s jazykem, odvaha a nakonec i ten příběh – který jakkoliv se občas zdá, že stojí na chatrných základech, je zároveň chytlavý – jsou silnou pobídkou k četbě budoucích autorčiných textů a také důkazem, že brzký a zdařilý debut této mladé spisovatelky nebyl dílem náhody.