Kariéru americké představitelky takzvaného nového žurnalismu Joan Didionové (1934) odstartovalo vítězství v esejistické soutěži časopisu Vogue. Didionová ve svém příspěvku psala o sebeúctě: „Ať to odkládáme, jak chceme, do té nechvalně známé nepohodlné postele, kterou si steleme, si nakonec sami lehneme. Zdali v ní usneme, záleží ovšem na tom, jestli máme nějakou sebeúctu.“ Hlavní hrdinkou jednoho z pěti románů Didionové Lízni si a hrej (Play it as it lays, 1970), který nedávno vyšel česky v překladu Martina Pokorného, zmítají na oné nepohodlné posteli noční můry. Spolu se sbírkou esejí Slouching Towards Bethlehem (1968) a pamětmi The Year of Magical Thinking (č. Víc než další den, 2005) tvoří román Lízni si a hrej – který časopis Time zařadil mezi stovku nejlepších knih v angličtině za léta 1923–2005 – trojici autorčiných nejoceňovanějších děl.

Když se bývalá modelka Maria vdá za filmového režiséra Cartera, stane se součástí hollywoodské smetánky a přijme její způsob života, přestože ji nijak netěší – přetrvává v ní „jakási osudná absence vnitřního přesvědčení“. Když zjistí, že čeká nemanželské dítě, manžel ji pod hrozbou odebrání jejich čtyřleté dcery přiměje jít na potrat. Dceři je v knize věnováno velmi málo prostoru, ale víme, že její situace je jedním z faktorů, které Mariu v podstatě bez ustání deptají a vysávají z ní životní sílu. Dívka zřejmě trpí nějakou formou postižení a z Carterova rozhodnutí dlouhodobě pobývá v nemocnici, ale žádné podrobnosti se nedozvíme. V závěru se Maria sama dostane na neuropsychiatrickou kliniku, kde zaznamenává svůj příběh. Zařadí se tak po bok dalších „bláznivých“ literárních hrdinek, které spíše než duševní nemoc sužuje křivda či trauma pramenící z nerovného postavení ženy ve společnosti. Na rozdíl od řady z nich však přece jen bere život do svých rukou. Víme, že si psychicky opravdu sáhne na dno, ale zároveň je odhodlána dostat Kate z nemocnice a vést s ní normální život.

Lízni si a hrej tvoří kratičké kapitoly, ve kterých vypravěčka často odbíhá do minulosti. Forma je ve zvláštním kontrapunktu k obsahu, střípky z večírků, mládí a osamělých chvil za volantem nebo doma se čtou až příliš lehce. Více či méně náznakově se totiž pod nimi vine spodní proud hrdinčiných traumat a depresí: z matčiny smrti, dceřiny hospitalizace, potratu nebo minulých a ne vždy uzavřených vztahů s muži. Ještě hlouběji pak nalézáme kritiku dobových poměrů a svědectví o tom, že kolaps společenských norem může namísto svobody přinést prázdnotu. Co se tváříš tak zkroušeně, diví se Mariina kamarádka, no tak se rozvádíš, to já už dvakrát. Kamarádka je ovšem znovu vdaná, za majetného skrytého homosexuála. Ukazuje se, že ani „osvobozený“ svět neměří všem stejně a že s rozvolněním manželského svazku se nevytratily genderové nerovnosti. Maria si všímá, jak ženy z jejího společenského okruhu stárnou rychleji než muži, tetkovatí, rozplývají se v konzumní banalitě všedního dne. Když jde ona sama čerstvě rozvedená do supermarketu, nakupuje jako pro rodinu, což je tím smutnější, že sama má často problém cokoli pozřít.

Prázdnota se stává Mariiným bytostným živlem, nebo jím možná byla odjakživa. Vyrostla v městečku, které už neexistuje, protože jeho území bylo vyčleněno jako plocha pro raketovou střelnici. Nemá tak nikde kořeny, ani její rodiče už nežijí a se starým rodinným přítelem se jí nedaří spojit. Jak bylo řečeno, prázdná schránka se stane i z jejího manželství: „Něco by řekl a ona by něco řekla a dřív, než by si všimli, sehrávali by dialog tak důvěrně známý, že vysává představivost, ochromuje vůli, dovoluje jim vynechávat slova i celé věty a přesto dospět k mrazivému závěru.“ Přes bezútěšnost své existence se Maria nakonec vybičuje k aktivitě, pokud tak lze nazvat skutečnost, že se nechá zavřít na psychiatrii. Když vezme zodpovědnost za svůj život do vlastních rukou, prázdnota začne nabývat nějakých obrysů. V eseji The Women’s Movement Didionová nutnost tohoto kroku specificky vztahuje k ženské otázce. Kritizuje feministky, které ženu prezentují výhradně jako oběť systému. „Obtěžuje ji dokonce i gynekolog, který ji nechá marně žebrat o antikoncepci. A tu naléhavě potřebuje, protože je znásilňována na každé schůzce, znásilňuje ji manžel a nakonec je znásilněna i na operačním stole, kde jí provedou potrat.“

Didionová píše přesně mířenými slovy, její styl je strohý a elegantní, ale v textu zároveň nechybí expresivní popisy vyprahlé jižanské krajiny nebo dálničních tahů, kam se Maria za volantem denně utíká, a drásavé pasáže, ve kterých vyhřezávají na povrch její traumata: „Celý den se Marii honila hlavou embrya v East River, průsvitná jako medúzy, proplouvající podél hald odpadků se slupkami pomerančů.“

Lízni si a hrej je působivá kronika osobního, partnerského i společenského marasmu. A není třeba se obávat, že by se v závěrečném emancipačním momentu překlopila do laciného optimismu: „Vím, co znamená ,nicʻ, a hraju dál,“ nechává se slyšet Maria.