Dvanáctiletá Simone se s matkou, bohémskou výtvarnicí, stěhuje z původního bytu v západní části Stockholmu na jižní předměstí, do společné domácnosti s matčiným přítelem, bojácným Yngvem. Se změnou bydliště nutně souvisí i změna školy, kam vypravěčka Simone dochází – kvůli účesu a oblečení ji v nové škole považují za Simona, a v tu chvíli ne zrovna šťastná hrdinka se toho rozhodne využít. Vydává se za chlapce, což vede k jednomu nedorozumění za druhým. Spolu s dalšími postavami, s nimiž se setkává doma (s dědečkem, jenž utíká z léčebny dlouhodobě nemocných, aby u nich dožil, a přitom Simone podpořil a podělil se s ní o životní moudrost) i ve škole, kde se jako Simon stává členem klučičí party, se do pohybu dává kolotoč událostí, které na první pohled nemůžou skončit dobře.

Nebyl by to však Ulf Stark (1944–2017), kdyby se hrdince nepodařilo vymotat se ze zašmodrchané situace, zamilovat se, najít, co ztratila, a vyrovnat se s nutným odchodem blízkého člověka.

Spisovatel, v české verzi spolu s překladatelkou Marií Voslářovou, lineární příběh zpestřuje barvitými přirovnáními („slunce balancovalo na svahu skládky jako zralá broskev“, „Možná už věčná láska vyhynula – jako mamuti, plynové lampy a gramofony s troubou?“) a vynalézavými dětskými nadávkami („Krysoprase!“ (…) „Tchoří prde!“). Snad žádná dějová linie nezůstává nedořečená, jednotlivé motivy do sebe postupně zapadají a vytvářejí dramatické oblouky. A tak se i bojácný Yngve odhodlá k odvážnému činu a ani věštecká koule, která se objeví na začátku příběhu, z něj jen tak nezmizí – a před koncem jsme svědky jejího překvapivého návratu.

Za určitý návrat, nebo snad za výpravu do minulosti, se dá považovat celá kniha. Simone je totiž ročník 1972 (pravděpodobně, kniha totiž ve Švédsku vyšla v roce 1984) a pohybuje se ve světě, který už nepamatují ani někteří z nás. To však nemusí být na škodu, naopak, dětem odkojeným internetem není od věci připomenout, že život existuje i mimo obrazovky a dotykové displeje. Nakladatelství Portál nadto vydalo tento Starkův text (po Kouzelných teniskách mého kamaráda Percyho z roku 2015) v čerstvém překladu a se svěžími ilustracemi Lukáše Fibricha, tvůrce kocoura Mourrisona, čímž se příběh velmi omlazuje. Naopak zestárla televizní adaptace, švédský seriál režiséra Hammericha z přelomu let 1988 a 1989. Při čtení českého textu nemusíme usilovně přemýšlet o tom, v jakých kulisách se příběh odehrává, co přesně mají postavy na sobě – hodně napoví Fibrichovy černobílé ilustrace. Na rozdíl od televizního obrazu jsou schematičtější, a byť je na nich vidět, jak ta která postava vypadá, poskytují prostor fantazii.

Šílenci & suchaři se spolu s Kouzelnými teniskami řadí mezi Starkovy zásadní práce pro děti. Stark jako autor debutoval sbírkou básní v roce 1964 a první dětskou knížku vydal v roce 1975, postupem času se s mnoha desítkami titulů pro děti stal ve Švédsku oblíbeným a oceňovaným spisovatelem. Už před téměř čtyřiceti lety se nestyděl v dětské literatuře otevřeně psát o tom, že mezi hochy a dívkami jsou i tělesné rozdíly, a dokonce popisovat nahé tělo.

Kniha Šílenci & suchaři nestojí na prvoplánových gazích, naopak, nešťastná Simone se například zamýšlí nad povahou pravdy a lži: „Jakmile člověk řekne pravdu, nikdo ho nebere vážně. Je potřeba lhát, aby vám uvěřili,“ a s odcházejícím dědečkem probírá otázky posmrtného života z hlediska šílenců i sucharů: „Navíc jsem vlastně i malinko zvědavý, co přijde pak. Suchaři v tom možná mají jasno. Buď věčný spánek, nebo věčný život. Ale nás šílence tam musí čekat něco, o čem nevíme nic jistě. Kdyby všechno bylo jasné a očividné, žádní šílenci by neexistovali.“